ESTER WIESNEROVÁ: Blue Journal

vl. náklad, 2022, 64:11

Debut z rodu zralých. Slovenská zpěvačka, skladatelka a textařka posbírala dostatek zkušeností i námětů nejen při studiích na bostonské Berklee a poté New England Conservatory, ale především díky životu v New Yorku a vystupování v tamních klubech, na festivalech v Guatemale, Mexiku, Indii, Číně. „Od osmnácti jsem byla vystavena množství kultur. Nakonec se na mě toho z každé kultury nalepilo tolik, že jsem se začala ptát, kdo doopravdy jsem.“ Aby si to ujasnila, vrátila se do rodného Partizánského, ale nezapřela kosmopolitní letoru. Pak už stačilo „jen“ hodit vše do not a slov. A pozvat ke zkoušení na Slovensko a pak do rakouského nahrávacího studia kamarády ze škol. Britského saxofonistu Sama Knighta, amerického harfeníka Charlese Overtona, japonského perkusistu Kana Yanabeho. A s nimi respektovaného krajana, basistu Michala Šelepa (Zuzana Mikulcová, Andrej Šeban, student Jirky Slavíka).

Hudba, kterou můžeme zjednodušeně zařadit do folk-jazzové škatule k počinům takové Joni Mitchell, ale přitom je osobitá, by byla zajímavá už využitím harfy jako harmonického nástroje. I prostorem pro náladotvorné, nikoliv pouze exhibiční sólové vstupy hudebníků. Největší kouzlo ale logicky tkví v autorských výpovědích a ve zpěvu. Procítěném, zároveň technicky brilantním a výrazově bohatém, ve škále od recitativů po scat. Ať už Ester interpretuje vlastní poetické texty, báseň Miroslava Válka nebo sugestivně bezeslovně vokalizuje. Verše „those who are born as nightingales/knows how to sing a song“ by mohla zpívat o sobě, i když pointa písně je jiná. Čímž nemají být přehlédnuty kompoziční a aranžérské kvality skladeb. Wiesnerová nemele prázdnou slámu ani v relativně dlouhých, někdy téměř desetiminutových stopážích písní.

Za pozornost stojí i „víc než obal“ CD. Místo bookletu obsáhlý modrý zápisník v plstěných deskách, s texty a uměleckými fotografiemi. Hudba obstojí sama o sobě, ale takto je artefakt naprosto dotažený.

Přidat komentář