El Khat: Albat Alawi Op. 99

Glitterbeat, 2022, 38:45

Snaha o humor svádí k domněnce: tady asi někdo žvýkal moc khatu. Sestavit kapelu a donutit ji hrát ultrapodivný jemenský pop na vlastnoručně vyrobené nástroje z odpadu, totiž na nic jiného než na vtip nevypadá. Kdyby se Eyalu el Wahabovi nedostávalo peněz a žil na ulici dejme tomu v Kinshase, prosím, ale v izraelském Tel Avivu? A tvrdit k tomu, že i ta poslední plechovka má dar stát se nástrojem, a hudbu znějící, jako byste z těch plechovek sestrojili orchestrion, který se však každou chvíli rytmicky zadrhne, nazvat „op. 99“, protože jí to prý dodá úctu jako západní klasice, to navíc nevypadá už jen na khat. Tak horké to ale zas není, to jenom bývalý violoncellista Jerusalem Andalusian Orchestra, kam volně přešel z buskingu, našel smysl života v truhlařině, výrobě nástrojů z recyklovatelných materiálů a hudbě předků. Pochází totiž z jemenské diaspory a rytmy počítá na docela jiné doby; někdy možná na žádné. Vyplatí se tedy s El Khat ztrácet čas? Rozhodně: z té na první pohled ujeté punkové DIY žáby se nakonec přece jenom vyloupne ne úplně čarokrásná, přesto zájem budící princezna tančící na cosi, co by se přibližně dalo nazvat hravou jemenskou verzí funky, popu, jazzu, rocku a psychedelie. Zpívající Wahab sice hraje na loutny z kanystru a jiné prapodivné nástroje, ale také na klavír a klávesy, a zbývající tři členové z Polska, Maroka a Iráku ho doplňují s elektrickou kytarou, trumpetou a „normálními“ bicími. Přidává se také ženský sbor a po přečtení přeložených textů musíte dát Wahabovi za pravdu, že jeho cílem opravdu nebylo sdělit něco hlubokomyslného. „Žádný vzkaz pro vás nemám,“ upozornil, než zřejmě sáhnul po khatu, protože některé závěry – třeba, že kuřecí tvář je krásná, ale kachní ještě krásnější – tomu odpovídají. Nebo se jedná o jinotaje, to ovšem nevíme, pokud tedy zrovna také nežvýkáme a je nám to úplně jedno. Jinak se jim ale druhé album znovu parádně povedlo, o tom žádná. 

Přidat komentář