Elliott Sharp: Port Bou

elliotŠíře muzikantského záběru Elliotta Sharpa je impozantní, různé publikum ho může znát v naprosto odlišných rolích. Jako kytaristu i saxofonistu, improvizátora, nekonvenčního bluesmana, skladatele soudobé hudby, etnomuzikologa i nadšence pro elektronicky generované zvuky. Už v roce 1981 se přestavil také jako experimentující operní autor dílem Innosense s postkatastrofickou tematikou.
Operou Port Bou (premiéra proběhla v roce 2014, nyní vychází živý záznam) líčí Sharp poslední chvíle německého židovského filozofa a literárního kritika Waltera Benjamina, strávené v Portbou na španělských hranicích v roce 1940, na zmařeném útěku z nacisty okupované Francie. Vlastně se stále neví, zda Benjamin spáchal v hotelu v Portbou v noci z 26. na 27. září sebevraždu, byl zavražděn, nebo podlehl nemoci a následkům strádání. Sharp nic takového neřeší. Přijal teorii o sebevraždě a díky ní naturalisticky líčí vnitřní zápas člověka, smrtelně unaveného dobou. „Mohli bychom to vnímat nikoliv jako úmyslný útěk, ale jako kolaps vůle, ztrátu vnitřních rezerv,“ vysvětluje autor a využívá silného tragického příběhu k vykreslení toho, kam může lidskou bytost dohnat oprávněný strach a zoufalství nad naprostou degradací humanity, kdy na žádné „lepší příští“ nezbývá ani špetka naděje. „Benjamin byl ve svých myšlenkách hrdinský, ale neměl jsem v úmyslu pokoušet se dělat hrdinu z člověka. Byl další nevinnou obětí v gigantické tragédii, ve které si nikdy sám sebe nepředstavoval jako protagonistu.“ Jistě, že se Sharp nevyhýbá asociacím současným.
Hudba vyjadřuje drásavé téma tak sugestivně, jak si jen lze představit. Basbarytonista Nicholas Isherwood (mj. uznávaný interpret Stockhausena) je vynalézavý v atypických pěveckých polohách, do kterých se dokáže nečekaně „překlopit“ z tradičních technik. Mistrovsky se vžívá do pocitu utrpení. Při instrumentaci Sharp využil velmi úsporných prostředků. „Vlastnoruční“ zvuková a hluková přediva propojuje s klavírem (Jenny Lin, která umí stejně dobře Liszta jako experimenty) a akordeonem (William Schimmel, skutečná legenda svého nástroje napříč žánry, od symfonických orchestrů po Toma Waitse). K impozantnímu dojmu to naprosto postačuje. Sharp promyšleně pracuje i s atonalitou a disonancemi, nenadužívá je, ale dávkuje přesně tak, aby vypíchl „nervní“ vibrace díla. Ovšem i každý ambientní šelest má své místo. Burcující poselství opery se podařilo vyšponovat na maximum. Nelze poslouchat bez rozechvění.

Infrequent Seams, 2016, 48:50

Přidat komentář