Elektrárna a její základy

Nehodláme na tomto místě probírat diskografii Kraftwerk očima hudebního kritika. Zaměříme se spíše na „nehudební“ aspekty tvorby této skupiny. Aspekty velice zajímavé.

 

Západoněmecké Kraftwerk má většina posluchačů zafixované až díky jejich pozdější tvorbě, o jejích počátcích a inspiracích se tak moc nemluví, až se zdá, jako by se zkrátka vynořili již v hotové, definitivní podobě. Samozřejmě tomu tak není, ostatně samotní hudebníci se ochotně hlásí ke svým inspiračním zdrojům, ať již přímo, či nepřímo. Jaké tedy jsou?

Předem dlužno dodat, že ač se to nezdá, oba zakládající členové kapely, a její pilíře, tedy Ralf Hütter a Florian Schneider, mají klasické hudební vzdělání, ostatně seznámili se na düsseldorfské hudební škole Roberta Schumanna, druhý jmenovaný po deseti letech studia hry na flétnu dokonce studoval hudební vědu v Kolíně nad Rýnem. Minulost, již bychom možná u milovníků a průkopníků elektronické hudby (byť ji na prvních albech nepoužívali) nečekali, je ale dobré si připomenout hned dvě věci: za prvé, znalost řemesla pozdější experimenty nevylučuje, naopak usnadňuje – stačí si připomenout například malíře Jacksona Pollocka, známého svými „litými“ obrazy či Andyho Warhola a jeho množené pop-artové serigrafie. Oba přitom měli perfektně zvládnutou jak kresbu, tak malbu. A mohli bychom uvádět další umělce, řazené do různých –ismů, Vasila Kandinského, Josefa Šímu, Kazimira Maleviče… A za druhé, právě povědomí o všem, co těm či oněm výbojům předcházelo, tedy znalost tradice, umožňuje danému tvůrci lépe vykročit, a je – v tuto chvíli – naprosto jedno, zdali předchozí etapy popírá, nějak kriticky se vůči nim vymezuje, anebo na nich naopak dál staví, eventuelně se chopil všech tří východisek.

Budeme-li dále probírat kořeny Kraftwerk, nelze nezmínit kolínské Studio pro elektronickou hudbu, zřízené veřejnoprávním rozhlasem WRD v roce 1951. Právě zde totiž, vedle řady jiných tvůrců, nalezl příhodné prostředí i Karlheinz Stockhausen. Nejen jeho elektronické kompozice pak rozhlas vysílal, a mezi posluchače těchto nočních programů, jak potvrzují v rozhovorech, patřili jak Hütter, tak Schneider. Posluchače vnímavé a učenlivé… A když už jsme zmínili Stockhausena, mezi další jeho fanoušky patřil i Paul McCartney, který jeho nahrávky zbylým broukům rád pouštíval, s tím, že něco podobného by také rád dělal…

Vedle Stockausena a kolínské elektronické hudby nutno připomenout dalšího velikána, vlastně hned dva. V roce 1938 měl John Cage v Seattlu přednášku, nazvanou Budoucnost hudby: credo, v jejímž rámci hovořil i o budoucí roli elektronických nástrojů. A italský futuristický malíř a skladatel Luigi Russolo ve svém manifestu Umění hluku z roku 1913 mluvil o možnostech, skýtaných „nehudebními“ zdroji, tedy, hluky. Vším tím, co nás obklopuje, co slyšíme, vnímáme, klasická hudba to však neregistrovala. Russolo doslova píše: „My, futuristé, jsme všichni vroucně milovali harmonie velkých mistrů. Beethoven a Wagner léta dojímali naše srdce. Ale dnes jsme jimi přesyceni a máme mnohem větší potěšení z ideální kombinace hluku tramvají, spalovacích motorů, automobilů a rušných davů než z opakovaného poslouchání děl, jako je například Eroica nebo Pastorální…. Pojďme se toulat velkým moderním městem a pozorujme víc ušima než očima, rozlišujme zvuk vody, vzduchu nebo plynu v kovovém potrubí, jemné vrčení strojů, které zcela nepochybně dýchají a pulzují jako živé, tep záklopek, dunění pístů, skřípání převodů, nárazy kol tramvaje na kolejnice, práskání bičem, třepotání plátěných rolet a vlajek. Budeme se bavit tím, že v mysli sestavíme orchestr z hluků rolet výkladních skříní, bouchání dveří, ruchu spěchajícího davu, ohromné vřavy železniční stanice, kovářských výhní, mlýnů, tiskárenských strojů, elektráren a podzemní dráhy.“ Nechceme zde přímo tvrdit, že by snad Kraftwerk svou hudbu utvářeli z „hluků“, jejich reflexe však na jejich albech rozhodně slyšíme.

