Mýtus Milese Davise

davis1Příběh Milese Davise se už dávno stal novodobým mýtem. Nadnesenými epizodami dobarveným vyprávěním o věrozvěstovi hudby bez kompromisů, o architektovi nových zvukových cest, o iniciátorovi zrození žánrů. Jistě, zároveň je Miles Davis výborně zdokumentovanou osobností, setrvávající v živé paměti souputníků. To však nebrání mýtu růst. A je to dobře. Vždyť příběh, plný fabulací, inspiruje a těší podobně jako samotná muzika a věrohodně zaznamenané názory jejího tvůrce.
Postava Milese Davise, archetypálního hledače, prorůstá celou uměleckou sférou. „…a ty znovu jedeš v kodrcavé tramvaji na Spořilov s půllitrem rumu a malou deskou Milese Davise a moc se bojíš, abys ji nerozbil,“ psal i u nás Václav Hrabě v básni Pár tónů (Divoké víno 2, 1967). Pokud požádáme člověka, který se o hudbu absolutně nezajímá, ať uvede jediného jazzového (pomiňme teď na chvíli fakt, že samotný Miles slovo jazz nemiloval a škatulkování hudby nesnášel) hudebníka, řekne asi, dejme tomu, „Louis Armstrong“. Ale pokud půjde o jedince jen trochu zasvěceného, pravděpodobně vysloví jméno Miles Davis.

Genialita povstalá z mindráku?
Miles Dewey Davis III, narozen před devíti dekádami 26. května 1926 v Altonu, Illinois, odkud se rodina o rok později přestěhovala do East St. Louis (vlastnila také ranč v Arkansasu), nepatřil k žádným dětem ulice, které, vedeny americkým snem, ku štěstí přišly. Táta byl zubař, máma dáma s klasickým vzděláním, pianistka a učitelka hudby. Chtěla vzít synka do hodin klavíru nebo houslí, jenže malý Miles se vzpouzel. Až ve třinácti ho chytila trubka, kterou dostal od táty. Prý jen proto, aby štval mámu, která zvuk trumpety nesnášela. Díky otci tehdy získal i svého „velkého učitele“. Vlastně tátova pacienta, který se ujal zušlechtění Milesova zájmu o muziku doslova výměnou za opravené zuby.
davis1Pan Buchanan byl nejvlivnější osobou mého tehdejšího života. Právě on mě uvedl do světa hudby,“ vzpomíná trumpetista ve svojí slavné knižní autobiografii. Mr. Buchanan musel představovat svéráznou figuru. Měl klasické hudební vzdělání, ale hrál raději k tanci na parnících a v místních pochodových kutálkách. Milese prý třískal přes klouby prstů, kdykoliv zahrál silnější vibrato, a křičel: „Netřes těma notama, budeš se třást dost sám, až budeš starej!“ Navzdory dobovým zvyklostem neměl pan Buchanan vibrato rád. Svérázná učební metoda slavila úspěch. Už tehdy získal Davis svůj typicky jasný tón.
Na úroveň žádaného lokálního profesionála se Miles vyšvihl za pouhé tři roky učení. V šestnácti už obrážel štace s místními kapelami. Už jako náctiletý by mohl hrát častěji a napříč Státy. Do svého bandu ho chtěl získat Tiny Bradshaw (jistě, ten, který později složil a nahrál jump bluesovou hymnu Train Kept A-Rollin’, často přebíranou bílými bluesrockery), projíždějící městem. Ale „utéci s cikány“ se Milesovi nepodařilo. Zasáhla máti. Synek nejdříve udělá maturu na prestižní East St. Louis Lincoln High School!
Milese ovšem v East St. Louis ještě čekalo jiné, zásadnější setkání. S Dizzym Gillespiem a hlavně Charliem Parkerem, kteří zavítali do Milesova bydliště s kapelou zpěváka Billyho Eckstina. Miles se k nim přidal jako záskok. A když rodina v roce 1944 zapsala syna na respektovanou newyorskou Juilliard School Of Music, více než studium zajímalo mladého trumpetistu, kde by našel „Birda“ Parkera. Přestože byl před „zhoubnou, feťáckou“ osobností Birda důrazně varován. Ano, z legendy víme, že Birda našel. Studia na Juilliard School šla do pekel. Miles prohlásil, že tamní konzervativní lekce jsou mu na nic, protože jde o „pos**nej bílej repertoár“. Odtud vede oslí můstek hned ke dvěma důležitým momentům milesovského mýtu. Zaprvé: Co ho hnalo, aby se tak rychle vypracoval, kde bral ctižádost? Řada životopisců a vlastně i autobiografik Davis, byť jinými slovy, se shodují, že krom samozřejmého talentu, deroucího se na povrch, také rasový mindrák:
Naše rodina se přestěhovala do East St. Louis. Právě tam v roce 1917 šílený rasistický běloši zabili při rasovejch nepokojích spousty černochů, protože jim prej berou práci. Stříleli je na ulici jako psy, zabíjeli i ženy a děti, věšeli je na lucerny. Ve stejný době, kdy černoši napochodovali do první světový války, aby za ně bojovali a pomohli Spojenejm státům chránit demokracii. Není to sviňárna? Černoši, co přežili, o těch hrůzách často vyprávěli. Nezapomněli, co jim bílý sadisti v roce 1917 provedli. Povědomí o podobnejch věcech se pochopitelně projevuje v mojí povaze, v tom, jak vnímám většinu bílejch.“ Miles se zkrátka bytostně musel snažit vynikat. Překonat a dostat i „ty bílý“, získat jejich obdiv. Ale ve „svém“ oboru, ve svém kulturním kontextu. Povznést něco afroamerického. Tahle poloha je ostatně pro afroamerické hudebníky nejen onoho období typická.
Oslí můstek číslo dvě pak spojuje hraní s Parkerem, harlemské jamování v klubu Minton’s House s Fatsem Navarrem, Freddiem Websterem a také Theloniem Monkem s Milesovou pružností a ochotou měnit žánry a podílet se na vytváření hudebních koncepcí. Tehdy zažil, jak se rozpoutává bebopová revoluce.

