Xavier Amin Dphrepaulezz, který si z rozumných důvodů říká Fantastic Negrito, se rozhodl vypořádat s životními traumaty. V polovině 90. let před sebou měl pod zkráceným uměleckýmjménem Xavier slibnou kariéru pod vedením Princeova managementu. V roce 1999 se ovšem „stal účastníkem“ vážné dopravní nehody, málem zemřel a tři týdny ležel v kómatu. Na životní zvrat naráží název alba Please Don’t Be Dead (Prosím, nebuď mrtvej) i Xavierův nemocniční snímek z oné doby, přetištěný na obal. Když se hudebník zázrakem probral, stal se „někým jiným“ a po pár letech dokonce seknul i s muzikou. Vynořil se znovu až v roce 2014 s EP pod novým pseudonymem a se zvukově současnou, osobitou představou o kombinaci blues, R&B, soulu a rocku. Naprosto přesvědčil předchozím titulem The Last Days Of Oakland (2016), který jinak dosti konzervativní porotci odměnili Grammy v kategorii Nejlepší album současného blues. Deska Please Don’t Be Dead je minimálně stejně dobrá.
Navzdory titulu nenatočil Fantastic Negrito nic sebelítostného, natož sebe(nebe)zpytného. Když se zakousne do úvodního kusu Plastic Hamburgers, působí hodně sarkasticky. A zvukově „zeppelinovsky“, ovšem jako kdyby LZ měli hiphopovou průpravu. Když pak bývalý dealer a sám „příjemce“ svého artiklu povypráví, že svět se neobejde bez grázlů (Bad Guy Necessity), protože „každý přece potřebuje hodit na někoho vinu“, jde jeho nasazení málem za hrob. Také se tu pod sólem povídá, byť cenzura či autocenzura se postarala o potlačení hlasitosti hlášky: „We ain’t playing little nigga… do you hear me? Shit!“ Čert vem, že tahle funk-soul-bluesová výpověď o stigmatizaci hodně připomíná Come Together od jistých Brouků. Negrito krade dobré motivy bez falešných zábran, s vědomím, že v eklektické době, kdy už snad vše krom kombinací mikrotónových intervalů bylo přebráno, spočívá jeho originalita v něčem jiném. Ve skládání perfektní koláže. A v autentické sociální výpovědi: „Nemyslím si, že moje hudba je politická, jak mi všichni cpou, protože politici jsou lidé, připravení lidem lhát. Já prostě zpívám o sociálních nemocech jako bytost z téhle planety,“ ucedil hudebník v rozhovoru pro AXS.
Negritovým poselstvím skvěle sedí i čistší, tradičnější gospelově-bluesová forma A Cold November Street. Nebo na druhé straně málem stadiónová zpěvnost A Boy Named Andrew, nesoucí sugestivní slova „Vždycky jsem chtěl krvácet jako ty/tak se řežu, dokud se necítím rudej… Ale tu víru jsem už ztratil.“ A když někdo Negritovi roztěkanost vytkne? „Je skvělý dělat hudbu takovou, jaký doopravdy jsem. Furt mi někdo říká, že moje blues není dost bluesový, ale je moc rockový, a když dělám rock, že je moc soulový… Což je stejný, jako když vám říkaj, že vaše image není dost reprezentativní, jste moc tlustej, vaše oči nebo kůže nejsou v pořádku. Já těm rejpavejm sr… můžu ukázat jen gesto s velkým prostředníkem!“
Vážně do hloubky zaříznutá nahrávka. Na šumperském festivalu Blues Alive způsobí Fantastic Negrito bezesporu fantastický rozruch.
Cooking Vinyl/Black Ball Universe, 2018, 39:10