 

Hlas do každé (německé) rodiny

Kraftwerk vždy kladli silný důraz na koncepční vizualitu, a to nejen pokud jde o obaly desek, ale také kostýmovou a pódiovou stylizaci. A bylo tomu tak od samých počátků, přičemž hudebníci opakovaně prokazovali důvěrnou obeznámenost s dějinami současného výtvarného umění a designu. Bylo tomu již na prvních dvou albech, výrazně se ale projevila na původním obalu čtvrtého alba, Autobahn (1974), vycházejícím z poetiky reklamy z období západoněmeckého hospodářského zázraku padesátých let, přičemž výtvarně vytříbené, čisté, jsou obaly všech jejich alb.

Na realisticky pojaté malbě vidíme výsek dálnice s dvěma ikonickými vozy, a sice černým mercedesem a „broukem“, tedy Volkswagenem, coby symboly jak blahobytného růstu, tak možnosti užívat všech jeho produktů – jak materiálních, tak volnočasových. Nemůže samozřejmě chybět optimistické slunce nad zelenými siluetami hor – kříženými ovšem vedením vysokého napětí, dalším symbolem růstu. Celé je to přitom tak pozitivní, až je to podezřelé. Nejedná se náhodou o ironii? A co symbol dálnice jako takové? Vedle jasných asociací na – opět – výraz hospodářské síly, ale i možnosti svobodného přesunování nelze pominout jednu ryze německou: máme na mysli síť dálnic – plánovaná byla sice již za Výmarské republiky, výstavba se ovšem rozběhla až po Hitlerově nástupu k moci, však se také sice oficielně jmenovaly Říšské, ovšem říkalo se jim „silnice Adolfa Hitlera“. A s touto konotací Kraftwerk jistě také počítali. Zajímavé ovšem je, že při reedici sáhla kapela po jiném obalu, nesoucím pouze oficiální dopravní značku pro dálnici. Těžko říct, proč. Možná tak chtěli dát přednost abstraktnějšímu symbolu, kdoví.

I následující album, Radio-Aktivität (1975), mělo zajímavý obal. Tentokráte zachycoval čelo rozhlasového přijímače DKE 38, tedy, Deutsche Kleinempfänger, „německého malého přijímače“, dalšího typicky německého atributu. Opět, a tentokráte zcela přímo, vidíme jasný odkaz na nacistickou éru. Ministr propagandy Joseph Goebbels totiž tehdy přišel s chytrým nápadem podstrčit do každé německé domácnosti rozhlasový přijímač, kterým by bylo možno – za přičinění oblíbené hudby – zdárně krmit hlavy nacistickou propagandou. Tato řada „lidových přijímačů“ byla pochopitelně levná. Zároveň je můžeme vnímat jako symbol propagandy obecně. Opět tedy důkaz koncepční výtvarné práce kapely.

