Erich Boboš Procházka & Marek Wolf: Conversion

erichV Evropě existovala dlouhá tradice trubadúrů a truvérů, kteří si sedli, něco brnkali do mluvené řeči a vyprávěli nějaký příběh. Takhle chápu i nejstarší blues,“ říká přední slovenský hráč na foukací harmoniku Erich Boboš Procházka.
A přesně podle tohoto konceptu, tedy jako „vyprávění do hudby“, koncipuje už třetí studiové album radikálních úprav starých rockových a bluesových hitů. Trilogii natočil s kytaristou Markem Wolfem, jehož elektrický zvuk je pro celý projekt určující stejně jako zkreslená barva harmoniky a lidský hlas transformovaný do jakéhosi „dokumentárního“ retro zvuku.
Dvojice si svůj koncept vyzkoušela poprvé v roce 2012 na albu Diversion. Následovala kolekce Inversion (2014) a závěrečný díl trilogie nyní vyšel pod názvem Conversion. Během čtyř let se z kooperace dvou suverénních spoluhráčů stala pevně semknutá dvojice (naprostá jistota při spolupráci je zřejmá již z oficiálně vydaného koncertního záznamu z roku 2014), ale schéma skladeb zůstává stále stejné. Základem je bluesový standard nebo notoricky známá píseň stará několik desítek let. Pánové z ní ponechají text – tedy příběh –, zatímco melodii přetvoří k nepoznání.
Jenže ono to s úpravami a mírou jejich radikality není tak jednoduché, což podtrhují i údaje o autorství v bookletu nového alba. Někde jsou Procházka & Wolf uvedení pouze jako autoři aranží (Superstition Stevieho Wondera), jinde jako spoluautoři hudby (Proud Mary od Creedence Clearwater Revival) a v případě River Runs Deep od JJ Calea skutečně napsali úplně novou melodii k původnímu textu. Kombinace těchto přístupů – a ve skutečnosti je míra zásahů ještě pestřejší – vybízejí k zajímavé hře. Dnes není pro nikoho obtížné dohledat si na internetu původní verzi písně a srovnat ji s úpravou slovenských hráčů. Člověk tak zjistí, že i v zásadně proměněné Proud Mary zůstaly základy rytmu a harmonie nebo že Procházkovo poklidné vyprávění v Gimme Back My Bullets stále zdobí původní riff od Lynyrd Skynyrd.
Jestliže na starších albech pánové jako správní bluesmani vyprávěli bez ohledu na čas – a sedmiminutová zpomalená verze Johnny B. Goode z alba Diversion zůstává jejich majstrštykem –, tentokrát to s délkou skladeb nepřeháněli. Výjimkou je River Runs Deep s dopsanou ambientní předehrou Marka Wolfa. Ale například závěrečná sedmiminutová The End je zkrácenou verzí původní jedenáctiminutové písně od The Doors.
Jak vyplývá z poznámek v bookletu desky, ale i z prohlášení samotné dvojice, albem Conversion tato forma spolupráce končí. Nemyslím, že by studnice upravitelných hitů byla vyčerpána, nicméně tento způsob dekonstrukce známých melodií a rytmických vzorců nemůže fungovat věčně. Albem Conversion tedy končí jeden z nejzajímavějších experimentů nejen na slovenské scéně. Živý důkaz toho, že i v tak konzervativním žánru, jako je blues, můžeme zažívat překvapivá dobrodružství.

Indies Happy Trails, 2016, 41:56

Přidat komentář