Vynálezce žánrů, zloděj nápadů?
Zde se nám i mýtus větví do dvou názorových rovin. Geniální Miles dokázal vizionářsky předvídat hudební dění, doslova vymýšlel styly, spouštěl trendy a hudební „rázové vlny“. Nebo jinak: dokázal perfektně vycítit, co se na scéně rodí, konkretizovat to a prodat. Jenže proč by v tom měl tkvět rozpor? Platí obé zároveň, to druhé není méně než první. „Vymyslet“ nebo „vycítit“, na obé je třeba vhled génia.
A tak se můžeme kochat anekdotami, kterak Miles v Parkerových službách vystřihl 26. listopadu léta páně 1945 nezvykle melodické a poklidné sólo v Now’s The Time a předjal vznik cool jazzu. Přestože sám nejdříve říkal, že bláznění kolem slůvka cool je pěkná pitomost. Nebo jak svými sessions z roku 1954, ze kterých povstala i skladba Walkin’ (Davisova, přestože skladatel připsal tantiémy a autorství příteli Richardovi Carpenterovi), přispěl pořádným pytlem do mlýnice hard bopu. Jak vynalezl modální jazz ve skladbě Milestones (1958), byť hraní v modech má samozřejmě zatraceně delší a rozmáchlejší tradici (ve středověku i v Indii o tom věděli své) a jeho jazzová podoba by se stěží obešla bez Milesovy následující komunikace s Billem Evansem na mistrovském kusu Kind Of Blue (1959). A samozřejmě, jak postupně přivedl na svět fusion. První zášleh fúze vlastně přineslo už album Miles In The Sky (1968), s důrazem na groovy a přímočarý čtyřčtvrteční rytmus, kde se členové „druhého velkého kvinteta“ Herbie Hancock a Ron Carter v úvodním sedmnáctiminutovém jamu Stuff chopili elektrifikovaných nástrojů a už název desky odkazoval na píseň Beatles…
davis2Miles skutečně patřil k pozorným posluchačům. Svědectví o tom vydal i George Wein, zakladatel a dramaturg legendárního Newport Jazz Festival: „Ještě v roce 1966 se Miles snažil vypadnout z festivalu, co nejdříve to šlo. Vystoupil ze člunu, šel rovnou na scénu, odehrál a s posledním tónem zase zmizel ke všem čertům. Ale v šedesátém devátém zůstal od prvního dne do posledního, stál přímo vedle mého ramene… Pozoroval každou kapelu a sledoval ohlas publika. Kdo měl největší aplaus, k jaké muzice která sestava směřuje. Studoval. A to ovlivnilo veškerou jeho následující kariéru,“ píše v bookletu Bootleg Series Vol. 4. Opakuji, tento fakt nijak nesnižuje význam Milesova hledačství. Jen obdařený má dar slyšet, co je ke slyšení. Ti bez daru mohou dostat jasnou nápovědu třeba na stříbrném podnose – a nevypadne z nich nic.
Stejně tak hodnotu Milesova díla nesnižují ani pozdní tituly Tutu (1986), Amandla (1989) nebo Aura (1989), kde vlastně Miles „pouze“ naplňoval představy jiných muzikantů. Vědět, komu dát důvěru, i v tom spočívá dar. A hip hopem prošpikovaná, posmrtně vydaná, zvukem ulice inspirovaná nahrávka Doo-Bop (1992), byť jí někteří konzervativnější kritici nemohou přijít na jméno, zase ukazuje, jak ani na sklonku života neztrácel Miles kontakt s dobou.

