Bezčasovost, ořezání tématu na kost a schopnost spojovat…

bezcaso1Miles Davis si s žánrovými škatulkami starosti nedělal a spíše hudební styly sám vytvářel, než by se jimi nechal svazovat. Je tedy pochopitelné, že jeho hudba výrazně ovlivnila hráče různých stylů, ať už to byli Prince, Jimi Hendrix, King Crimson, Grateful Dead, Frank Zappa nebo Radiohead.
Jako o tom, kdo určoval trendy, hovoří o Davisovi americký zpěvák John Legend, který jako vysokoškolák zbožňoval album Kind Of Blue: „Všechno to tak jemně a do posledního detailu zapadá do sebe – hudba, melodie, aranžmá…“ Damon Albarn z Blur oceňuje sílu alb Bitches Brew a On The Corner a zdůrazňuje, že Davisovi se podařilo předběhnout dobu v práci s technologiemi o deset až patnáct let. Kytarista a zpěvák Arto Lindsay si váží především alba Get Up With It s půlhodinovou skladbou Calypso Frelimo. A pro Johna Mayera je zásadní deskou Milestones.
bezcaso2
K hudbě Milese Davise se hlásí i někteří čeští hudebníci mimo oblast instrumentálního jazzu. Například Pavel Koudelka, bývalý bubeník skupin Dunaj a Mňága a Žďorp, vzpomíná: „S hudbou Milese Davise jsem se poprvé setkal u kamaráda během studia na elektrofakultě. Pustil mi živák We Want Miles, a musím říct, že jsem vůbec nechápal, co to tam ten Miles ve skladbě Jean-Pierre troubí tak zajímavého, že to zní jako dětský motiv, a co že na tom je pěkného? Jenže ještě v průběhu skladby mě ten motiv začal neskutečně bavit a s tím, jak se celá kapela přidávala a rozvíjela melodii, to začalo dostávat neuvěřitelný tah.“ Od té doby Davis Pavla Koudelku oslovuje „novátorstvím, které vnesl do své hudby. V podstatě jsem zatím nikoho neslyšel takto zajímavě, originálně a nápaditě hrát na trubku bez jakýchkoli škatulek“.
„Coby sedmnáctiletá folková písničkářka jsem v tehdejším pražském klubu Amfora zhlédla videoklip Milese Davise z jeho tehdy čerstvého alba Tutu,“ vzpomíná kytaristka a zpěvačka Zuzana Dumková, „ta hudba mě vtáhla do sebe a zasáhla tak zásadně, že jsem od té doby začala přirozeně experimentovat s přelaďováním své kytary, pořídila si vedle akustické i kytaru elektrickou a začala jako zpěvačka víc improvizovat. Bylo mi jasné, že čistě folkovou hudbu rozhodně dělat nebudu.“ Miles Davis se pro Dumkovou stal „nejvýše postaveným hudebním guru“, který ji dodnes inspiruje formami svých skladeb, svým nakládáním s kiksy nebo rytmikami, které si do svých kapel zval. „Zpětně mě od něj baví opravdu úplně všechno,“ říká kytaristka.
bezcaso1Na otázku, kde vidí jeho konkrétní vliv na svou tvorbu, Zuzana Dumková odpovídá: „Ovlivnil mě svým intuitivním a zároveň silně intelektuálním nakládáním s hudbou. Svým vkusem k výběru spoluhráčů – upozornil mě například na, pro mne zásadního, Waynea Shortera nebo Joea Zawinula. Inspirativní jsou pro mě všichni jeho kytaristé. Také mě ovlivnil tím, jak uměl kapelu provést písničkou – uprostřed pevně stanovené formy povolit, používat několikero variant znamení k tomu, jak pokračovat ve skladbě dál až k jejímu závěru! Dále svou hrou, tónem, úsporností, zdánlivou bezčasovostí, citem pro frázování. A také harmonií, kterou já osobně miluji hodně otevřenou a bohatou. Především mě pak ovlivnil svým neúnavným, ovšem ne urputným hledačstvím – i přes všechny své osobní pády a propady.“
Skladatel a zpěvák Petr Wajsar (mj. Skety) se Milesem Davisem a „jeho okolím“ začal intenzivně zabývat krátce po dvacátých narozeninách. Na slavném trumpetistovi obdivuje především jeho „schopnost spojit tolik různých osobností pod jednu střechu“. Nejraději má Davisův Second Great Quintet s Herbiem Hancockem, Waynem Shorterem, Ronem Carterem a Tonym Williamsem a zvlášť desku Nefertiti, „která je paradoxní tím, že převážnou její část složil Wayne Shorter. Kromě jeho excelentních kompozic však jako druhou skladbu najdeme na této desce Davisovu skladbu Fall, jejíž hlavní motiv a nekonečnost její formy mě bude strašit ve snech doufám až do smrti.“ Kromě toho Wajsar obdivuje jak „obligátní“ Bitches Brew Sessions, tak období těsně před tímto počinem, například desku Filles De KilimanjaroIn a Silent Way s Joem Zawinulem.
Daniel Salontay, kytarista bratislavské skupiny Longital, vděčí za objevení Milese Davise časopisu Melodie a Lubomíru Dorůžkovi a seriálu Budou múzy fúzi přát? „Bylo mi čtrnáct let a v době zoufalé nedostupnosti západních nahrávek jsem dychtivě hltal jakoukoli informaci o jazzrocku,“ vzpomíná, „dnes s odstupem 35 let si uvědomuji, jak důležitá byla dobrá hudební novinařina, díky níž mi byla ulehčena selekce hudby a příprava na samotné poslouchání. Článek o Davisovi a albu Čubčí lektvar (což je nedostižný překlad Bitches Brew) bylo mé první abstraktní setkání s jeho hudbou dlouho předtím, než jsem se dostal k samotné nahrávce. Představa, kterou vyvolal tento článek i další ze série, byl paradoxně můj asi nejzásadnější hudební vliv. Když jsem se k albu o pár let později konečně dostal, jako bych je měl už naposlouchané, ale zároveň jsem stál v němém úžasu nad tou vesmírnou svobodou, která z něj tryskala. A tomuto setkání vděčím i za množství hudby, k níž mi Davis otevřel uši – v podstatě jsem pátral po hudbě každého z muzikantů, kteří se o Milese otřeli. Zvlášť to byl John McLaughlin jako můj primární kytarový vzor.“
Dnes Miles Davis Daniela Salontaye oslovuje „svým hudebním a životním příběhem, v němž jde o neustálé hledání vnitřního hlasu, neúprosné opouštění bezcaso3prozkoumaného teritoria a odvážné překračování vlastního stínu. Je to schopnost udržet se živý a aktuální v hudebním smyslu slova do vysokého věku, přirozená autorita a výchova mladých muzikantů díky tomu, že se jimi neustále obklopoval.“ Salontay na Davisovi také oceňuje, že nejméně pětkrát změnil tvář jazzu. Sám postupně mění preference, co se týká svých oblíbených Davisových nahrávek. „V 80. letech jsem sjížděl We Want Miles a Star People, v devadesátých Bitches Brew a Tutu a od začátku milénia obdivuji Kind Of Blue a Sketches Of Spain,“ vyjmenovává slovenský kytarista a dodává: „Kdybych měl na Milesovi vybrat tři věci, jimiž mě hudebně ovlivnil, tak to bude tvorba tónu, úspornost projevu a práce s náhodou. Sice se to na mé neumělé hře neprojevuje až tak čitelně, ale často doma při hraní na tyto tři věci myslívám.“
K Davisovi a jeho odkazu se hlásí také Jiří Nedavaška, učitel hry na bicí a bubeník folkové skupiny Žamboši. Vzpomíná: „Kamarád přišel s tím, že bychom mohli začít hrát jazz. Neuměl jsem vůbec nic a začal jsem poslouchat všechno, co se ke mně dostalo. Mezi nahrávkami na kazetách připlul i Miles, a to nejprve Bitches Brew. Známí mi chtěli udělat radost, ale ta deska se mi moc nelíbila. Až když jsem slyšel Round Midnight, padl jsem do mdlob – ta atmosféra, ta lehkost! Pak se mou nejoblíbenější deskou stalo Kind Of Blue – jenže zahrát to… A tak jsem objevil album Tutu a doufal jsem, že to může být cesta. Myslel jsem si, že když se hraje méně, je to snadnější. Dnes vím, že je to zcela naopak.“ A Nedavaška shrnuje: „Pan Miles mě ovlivňuje hlavně ořezáním tématu na kost, ponecháním prostoru ostatním a dokonalým frázováním v pravý čas. Mám rád všechna jeho období, protože v nich cítím cestu životem a poznání.“

