Fascinuje mě ptačí zpěv i skřeky

IMG_8269Německá vokalistka Ute Wassermann (1960) je doma na poli současné vážné hudby i flexibilní improvizace. Vystudovala nejprve výtvarné umění a poté i klasický zpěv. Je častou spolupracovnicí trumpetistky Birgit Ulher či hlasového mága Phila Mintona. Výraznou roli v jejím životě hrál také britský elektronik Richard Barrett. U nás vystoupila na přelomu dubna a května 2016 na festivalu vs. Interpretation II jednak se ženskou skupinou Les Femmes Savantes a poté v rámci tanečního představení pod vedením choreografa Julyena Hamiltona, na němž se podílela i zvuková designérka Andrea Parkins.

Jak vzniklo souručenství Les Femmes Savantes?01
Daly jsme se dohromady před deseti lety. S touhle ideou přišla skladatelka Ana-Maria Rodriguez. Jsme performančně-skladatelský ansámbl. Vytváříme vlastní věci pro jednoho každého nebo kolektivní. Například skladba Octopuss, kterou jsme hrály na vs. Interpretation je kolektivní proces. To funguje tak, že se sejdeme a dáváme dohromady nápady a návrhy. Pak se je snažíme přizpůsobit pro celý ansámbl a vytváříme variace a kus po kuse to roste. To je skupinová práce. Jindy zase jedna z nás přijde s nějakou specifickou myšlenkou a ostatní ji dotvářejí. Takže pracujeme s rozdílnými koncepty. Na téhle skupině je zajímavé, že pocházíme z různých zázemí. Ana-Maria je skladatelka, ale ráda pracuje s improvizátory, Hanna Hartman je spíš sound-artistka, Andrea Neumann je skladatelka a performerka stejně jako Sabine Ercklentz a já, ale přistupujeme k tomu z různých úhlů. Společně máme určitý zájem – něco jako ozvučování zvuků, mikroskopický pohled na zvuk. Hledáme věci na hranici hluku a zvuku. Také jsme z různých zemí – Argentiny, Švédska a Německa a tudíž máme i jiné mentality, což je také výzva, ale není to vždycky lehké. A musím říct, že jsme velmi silné individuality. Ale už jsme spolu těch deset let, tak jsme zdokonalily způsob osobní komunikace. Je zajímavé spolupracovat delší dobu, protože už spoustu věcí sdílíme, ale neustále vyjednáváme, jak pokračovat dál, protože ta práce se mění a my se také měníme. Je to vždycky výzva nacházet nové formy, abychom udržely skupinu pohromadě. Na začátku jsme dělaly spíš v menších skupinkách, třeba v duech. Ty větší kolektivní kompozice jsme vlastně začaly dělat až v posledním roce, kdy jsme přišly, jak na to.

IMG_8317S Julyenem Hamiltonem to byla asi úplně jiná práce…
Jsem hrozně ráda, že jsem na tomhle festivalu mohla prezentovat obě tyhle věci, protože je to jiný způsob práce. V Les Femmes Savantes nacházíme pevnou půdu, ale svým způsobem je to restriktivní. Pro každou z nás. Ta věc s Julyenem a Andreou Parkins byla pro mne v mnoha směrech otevřenější, protože vycházela z improvizace. Měli jsme tři dny na experimentování, při němž můžeš zacházet do různých poloh. Občas ze žertu říkám, že s Les Femmes Savantes používám a vytvářím jenom určité zvuky, protože zapadají do estetiky skupiny, kterou jsme nějak vybudovaly. S Julyenem, tanečníky a Andreou to bylo v mnoha ohledech otevřenější, způsob utváření hudby nebyl nijak fixovaný, tudíž je to úplně jiný přístup.

Ty ses zapojila i do tanečních kreací…
Tak trochu. Tak dalece, jak jsem toho schopná. I v Berlíně pracuji s tanečníky. A opravdu to miluji. Pro tanec je důležité načasování, rytmus a tvarování prostoru. To sice hudba obsahuje taky, ale mnohem usedlejším způsobem. U tanečníků je to o hodně zřetelnější, protože se jejich těla v tom prostoru pohybují. Když jako vokalistka improvizuji, pracuji s různými nápady, jak projektovat zvuk: vnitřně nebo naplnit celý prostor. Při tanci se můžeš soustředit na jednoho tanečníka nebo jenom na část těla nebo naopak na celý prostor. A pracovat s prostorem mi přijde velice zajímavé. Nebýt vázán na nějaké zařízení. Odpoutat se od mikrofonu a vplynout do prostoru je úplně jiná dimenze.

