Éric Normand: Každý se musí sám rozhodnout, kdy hrát

Éric Normand (1977) je improvizátorem, baskytaristou, návrhářem nástrojů, skladatelem, písničkářem, zpěvákem a producentem nahrávek a koncertů. Sám se definuje jako epidisciplinární hudebník, volný elektron řízený touhou po setkání. Pochází z městečka Rimouski v kanadské provincii Quebec, kde zosnoval neuvěřitelné těleso GGRIL neboli Grand Groupe Régional d’Improvisation Libérée (Velká regionální skupina pro svobodnou improvizaci), které přes svou regionálnost spolupracovalo s proslulými muzikanty, jako jsou Evan Parker, John Butcher, Xavier Charles, Robert Marcel Lepage, Ingrid Laubrock nebo Issiah Ceccarelli. Hrál a nahrával v duetech s Jimem Denleym, Magdou Mayas či Martinem Tetreaultem a mnoha dalšími. Na festival Alternativa přijíždí se zbrusu novým combem Krapo Quartet, kde jsou mu parťáky trumpetista Franz Hautzinger, elektronik Erik M a bubeník Tom Malmendier.

 

Kdy a proč ses rozhodl být muzikantem? Co tě inspirovalo a jakou hudbu jsi poslouchal jako dítě a teenager?

Nemyslím si, že bych někdy udělal rozhodnutí stát se muzikantem, ale hudbě jsem se věnoval od dvanácti let. Žádné hodiny jsem ale nenavštěvoval až do pětadvaceti, kdy jsem chtěl začít hrát na basu. Předtím jsem hrál hlavně na bicí, trochu na kytaru a basu, abych k tomu mohl zpívat – zajímaly mě hlavně protestsongy, francouzská poezie a punk rock. Punk rock byl pro mé hudební vzdělání docela důležitý – pro svou divokost, energii, ale také sociální aspekt a spojení politiky a hudby. Pak jsem chtěl prohloubit své povědomí o jazzu, tak jsem se šel zeptat jednoho znalce z naší vesnice. Ten mi pověděl o Milesovi a Coltraneovi, tak jsem zašel do místního obchodu s hudebninami a našel jsem tam desky Kind Of BlueStellar Regions. Miles mi zpočátku připadal trochu nudný, ale Coltrane mě šokoval a stal se východiskem pro mé jazzové bádání. Tehdy se ještě veřejné rozhlasové vysílání hodně zaobíralo experimentální a inovativní hudbou, takže jsem měl šanci objevovat všechnu improvizovanou, současnou vážnou i noisovou muziku od Johna Butchera po Merzbowa. Hodně mě ovlivnil Sonny Sharrock a poslouchal jsem všechno možné od Dead Kennedys po Gila Evanse.

Můžeš popsat, jak vzniklo společenství GGRIL? Jak je možné, že se něco takového uskupilo v tak malém městě?

GGRIL funguje někdy od roku 2006. Všechno vzniklo z workshopů. Začal jsem ve svém městečku pořádat koncerty improvizované hudby a vždycky jsem požádal vystupující, jestli by mohli uspořádat dílnu improvizace pro místní muzikanty a snažil se to propojit také s hudebními školami. První, kteří do toho šli, byli Jean Derome a René Lussier. Ty workshopy byly tak úžasné, že se skupinka účastníků chtěla scházet pravidelně a to se děje už čtrnáct let. Po nějaké době edukační aspekt vystřídala vlastní kreativita.

Jak započala spolupráce se zahraničními „velkými jmény“?

Co je to hvězda? Velká jména jsou obyčejní lidé, kteří dělají skvělé věci, ne? Já myslím, že je to jenom otázka přístupu. Domlouval jsem vystoupení nejrůznějších muzikantů a někteří z nich se zajímali o mou hudbu a byli otevření si se mnou zahrát. A tak jsme do toho šli. Probíhalo to docela organicky. Z některých se stali dobří přátelé, jiné jsem potkal jenom jednou, ale vždycky to bylo uctivé rendez vous.

V GGRIL propojujete improvizaci s určitými kompozičními postupy. Kde je ta tenká hranice mezi těmito disciplínami?

Pro mě je tento nápad do značné míry spojen s tím, co jsem říkal o punk rocku. Kompozice může být slovo nebo složitý systém, ale musí poskytovat kolektivní vůli, směr, to není omezení. Chtěli jsme dokázat, že je možné navrhnout systémy svobody, kolektivní svobodu, která není anarchií nebo chaosem. Systémy, které nám umožňují prozkoumat nový druh svobodných postupů a nabídnout tak posluchačům rozmanitý zážitek.

Kdy jsi začal stavět vlastní nástroje? A jak to vlastně funguje?

Mnou postavené nástroje byly zprvu zjednodušené verze basy a kytary přizpůsobené hlukovému hraní, s dvěma nebo třemi strunami. Pak jsem začal stavět pedálové efekty, abych vytvořil nějaké vlastní tóny. Posledních pár let jsem se věnoval jenom jedné baskytaře, kterou jsem postavil, a je to vlastně docela regulérní basa s určitými dodatky (mikrofon na krku) a používám k ní vybrané dřevěné objekty. Takže můžu říct, že hraju na basu. Ale zvuk a ovládání jsou docela odlišné od Fendera nebo jiných běžných bas. Je moje.