Miles Davis a (nejen) britský folk?
Milesův vliv se propsal i do hudebních světů, které bychom v jeho sféře asi nehledali. Že britský folk „elektrifikoval“ ve stejné době jako Davisova kapela je pouhá koincidence, duch doby. Ale to, že se k Milesovi jasně přihlásili například akustičtí, tehdy folk jazzoví Pentangle, pochopitelně náhoda není. Melodii All Blues z desky Kind Of Blue (1959) cíleně zapustili do písně I’ve Got A Feeling, vydané na studiové části vynikajícího dvojalba Sweet Child (1968). Milese uvedli i v kolonce „spoluautor skladby“. Zajímavé je, že o rok později inspiroval nápěv All Blues také Američana Tima Buckleyho. S Davisem v uších napsal píseň Strange Feelin’. Najdeme ji na albu Happy Sad (1969).
Fairport Convention sice nic tak přímočarého jako souputníci Pentangle nevyhlásili, ale jejich psychedeličtější polohy a dlouhé improvizace vykazovaly minimálně poučenost. Že celý svůj tvůrčí život o Milesovi věděl, potvrdil později i zásadní člen raných Fairportů, písničkář a virtuózní kytarista Richard Thompson. Třeba když v rozhovorech rozebíral rozpory soukromého a uměleckého života a coby příklad tematizoval Milesovu knižní autobiografii. A podobných nepřímých spojnic bychom pochopitelně mohli nalézt mnohem více.
Snadno bychom dohledali i propojení muzikantská. Zpět do Ameriky. Wayne Shorter často a s chutí hrál a nahrával s Joni Mitchell. Nadžánrový Paul Simon přizval hned na své první sólové album Milesovy spoluhráče Rona Cartera a Airta Moreiru.
Současnost? Zásadní vliv Davisovy hudby zdůrazňují třeba The Unthanks. I v rozhovoru pro Lidové noviny před svým vystoupením na letošních Colours Of Ostrava vysvětlil skladatel, autor aranžmá a multiinstrumentalista Adrian McNally, jak Miles do kontextu lidovky zapadá: „Nejhlubší podstata lidové hudby spočívá ve vyprávění příběhů a sdílení. Všichni hudebníci, kteří nás inspirovali, mají jednu zásadní věc společnou. Jsou skvělými vypravěči. Jsme odkojeni spoustou nejrůznější muziky a nevšímali jsme si rozdílů mezi Antonym Hegartym a Milesem Davisem, mezi anglickou lidovkou a Robertem Wyattem. Vnímali jsme hudbu podle jejího obsahu a sociálního kontextu, nikoliv podle žánru.“ Nicméně „žánr Miles“ z jejich aranžmá občas mile zazní.
Tomáš Polívka

 

Přidat komentář