Co pro tebe znamená improvizace?
Před publikem je to jedinečná událost, kterou nemůžeš nikdy přesně zopakovat stejným způsobem. Není to, jako když interpretuješ kompozici, i když i tam to do určité míry platí také, protože záleží na místě, prostoru i publiku. Není to vždycky ta samá věc, ale má danou partituru. Improvizace je svým způsobem zpětná vazba. Hudebník žije životem mnoha vystoupení, mnoha improvizací, v nichž rozvíjí své sonické zkušenosti a ty a tvoje osobnost naplňují daný okamžik. Není to úplně spontánní reakce, je v tom kus tvé historie, která v daném momentu určitým způsobem vykrystalizuje. Pochopitelně se dějí i neočekávané věci, což je také zajímavé, ale mě zajímá právě ta zpětná vazba minulosti i přítomnosti i reakce na to, co se děje v ten daný moment.

IMG_7913Kdy a jak jsi začala pracovat na rozšířených vokálních technikách?
Nalezla jsem je právě skrz improvizaci. Když jsem začínala, byla jsem flétnistka a začala jsem zpívat společně se svou flétnou. Postupem času jsem začala vymýšlet různé technické prostředky. Třeba jsem lepila měděné nebo plechové štítky na mikrofony, což zvyšovalo vibrace mého hlasu a měnilo zvuk mého zpěvu. Taky jsem měla kovový nákrčník a používala dva mikrofony, z nichž jeden snímal přirozený hlas a druhý to, co produkoval ten nákrčník, čímž vznikaly různé zpětné vazby. Ale v určité chvíli jsem se soustředila pouze na zpívání a zjistila jsem, že mohu vytvářet multifonické zvuky a vibrace pouze svým hlasem, a tak jsem to začala praktikovat. Začala jsem improvizací a pak disciplinovaně vybrušovala. Zkoušela jsem to pořád dokola, až jsem si vytvořila určitý katalog zvuků, vokální rejstřík a artikulaci. Nahrála jsem si i krátké ukázky a přidala k tomu vysvětlení, jak co vytvářím. Analyzovala jsem především právě vokální multifonii. Tehdy na začátku devadesátých let jsem začala spolupracovat s řadou skladatelů, mezi něž patřili například Chaya Czernowin, Richard Barrett nebo Hans Joachim Hespos a zpívala jsem také věci od Sciarrina, Cage, Beria, Berberiana, Finnissyho, Maierhofa, Kaula,  Cathy van Eck, Steen-Andersena… Pro tyhle příležitosti jsem ty techniky zkatalogizovala a stále dál zkoumala možnosti artikulace, témbru, koordinace, natlakování dechu… Když jsem studovala na vysoké škole výtvarné umění, byl tam jeden sochař, který pracoval s kameny a vždycky hledal ten správný bod pnutí materiálu, kde je nejlepší kámen rozlomit, aby se rozpadl přesně na ty kusy, které potřeboval. A podobné je to i s vokálními technikami. Musíte zkoumat zvuk a objevit jeho vnitřní zákony. Kde to vibruje a kde je ten správný tlak, který se dá uvolnit. Musíte zjistit, jak ten zvuk vzniká. Myslím, že jsem docela tvrdě pracovala na tom, abych přesně věděla, co dělám a zároveň zůstala otevřená nekontrolovaným situacím, kdy zvuk vzniká samovolně, což je improvizaci dáno. Nekontrolovat se celou dobu, ale spojit se s nekontrolovatelnou energií.

Jak dalece tě v tomhle ovlivnila spolupráce s vokálním ekvilibristou Philem Mintonem?
S Philem vystupuji od roku 2006, kdy byl Richard Barrett požádán festivalem New Jazz Meeting, aby sestavil speciální projekt, kde by ze svého elektronického dua FURT, které vedle něj tvoří ještě Paul Obermayer, udělal větší kapelu. Tak vznikl fORCH, kam byli ještě přizváni John Butcher, Rhodri Davies, Paul Lovens, Wolfgang Mitterer a Phil a já. Při dalších příležitostech se sestava měnila a objevili se v ní také Aleksander Kolkowski, Laurie Friedman a Anna La Berge. Od roku 2007 také pravidelně vystupujeme s kapelou Speak Easy, kterou dal dohromady bubeník Martin Blume a tvoří ji ještě hráč na analogové syntezátory Thomas Lehn. Jednou ročně vyrážíme na turné a je to jedna z mých nejoblíbenějších formací. Miluji vystupování s Philem. Jsme rozdílní, ale máme také mnoho společného. Je plný překvapení, velmi otevřený danému momentu, ale zároveň soustředěný. Je to fantastický improvizátor a skvělý člověk.

