Jak Miles uchvátil jednoho českého muzikanta

kratochvil2Zkoušeli jsme to sice s Radimem Hladíkem i Jirkou Stivínem už dřív, ale zásadní vnuknutí přišlo až tu noc 29. srpna 1970 na festivalu na Isle of Wight. Tam ve stanu ve stavu rozšířeného vědomí to potichu přicházelo z dalekého pódia, ale potom už to zasáhlo moje celičké já a donutilo mne to běžet k pódiu a zírat a zírat.
Nebyla to hudba, byl to životní pocit, jakýsi duch doby, který se přes médium geniálního trumpetisty najednou stal skutečností a dal mi odpověď na všechna nejasná tušení o tom, kam se bude jazz ubírat.
Rok 1970 byl rokem velkých změn. V březnu vyšlo Jazz Q LP Coniunctio, kde jsme se pokusili najít jistou syntézu odharmonizovaného jazzu s rockovou hudbou kulminující v té době do svého šťastného období.
kratochvil
Ve stejném měsíci toho roku ale „jazzový chameleon“ Miles Davis vydává zlomové album Bitches Brew (natočeno 1969), které tuto syntézu vystihlo daleko pregnantněji. Album nahrává celá armáda výborných a tehdy mladých muzikantů, přičemž mnoho instrumentů je zdvojeno, nebo ztrojeno. Nešlo tedy rozhodně o předem promyšlený sound, ale spíše o to dát všem novátorům šanci. To se také stalo, i když o aktuálním obsazení se vedly v Down Beatu dlouhé spory. Teo Macero, Milesův producent, mi jednou v New Yorku prozradil, že ani kapelník neměl tušení, co se s vícestopými pásy po nahrávání vůbec stalo, co bylo přidáno, nebo naopak ubráno a kdy. A tak měl arbitr Miles mít hlavní slovo, kdo na cenami ověnčeném albu vlastně hrál. Ani on se ale nestrefil, snad kvůli faktu, že s Teo Macerem léta neprohodil ani slovo a přijímal od něj jen šeky. A zlí jazykové tvrdí, že když došly peníze, vyndal Teo z pod postele ty kilometry nahrané muziky, trochu je zeditoval, něco nechal dohrát a nové vítězné album roku bylo zas na světě.
Ale berme trochu s rezervou řeči oscilující na křehké hraně reality a mýtů. Tu stranu mýtu ale přiživují i výpovědi samotných muzikantů, kteří u legendárního session byli.
Tak třeba Dave Holland tvrdí, že mu přišla poštou do Anglie jen letenka bez jakéhokoli určení nebo důvodu. Podpis ale neumožnil ambicióznímu basistovi neodcestovat. Billy Cobham zase mluví o brutálním napadení leadrem, který po něm prý házel paličky. Všichni ale bez výjimky potvrzují, že se Miles zprvu na nahrávací frekvenci vůbec neobjevil a přišel, až když si jeho účastníci dosyta zajamovali. Pak prý dodal něco „geniálních kiksů“ a beze slova odešel.
Nedávno natočený hraný film režiséra Dona Cheadlea se snaží popsat ono kruciální období proměny Milese ze Sketches of Spain nebo Kind of Blue do Davise Bitches Brew nebo Man With The Horn. Líčí rtuťovitého chlapíka pobíhajícího s namířeným revolverem po nahrávacích studiích. Nezdá se mi ale, že proměna génia měla tento povrchně epický rozměr.
kratochvil2
Ať už se při nahrávání přihodilo cokoli, legendu MD to jen posiluje. Miles nebyl tím mahlerovským skladatelem, který v tichu pracovny cizeluje partitury. Jen vybral ty správné lidi a jakýmsi esoterickým způsobem jim předal vizi své hudby, která nadobro změnila jazz. Můj učitel z Berklee College of Jazz Michael Gibbs jednou poznamenal, že skládat se dá pomocí telefonních čísel. Zkrátka zavoláme těm správným muzikantům, necháme je hrát a nějaká předvídatelná muzika je na světě. Ale tak jednoduché to zase není.
Hudební teoretici celého světa se předhánějí v tom, kde muzika MD pramení a jaké jsou její hlavní kořeny. Sám Miles k mému překvapení udává jako kořeny své hudby černé rockery Sly Stonea a Jimi Hendrixe. Jedním dechem ale připouští i silné jazzové vlivy. Legenda praví: to vše, plus doba těhotná změnami, plus epochální úspěch rockové hudby, plus blues (to je všude), plus dvojakost a neortodoxnost některých mladých jazzmanů asi pomohly v roce 1970 k mnohým výrazným změnám. Bez Milese by to ale asi šlo jen těžko.
Ten trochu redukuje svůj ansámbl (MD-tp, Gary Bartz-sax, Dave Holland-b, Chick Corea-p, Airto Moreira-perc, Jack DeJohnette-dr, a Keith Jarrett-p) a vydává se na dnes již legendární festival na ostrově Wight, kráčející ve stopách slavného Woodstocku. Tam vedle známých jmen jako Jimi Hendrix, Jethro Tull, Ten Years After, Chicago, The Doors, Lighthouse, The Who, Emerson, Lake & Palmer, Joan Baez, Joni Mitchell a dalších, přichází s výrazně rockovým soundem a uchvacuje českého muzikanta. Mění mu základní hudební zaměření i estetiku a učaruje mu nadosmrti.

Přidat komentář