Jasným mrknutím na milovníky ruských avantgard je obal slavného alba Die Mensch-Maschine (1978), konkrétně na tvorbu muže mnoha řemesel El Lisického, ale také třeba na Alexandra Rodčenka, tedy, představitelů ruského konstruktivismu. Právě jejich grafické práce jasně inspirovaly Karla Klefische a Günthera Fröhlinga při jeho návrhu. Zajímavé přitom je, že s diagonálním lámáním textu pracovali již futuristé, ale až konstruktivisté jej zcela využili. Jejich vliv přitom můžeme najít nejen u zmiňovaného obalu, hojně se jím inspirovali například punkoví designéři. A u nás jej úspěšně kopíroval Karel Teige…

 

Slova? Slova!

Zajímavý, a nepříliš probíraný je také způsob, jakým skupina pracovala s texty svých písní. Přitom první skladbou, na níž slyšíme zpěv, byla až Autobahn, tedy na čtvrtém, stejnojmenném albu. Albu, jež znamenalo pro Krafwerk první velký úspěch. K tomu jen na okraj, zásadní měrou k němu přispěl singlový střih, kdy americký vydavatel – údajně bez vědomí kapely – dvaadvacetiminutovou titulní skladbu brutálně sestřihal na tři minuty, výsledek ovšem vylétl jak v amerických, tak britských žebříčcích na přední místa, a stejně tak se posléze dařilo i albu. Ale zpět k textům.

Od počátku se Kraftwerk vyhýbali subjektivním emocím, texty, na nichž se podílel i výtvarník a básník Emil Schult, jako by se jakéhokoli subjektivismu či „poetičnosti“ až bály. Někdy by se s trochou nadsázky dalo říct, že se až podobaly heslům z odborné literatury nebo návodům k použití. Což, mimochodem, uskutečnili jejich krajané Faust, kteří zhudebnili návod k použití automatické pračky a smíchali jej se záznamem z protivládní demonstrace.

Protože, co jiného je například tento text k písni Radio Stars z alba Radio-Aktivität: „Z dálky vesmíru / vysílají rozhlasové hvězdy / pulsary a kvasary,“ nebo k písni Uran ze stejného alba: „Neustálým rozpadem / vznikají z krystalu uranu / radioaktivní paprsky.“ Toto album je vůbec celé propojeno motivem elektřiny a radioaktivity. A je dobré zdůraznit, že se nejedná o nějaké okouzlení, viz třeba píseň Hlas energie (Die Stimme der Energie): „Mluví hlas energie / jsem obrovský elektrický generátor / dodávám vám světlo a sílu / umožňuji vám, abyste mohli éterem vysílat a přijímat řeč, hudbu a obraz / Jsem vaším sluhou a současně vaším pánem / a proto mě dobře opatrujte / mě, génia energie.“ Zní to až hrozivě, jako z nějakého dystopického románu či filmu. A pokud jde o radioaktivitu, ve stejnojmenné písni zpívají o tom, že radioaktivita, již objevila madame Curie, je všude kolem nás. Ano, „pro nás“, což ale můžeme číst i jako „na nás“.

 

Programování budoucnosti

Dalším typickým znakem textů skupiny je jejich, řekněme, lakoničnost, někdy dovedená do extrému, až k minimalistickým sloganům, jako třeba „Ohm Sweet Ohm“ ve stejnojmenné, téměř šestiminutové písni, nebo „Když vlny kmitají, hlasy zdálky zpívají“ v písni Airwaves z alba Radio-Aktivität, přičemž tato sdělení zároveň skládají celý text. Zajímavé přitom je, že se tato, řekněme, lakoničnost či uměřenost netýká pouze prvních alb Kraftwerk, ale prochází celou jejich diskografií. Například na albu Die Mensch-Maschine (1978) najdeme píseň Metropolis, zjevně inspirovanou slavným němým filmem Fritze Langa z roku 1927, s tímto textem: „Metropolis“. A na albu Computerwelt (1981) se nachází píseň Čísla (Nummern) s textem, který záměrně nepřekládáme: „Eins, zwei, drei, vier, fünf, sechs, sieben, acht… / One, two… / Uno, due, tre, quattro… / Ichi, ni, san, chi…/ Adin, dva, tri…“

