Elisabeth Coudoux: Some Poems; The Octopus: Subzo/o/ne

elisabethNěmecká violoncellistka Elisabeth Coudoux (1985) si pro svoji sólovou desku Some Poems vytvořila zcela osobitou melanž z improvizace a napsaných pasáží, což svědčí jejímu osobitému přístupu hledačství. Jejích jedenáct instantních kompozic rozbalivě odhaluje niterné příběhy, pojaté (v protikladu s částí názvu závěrečné skladby No Changes) jako neustálé změny, zpřítomňované z výdešného nehlučna a vehiklující mezi vichrnou rozchvátaností, vytěkávající momentkovostí a zatříbenou promeluzínovaností. Podmítavé hledačství, průzkumně rozpolohované i znepokojivě úsečné, nás provází celým kompaktem, je odhadovačně hrouživé, povlovné i zase těkavé, kolotavé i objímavě vstřícné, je natolik rozmanitostní, že se nám může zdát, jako kdyby hudebnice kráčela (pevným krokem) po hrbolaté cestě. Její záminková opakovačnost jenom zvýrazňuje řetězovou soundnost, její záchytná smyčnost je otřesivě probíravá. Vždy znovu se rozjíždí do poodhalování dalšího tématu, někdy rozdrkotávaně a zavrčovaně, jindy s podmračivou hroutivostí, za těmito přístupy však většinou vyciťujeme vydíravou, až vydřidušskou procítěnost, která může být úskočná, žvavá, pokořivá, unikavá, ale vždy závratňující. Všechno je tu osobní (viz Me), až fyzicky vtělované do nástroje, klíčivě zaklíčovávané a sběrně zachroumávané. Jedním výrazem: Elisabeth Coudoux je zcela svá.
octopus
Kvarteto The Octopus ve své Subzo/o/ne vynásobuje, co Coudoux ve svém debutu demonstrovala. Připojují se k ní totiž další tři violoncellisté – Nathan Bontrager, Nora Krahl a Hugues Vincent – a ve čtrnácti improvizacích s vřídelní záskočností vyrolovávají, vyhmatávají, proviřovávají naladivě náladovou atmosféru, vystřelující na vše strany od pokoutnického síťování (Lost Spiders) přes poztracenkovou napaškálnost (Arachnéen) po plouživě bloudivé vrdlouhání, zaškudleně vrzukavé i vzlykavé (Recherche stérile). Třebaže vtrhnou na scénu alba až dryáčnicky a znovu a znovu nivočí s hromovládnou extravagancí, nevyhrocují  se apodikticky, dokážou mihotavě štipcovat, chaoticky harcovat, šejdrovat i žejbrovat, plížit se i hroužit, cupitat i zamyšleně obzírat.  V burcující vřídelnosti  nerozeznáme, s čím kdo koho zaskočil, nicméně při všech smečích a veletočích musíme uznat, že veškerá nabídnutá témata prožívá čtveřice společně od netýkavkového prubíření po škvířivé výtočnění. Zaznamenáváme vždy nové odhodlávání, zmátožněné i vyždímávané až do propastnění a zrozmarněně v závěrečných Deep Sea Dreams vykrucované až do zklidnění.
Violoncello jako životodárný průhled do života, do zážitků i pocitů, takhle neobvykle působí obě alba. „Je to nezapomenutelná zkušenost,“ napsal jeden kritik. Mohu s ním pouze souhlasit.

Leo Records, 2016, 58:34; Leo Records, 2016, 52:19

Přidat komentář