Fimfárum / MCH Band 1981–1982

Období 1981–1982 bylo pro Mikoláše Chadimu hektické. Program Velkoměsto zahrál i v Londýně (1. března 1981, doprovázeli ho Charles Bullen, Mick Hobbs, Chris Cutler a Tim Hodgkinson). Extempore ten rok odehrálo čtrnáct koncertů, včetně tří vystoupení v Maďarsku; naposled 5. září 1981 ve Chvaleticích. Občas Mikoláš hostoval (až do začátku roku 1983) s Classic Rock’n’Roll Bandem. V roce 1982 také koncertoval s brněnským triem Vondrák–Bodlák–Polák. Ale nejvýznamnějším Chadimovým počinem po rozpadu Extempore bylo založení vlastní kapely a nový pořad Krokodlak. Musel na něj sehnat nové spoluhráče: jediný člen Extempore, s nímž tehdy chtěl dál hrát, byl kytarista Jiří Radechovský – a ten se rozhodl emigrovat do Německa.
Počátkem října 1981 se Mikolášovi ozval Jano Kukučka z Trenčína, který v předchozím roce pořádal festival Rockové vianoce. Chtěl v tom pokračovat a na prosinec naplánoval celou sérii koncertů. Název skupiny vymyslel Chadima podle Werichovy knížky Fimfárum. Přizval bubeníka Tomáše Havrdu ze Zikkuratu, na druhé bicí hrál František Skála, na kytaru Miroslav Šimáček (oba předtím působili v Kilhets), baskytaristu Petra Kaňku přivedl Šimáček.
mch_bandNarychlo sestavená kapela však příliš nefungovala. Mikoláš měl pár písniček, složených ještě pro Extempore, další průběžně dodělával, napsal taky texty. Šimáček a Kaňka připravovaným repertoárem nebyli zrovna nadšeni. „Na zkouškách spolu rozebírali teoreticky mé písničky, které jsem za čerstva nosil do zkušebny – a hádejte, kdo byl za pitomce?“ vzpomíná Chadima. „Snažili se je vylepšovat něčím, co připomínalo etudy studentů prvního ročníku konzervatoře. Ostatním spoluhráčům začali stále častěji dávat najevo, že jsou nedouci. My ‚nedouci‘ jsme se ovšem přetavit nechtěli nechat. Takže jsme se čím dál tím víc dohadovali. Počáteční dobrá nálada byla po měsíci zkoušení pod psa.“ Za těchto okolností Mikoláše napadlo přivést do kapely nějakou spřízněnou duši, která ho při vnitřních třenicích podpoří. Kupodivu se tou posilou stal kytarista Pavel Richter. Oba bývali členy Elektrobusu, v květnu 1976 se ve zlém rozešli a od té doby spolu nikdy nehráli. Mohlo se zdát, že jsou konkurenti a nemají se rádi, ale čas spory přece jen otupil.
„Já jsem proti Mikolášovi nikdy nejel, to on byl jednu dobu agresivní a útočný,“ vzpomíná dnes Richter. „Co dělal s Extempore, mě dlouho nijak nezajímalo, až do doby, kdy jsem slyšel Velkoměsto II. To bylo poprvé, kdy jsem Chadimu ocenil. Extempore vystoupilo v Malechově, my jsme tam s Fidlerem byli taky, hráli jsme na kytary a pouštěli k tomu smyčky. Od té doby jsme se s Mikolášem sbližovali. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by se mnou chtěl hrát. A najednou mi před Vánocemi 1981 z ničeho nic zavolal. Tak jsem mu řekl, že jo. Stejně si myslím, že mě tam vzal jen kvůli tomu, aby to měli kde nazkoušet, protože to jsem bydlel v Hloubětíně u rodičů své tehdejší ženy a tam byla ve sklepě zkušebna.“
Ani Richterův příchod však napětí v kapele nevyřešil. „Šimáček a Kaňka studovali snad hudební vědu nebo co, furt tam tahali noty,“ říká Pavel. „Mirek Šimáček byl takovej slušnej, zato Mikoláš úplný divous. Strašně po Šimáčkovi jel, začali se hádat a jednu chvíli to vypadalo, že mu Chadima jednu natankuje. Pak Šimáček řekl, že už toho má dost, sebral se a odešel. On byl kamarád s Kaňkou a ten z toho byl nešťastný, říkal: ‚Mikoláši, teď jsi rozbil kapelu.‘ Ale Chadima byl v ráži – ‚Ať jde do prdele, ten kretén, zahrajeme to bez něj.‘ Na to ale Kaňka řekl, že bez Šimáčka hrát nebude, a odešel. Tak jsem musel rychle předělat všechna aranžmá. Na jedné zkoušce se to tak nějak od oka připravilo a jelo se koncertovat do Brna.“
