Eric Apoe: Lost in Mishegoss

vl. náklad, 2022, 62:00

Původně hebrejské slovo mešuge tu známe pro pošuka, potrhlého magora, šílence. Může se ale jako blázen navenek jen jevit. Třeba kvůli podivínství ze zažitých traumat. Což mj. skvěle vykreslil v jidiš psaném románu Mešuge Isaac Bashevis Singer. Ať je název alba Lost in Mishegoss myšlen jakkoli, Eric Apoe mě nepřestává překvapovat. Tuhle jeho jedenáctou desku jsem mnohokrát poslouchal na cestách v autě a pokaždé mě štvalo, že si tu muziku nemůžu vychutnávat naživo v klubu. Letos sedmdesátiletý písničkář-výtečný skladatel, textař se svérázným humorem, majitel unikátní barvy hlasu a vpravdě přespříliš skromný umělec má obrovský dar – je čistě uvěřitelný. A jak takoví výjimeční bývají, sám si to nejspíš ani neuvědomuje. Parta muzikantů vždycky byla, ale s vlastními písněmi, myšleno sám hrát a zpívat, začal až v devadesátých letech. Dávno předtím rodák ze Seattlu, dnes žijící v Nashvillu, strávil řadu let jako sideman (kytarista, zpěvák i bubeník) na turné s cajunským houslistou Dougem Kershawem. Coby zaměstnanec Chappell & Co. Music byl Apoe mj. spolupracovníkem Tima Hardina na nesmrtelných písních If I Were a CarpenterReason to Believe nebo Rona Daviese It Ainʼt Easy, kterou pak v roce 1972 zvěčnil David Bowie na LP Ziggy Stardust

Průhled Erikovou tvorbou je jako výlet strojem času, co vždy neomylně přistane tady a teď. Od dřevního folku i jazzu, milostné baladiky, zřetelné židovské melodičnosti, přes rokenrol, punk a jasné stadionové halekačky po experimenty. Snad polovina písní z Lost in Mishegoss má hitový potenciál. Jistě titulní klezmerovsky skočná odpodlahovka s vodítkem akordeonu (Maury Rosenberg) a mezi zpěvem fenomenálními vyhrávkami kytary Milese Wiesela z Tel Avivu. Pak hned svištící (i mistrovsky svištící housle Alicie Deioje) nadupaná rockovka I’m Not Part of the All (bicí Aaron Sterling). Za tu by Bruce Springsteen tutově vyměnil šém do Golema! Pokud by ho tedy měl. Sleepwalk, zvolna rozkvétající příběh, hudebně a v aranžích na albu snad nejlépe vystavěný, i básnivý: „Jen milenci, kteří náměsíční jsou, najdou se ve snech.“ Velekrásná Port Town je přenádhera i jemný smutek, i paměť. Čistou průzračností evokuje (pro mne) asi nejsilnější Ericovu píseň Sayonara z předchozího alba (viz recenze Some Kinda Good News, UNI 07/2021). Určitě zapamatovatelná je apelovka Lookinʼ for a Revolution a motivem se zprvu skřípavými housličkami vlezlá Rad, která se ovšem v půli překlopí do vskutku Bowieovské rockovky, komediantsky Ericovým stupňovaným chropobrebentěním shozené a k závěru do pozemštější polohy navrátivší houslemi až ke klasice. Niterně komorním šperkem z folkového ranku je prosba/výzva/modlitba v beatnicky hlásavém básnění za navrácení zdravého rozumu do našeho zmatku The Bells of Delusion: „Ó, pili na klam, který jim podstrčil polibek … Pili na uši, které říkaly, že vidí střízlivé zvuky věčnosti … A pili na své proroky, kteří je vedli do pekla. … Ó, zvony zněly pravdivě. Pro moudré i blázny. A zvony zvoní dál.“

Přidat komentář