Pády Prince temnot
Každý úspěšný mýtus musí prý zahrnovat prvky osudovosti. Blízkost nebezpečí. Aspoň pár ukřižovaných. Lidé to prý mají rádi. Ani v tomto ohledu žel Miles Davis nezklamal. První závislost, konkrétně na heroinu, si začal pěstovat už počátkem 50. let. A způsob, jakým se muzikant drogy zbavil, možná patří k jeho nejheroičtějším činům. Prostě se zavřel doma, odstřihl od kamarádů z mokré i chemické čtvrti. Z baráku vylezl až bez návyku.
Svazek s kokainem, který zintenzivnil v polovině 70. let, skutečné Milesově době temna, už takhle hladce neproběhl. Ke droze dohnaly umělce frustrace. Rozpad dalšího z mnoha vztahů. (Když někdo tak intenzivně obcuje s Múzami, smrtelné ženy to prostě nemohou ustát.) Synové na drogách. Fyzická bolest, způsobená artritidou. A pochopitelně pocit zneuznání, znechucení neustálou kritikou údajné „antihudby“. Když mizela i víra v samotnou hudbu, která předběhla dobu natolik, že ji téměř nikdo nechápal, proč se přestat huntovat, proč žít, proč si neodpálit pár milionů mozkových buněk, jen ať to hlodání přestane?
Když mi došel koks, měl jsem blbou náladu a všechno mi lezlo na nervy. Tak jsem si šňupnul, což mě naštvalo, protože jsem pak nemoh spát. Vzal jsem si teda prášek na spaní, ale nepomohlo to. Ve čtyři ráno jsem se plížil ulicema jako ňákej upír a chodil do špeluněk, který měly otevřeno nonstop. Jenže blbouni, co v takovejch podnicích vysedávaj, mě hned vytočili. Sbalil jsem štětku, šel domů a tam si dal zase koks. Byly ve mě čtyři různý osobnosti, protože jsem Blíženec a ti jsou vždycky dva. Takže dva bez koksu a dva s koksem. Dvě osobnosti si uvědomovaly skutečnost a dvě ne. Když jsem na sebe juknul do zrcadla, viděl jsem celej debilní film. Pěknej horor, všechny čtyři tváře. Pořád jsem trpěl halucinacema,“ vystihl osobní peklo nejlépe samotný představitel hlavní role hororu. Návrat do reality i k hudbě, po dlouhém mlčení v letech 1975 až 1979, budí o to větší obdiv. Comebacková deska The Man With The Horn (1981) možná nepatří k nejlepším Davisovým titulům, ale v rozměru lidského života představuje vítězství na celé čáře. Další výhra nad drogou dala Milesovi nastavený čas, odložila trest za příslovečné pálení svíčky z obou stran. A publiku ještě spoustu zatraceně slušných nahrávek i koncertů. Včetně slavného a vrcholně symbolického návratu, navzdory oslabení nemocí, na Montreux Jazz Festival v roce 1991, spolu s The Gil Evans Orchestra, kde zesnulého kapelníka zastoupil Quincy Jones.

Ty druhé, smutnější kulatiny
Fyzická existence Milese Davise se uzavřela před čtvrtstoletím, 28. září 1991 v kalifornské Santa Monice. Úmrtní list uvádí jako příčinu skonu kombinaci cévní mozkové příhody, zápalu plic a s ním spojeného selhání respirace. Mytickým způsobem se pochopitelně šíří i jiná vysvětlení, jak už bývá pro bájné hrdiny typické. Umělec údajně podstoupil na sklonku života léčbu antiretrovirálními přípravky, používanými ke zpomalení průběhu AIDS, ačkoliv to tehdejší Milesův manažer Peter Shukat vehementně popíral.
Tělo trumpetisty uložili na hřbitově Woodlawn v Bronxu, mýtus samozřejmě dýchá a roste dál. Pro málokterého smrtelníka platí fráze „jeho umění jest věčně živé“ jako pro Milese Davise. Za jeden posluchačský život snad ani nejde vstřebat vše, co „geniální kiksař“, sázející ty správné noty do kontextu jakoby náhodou řízenou odněkud z jiných dimenzí, vytvořil za jeden život umělecký.

 

Přidat komentář