Je to naivní? Diletantské? Anebo naopak velice sofistikované? Klonil bych se k tomu poslednímu, Kraftwerk zde zdánlivě dávají na odiv svůj odstup, možná až nezájem, ovšem za tím se skrývá silná výpověď o světě zbavovaném emocí, světě chladném, vlastně nebezpečném. Koneckonců, proč si ještě neocitovat text písně News z alba Radio-Aktivität: „Hlásí se Westdeutsches Rundfunk se svými zprávami. V příštích padesáti letech má být ve Spolkové republice zřízeno padesát atomových elektráren. Každá z nich může zásobovat proudem milionové město.“ Punkt, tečka.

Když už se přeci jen objeví v textech lidský subjekt, je bezejmenný, a opět je traktován neosobně, chladně, děsivě. Jako třeba v písni Počítačová láska (Computer Liebe) z alba Computerwelt: „Jsem sám, zase úplně sám / upřeně hledím na obrazovku televize / upřeně hledím na obrazovku televize / nemám dnes v noci co dělat, nemám nic na práci / potřebuji rande , potřebuji rande / volím číslo / vyvolávám teletext…“ A na stejném albu je i píseň Domácí počítač s dosti prorockým a neveselým textem: „Sedím tady u dlomácího počítače / A programuji si budoucnost.“

Podobně odosobněně působí všechny ty figuríny z výkladní skříně (píseň Schaufensterpuppen), stejně jako odraz mladého muže v Zrcadlové síni (Spiegelsaal), obě z alba Trans Europa Express; 1977, odraz, který je dílem umělce, jenž do síně vešel a stvořil obraz sebe, takový, jakým chtěl být. Odráží se… A samozřejmě také velký hit Das Model (Die Mensch Maschine), o modelce, jež je pasivním objektem, a „každé kameře dává to nejlepší…“

Mimochodem, doposud citované texty jsou zpívané v němčině, a stejně je uvedena i řada titulů písní, což je důležité připomenout. Hudebníci tím zdůrazňují své němectví a hlásí se k německé kulturní identitě, k čemuž Ralf Hütter v roce 1976 řekl: „Po válce byl německý zábavní průmysl zničen. Lidé v Německu byli oloupeni o svou kulturu a byla jim nasazena americká hlava. Jsem přesvědčen, že jsme první poválečnou generací, která ji setřásla a je jí jasné, že na jedné straně je americká hudba, a na druhé naše vlastní. Nemůžeme přeci zalhávat, že pocházíme z Německa.“ Ano, a to se všemi – již naznačenými – konotacemi, tedy, dobrými i špatnými.

Byla již zmíněna nesubjektivita jejich textů, které jsou ještě spíše odříkávané než zpívané, takže jakýsi sprechgesang. Kraftwerk v nich neřeší nějaká osobní dramata, rozchody, nemudrují nad stavem světa, pouze konstatují. Což je, samozřejmě, o to důraznější. Jsou vlastně, ač se o tom nikde nepíše, velice angažovaní, a to v tom nejlepším slova smyslu. Ralf Hütter k tomu říká: „Vlastnictví nás tak nezajímá, spíše možnost se podílet. Vysíláme signály. Mnohé z těchto idejí jsou jako rádiové vlny. A my jsme anténou, která informaci chytá, přenašečem, který ji přenáší tam či jinam. Je to jako energie zpětné vazby. Jinak bych si klidně mohl hrát svou hudbu doma v pokoji a pak jít spát.“ A v písni Anténa z alba Radio-Aktivität také zpívají: „Zaměřujeme antény na oblohu / a přijímáme tóny, které nikdo nezná.“

Lze ovšem tato slova vnímat i jako jakési vyznání, jako konstatování: jsme zde a sledujeme. A vydáváme zprávu. Zbytek je na vás…

 

 

 

Přidat komentář