On si zpívá při každé příležitosti. I na jednom tvém videu jsem viděl, jak si zpíváš s okolím…
Vždycky, když jdu na procházku někam do přírody, tak se snažím ladit s prostředím, protože je v něm zakódována spousta nápadů. Nesnažím se ho nějak imitovat nebo napodobovat, ale skutečně se na něj naladit a stát se součástí jeho zvuku. To je něco úplně jiného než imitace.

IMG_7991To mi připomíná tvoji techniku „bird calls“ (ptačí volání). Jak jsi přišla na tohle?
Můj otec mi v dětství dal sadu vábniček, které nějaký čas ležely na poličce, ale když jsem je začala používat, otevřelo mi to nové možnosti. Vždycky mě zajímal ptačí zpěv, ty trylky a výkyvy a jejich frázování, protože pták může zpívat určitou melodii a najednou ji uprostřed utnout nebo jenom vydávat určité skřeky. To je něco, co mě už dlouho fascinuje. Mám i vábničky z Brazílie a používala jsem i takovou membránu do úst, což je vlastně dětská hračka, která umožňuje napodobovat zpěv ptáků.

Jakého ptáka máš nejraději?
Lyrochvosta. Je úžasný. Imituje zvuky lidí a ostatních zvířat, ale také telefonů, motorové pily nebo foťáku.

Často pracuješ s elektronikou. Jak dalece je to jiné než spolupráce s normálními hudebními nástroji?
Pro mě to není zas takový rozdíl. Záleží spíš na jednotlivých muzikantech. Pochopitelně elektronika není závislá na dýchání nebo pohybech – můžeš držet určité zvuky po dlouhou dobu bez přerušení. Na normálních nástrojích musíš tyhle věci opakovat. Elektronika mě dost ovlivnila. U mého zpěvu můžeš mít pocit, že je protažen nějakými elektronickými filtry, ale vytvářím to čistě vlastním tělem. Je docela zajímavé, že vlastně můžeš znít jako elektronika. Andrea Parkins prohlásila, že v některých chvílích zním jako distortion pedal, který se jmenuje Hotcake a je to takový starý model.

Velice mě také zaujala formace Parak.eets, ve které s tebou působí hráč na analogový syntezátor Richard Scott a vibrafonista a perkusista Emilio Gordoa. Můžeš prozradit něco o koncepci téhle sestavy?
Richard ji popsal takhle: Scottovy analogové syntezátory často zní jako hlas a perkuse, Gordoa svou hrou připomíná hlasy i elektroniku a hybridní instrument Ute Wassermann, který je kombinací hlasu a ptačích volání, vytváří extrémní zvuky, u nichž je někdy těžko uvěřit, že slyšíte skutečně lidský hlas. Všichni tři jdou pod povrch do jiných zvukových světů, zabydlených rozmanitými zvuky mnoha jiných nástrojů i ptáky, savci, hmyzem a dalšími organismy, které těžko identifikujete. Je radost, jak často společně formují něco jako kombinovaný zvuk prostředí, paralely s lesem nebo džunglí a dalšími přírodními biotopy jsou nabíledni.

Máš nějaký hudební sen, výhled do budoucnosti?
Zajímá mě performativní aspekt. Teď jsem začala spolupracovat s light-artistou Michaelem Vorfeldem na projektu voiceXtensions, v němž používám vlastní věci i skladby jiných autorů, ale hlavně se snažím využívat zase nové techniky, zpívám přes šálek nebo mám mikrofon v ústech, zpívám přes flétnu a vůbec všechno možné. Kvůli těm světlům mám velice světlé oblečení, které se pak zabarvuje do zelena, růžova a tak. Prostě mě zajímá ta hra s prostředím.

Foto: Petra Bejdová

Přidat komentář