Constellation, 2022, 48:04
Hudební dráha Francouze Erica Chenauxe není jednoduchá. Na konci devadesátých let minulého století ho sledujeme v kanadském Torontu v postpunkovém rozpoložení jako součást tria Phleg Camp. Následující dekáda je stále především o spolupráci s dalšími muzikanty, kteří spadají spíše do avantgardní nebo jazzové škatulky. Teprve po těchto zkušenostech se Eric konečně odhodlává tvořit sólové nahrávky, ve kterých se ve ztišené podobě zrcadlí předchozí zkušenosti. Alba, která poslední dekádu vydává na kanadském labelu Constellation, pak zrcadlí pomalou přeměnu autora z decentního, leč přeci jen tradičněji znějícího indie písničkáře do podoby originálu, který ve svých dlouhých výletech na velmi rozvolněnou písničkovou kostru věší velmi nezvyklou „výzdobu“. Zatímco základ předchozích desek byl postaven na Erikově hře na kytaru, nová deska vtahuje více do hry elektroniku, kterou do skladeb svými klávesami a elektronikou vkládá dlouholetý autorův spolupracovník Ryan Driver. V souvislosti s letošní deskou Say Laura autor v rozhovorech často hovoří o psychedelii. V případě Say Laura se jedná o přímou srážku jednoduché, dalo by se říct až popové základní kostry, s volnou improvizací postavenou na řadě volných asociací. Zatímco tedy Chenauxův cherubínský vokál prochází dlouhými skladbami přímo, kytarový doprovod, často postavený na silně zkreslené hře na kytaru skrz wah-wah efekt, dělá z písní něco mezi meditací a jazzově avantgardní zkušeností. Vezměme závěrečnou fázi fungování Talk Talk, lehké spacefunkové náznaky Sun Ra a chorobnou avantgardní zvídavost a vztah k nahodilým asociacím a impulzům Garetha Williamse z This Heat. V méně pečlivých rukou by kombinace volné kytarové výpravy s popovým vokálem a trpělivostí mohla působit trapně nebo nesourodě, Chenauxova trpělivá dlouhodobá cesta naopak autorovo směřování dělá čím dál originálnějším.