Začal jsi provozovat také vlastní vydavatelství Tour de Bras. Jakou má strategii?

Je to punková strategie – zničit hudební průmysl!!! Ne, dělám si legraci… Přemýšlel jsem o družstvu, které by vydávalo vlastní nahrávky; cíl byl pomáhat umělcům zveřejnit a distribuovat jejich hudbu a přivést to vše do soudržného katalogu namísto spousty nezávislého úsilí. A zabránit tomu, aby se streamovalo na sračkoidních webech jako Spotify. Začalo to pro přátele, ale pak jsem si uvědomil, že existuje jen málo labelů propagujících tuto hudbu, a měl jsem hodně nabídek, takže se to rozběhlo všemi směry. Teď děláme dvě nové věci. Pohledy – místo lisování cédéček v továrně vyzveme umělce, aby ručně vytiskl krátké série pohlednic a přilepil na ně kód ke stažení. Je to způsob, jak zjednodušit přepravu a nabídnout cenný objekt místo prodávání downloadů. Nemůžete mít pouze hudbu. Musíte si koupit ten pohled. Toto je druh anti-webových digitálů. A za druhé jsme začali vydávat neznámé archivy počátků improvizace v Kanadě ze sedmdesátých let. Vydali jsme čtyři hodiny předtím nikdy neslyšené hudby z quebecké jazzové knihovny a pokračujeme s dalším úžasným materiálem počínaje nahrávkami Trio Expansible z roku 1973.

Jak započala spolupráce s francouzským labelem Circum-Disc?

Jejich šéf Peter Orins je můj přítel. Párkrát jsme spolu hráli a sdílíme vizi této kooperativní produkce. Takže si navzájem pomáháme, aby byly naše produkty snadněji dostupné jak v Americe, tak v Evropě.

Jaký druh partitur pro své kompozice používáš? Tvoje skladatelské album se jmenuje Démission définitive du patron (Konečná rezignace šéfa) – má to nějaký symbolický význam?

Moje skladby dávají interpretům vždy svobodu a rozhodovací aspekt. Je to opět symbolický politický program: poskytovat struktury, ve kterých se lidé mohou emancipovat. Způsob, jakým pracuji, je nejprve vytvořit katalog zvuků, které mě zajímají mimo syntax. Zhruba od čtyř do šestnácti zvuků pro každého hudebníka. Pak najdu symbolický nápad pro spuštění celé mašinérie. V mé hudbě se musí každý hráč sám podle některých indikací rozhodnout, kdy hrát. Zjistil jsem při komponování, že koherence nepochází z organizace, ale z vůle, takže se snažím dát hudebníkovi místo, aby přemýšlel o hudbě a vytvořil si z tohoto přemýšlení vlastní formu.

V kapele Brulez les Muebles se vracíš k jazzovým idiomům. Cítíš se také jako jazzman?

Ne. Mám rád jazz, ale není to moje kultura. Tady je to teď koníček snobských bílých prďolů. To je škoda.

Na festivalu Alternativa budeš hrát s formací Krapo Quartet. Můžeš ji nějak přiblížit? A jak vlastně začala tvoje spolupráce s trumpetistou Franzem Hautzingerem?

Franz, stejně jako Xavier Charles, byli mými hrdiny řadu let. Oba jsem je slyšel na festivalu ve Victoriaville a užasl jsem, jakým způsobem posunuli hru na své nástroje. Pak jsme se potkali v roce 2015 a vytvořili skupinu Torche! To byla úžasná zkušenost, velice přínosná. Takže jsme potom chtěli spolupracovat dál.  Původně jsme chtěli na Alternativě hrát s Torche!, ale někteří členové nemohli, protože doháněli vystoupení, která byla předtím zrušena. Torche! je kvinteto ve formě klasické jazzové kapely s bicími, basou a sólisty, ale hudba je úplně jiná. Svým způsobem je to abstraktní power trio. Takže společně s Franzem jsme si představovali další podobnou kapelu, ale chtěli jsme ji víc elektronickou nebo možná rockovější. Ale opět abstraktní a nelineární. Přemýšleli jsme o Erikovi M, protože je úžasný tvůrce vrstev, takže můžeme v hudbě dělat opravdu podivné změny. S Erikem a Tomem jsem nikdy předtím nehrál. Ale známe se a zajímá nás stejný potenciál hudby. Uvidíme.

Co znamená název vašeho kvarteta?

To je tak trochu vtip. Crapaud (krapo) je ve francouzštině výraz používaný obecně pro stovky různých obojživelníků, žab apod. My jsme to použili, protože ten výraz je neurčitý: nikdy nevíš, jestli je ta ropucha jedovatá, halucinogenní nebo je to prostě normální požírač much.

Přidat komentář