„Byla to sestava na tehdejší dobu hodně nezvyklá,“ rekapituluje Chadima. „Tomášovy bicí, Franta a jeho ‚samodomo‘ nástroje, Pavlova kytara, mé saxofony, preparovaná kytara Jolana Star a zpěv. Proč ne? Ale jak přearanžovat písničky bez basy? Já už byl po týdnech neustálého a úmorného dohadování s nějakým vymýšlením v koncích. Hlava prázdná. Nebýt Pavla, nejeli bychom asi nikam. Přes noc vymyslel perfektní aranžmá, v sobotu ráno jsme začali zkoušet a najednou nám to šlo samo. V neděli večer byly počáteční obavy zažehnány a mohli jsme s úlevou konstatovat, že za to, co předvedeme, bychom se neměli stydět.“ Richter se však za tehdejší výkon opravdu stydí: „Slyšel jsem tu nahrávku z Brna a je to teda fakt příšernost. Chadima ale v Brně měl svoje fanoušky, ti mu říkali: ‚Mikoláši, bylo to hrozné, ale skvělé.‘ Když jsme hráli Fialovou nohu, měl k tomu Franta Skála připravenu takovou velkou fialovou nohu z umělé hmoty, kterou vždycky vystrčil, a všem se to moc líbilo. Ta saxofonová pasáž v Krokodlakovi ještě nebyla, přidali jsme ji až potom, v sestavě s Fidlerem.“
Koncert trval 45 minut, Fimfárum zahrálo osm skladeb, včetně přídavku Libouchec (ještě z dob Extempore). Krokodlak (alegorický text, který Chadima napsal poté, co mu Vlasta Třešňák popisoval své drsné zážitky z výslechu na StB), Král hromady, Jak šlo vejce na Van Dr., Pidlisyn (na obalu CD je název Pydlisyn, ale při uvádění písně Chadima na pódiu zdůrazňoval, že tam má být měkké i) a Hobit (text z Tolkienovy knížky). Skladbu Peklo ještě nehráli, vznikla až roku 1982, zato byly na programu písně Dědek s pytlem a Fialová noha. mch_band_2Ty nakonec z repertoáru vypadly, což není žádná škoda. Možná bylo legrační pozorovat Chadimu, jak se v jedné z „pohádek se špatným koncem“ s gustem vžívá do role úchylného dědka („Pojď jen blíž, děvčátko krásný, lízátko ti dám zadarmo“), hudebních nápadů však v této písni opravdu nebylo mnoho.
Z plánovaného turné nakonec zbyla jen tři vystoupení: 14. prosince 1981 hrálo Fimfárum dvakrát za sebou v Brně, 16. prosince v Novém Jičíně. Nějakou dobu to vypadalo, že soubor zůstane jednorázovým počinem. Chadima s tím ostatně od začátku počítal: „Pavel i Franta se hodlali věnovat svým projektům. Tomáš Havrda, se kterým jsme byli napevno domluveni na další spolupráci, dostal zánět mozkových blan. Když se dal konečně dohromady, odcestoval na Západ a už se nevrátil.“
Nakonec se ale situace vyvinula docela nečekaně. „Někdy koncem února dvaaosmdesátého jsem potkal ve vinárně U Kafků navrátilce z Malechova, Luboše Fidlera. Zatím se v Praze ještě moc nerozkoukal a byl nezaměstnaným hudebníkem. A protože jsem ho pokládal za nejlepšího basáka alternativní scény a vždycky jsem měl chuť si s ním zahrát v jedné kapele, nabídl jsem mu, že bychom to spolu mohli nějakej čas zkusit. Luboš nabídku přijal a já byl moc rád. Blížily se XI. Pražské jazzové dny, v jejichž uskutečnění jsem sice už moc nevěřil, ale co kdyby?
Kdybych ještě ukecal Frantu s Pavlem, mohli bychom doladit repertoár, který jsme hráli jako Fimfárum. A pokud bych sehnal náhradu za Tomáše Havrdu, mohli bychom na Dnech vystoupit na rozdíl od ‚vianočného turné‘ s kompletní kapelou.“ Novým bubeníkem se stal Ivan Pavlů. Bylo to snad ještě podivnější než spojení dlouholetých konkurentů Chadimy, Richtera a Fidlera. Pavlů byl od roku 1979 členem Švehlíku, na začátku roku 1982 ho však Richter z kapely vyhodil. Když Ivan Chadimovu nabídku přijal, vezl si bubny zpátky do téže zkušebny v Hloubětíně, z níž si je po vyhazovu od Švehlíku krátce předtím musel odvézt. Pro všechny to však bylo dobré řešení. „Domluvili jsme se předem jen na jedné sezóně a koncem března jsme začali zkoušet,“ vzpomíná Mikoláš. „A bylo to fajn. Luboš byl po malechovským půstu na hraní nadrženej, Parich zkušenej profík, Ivan Pavlů výbornej bubeník, o kvalitách Franty jsem už mluvil dost. Šlo nám to rychle, v příjemné, přátelské a tvůrčí atmosféře. A aby se na mě Mirek Šimáček přestal zlobit, vzali jsme ho s jeho preparovanou kytarou jako stálého hosta.“
mch_band_3V té době pořád byla naděje, že by se opět mohly konat Pražské jazzové dny. S tím byla spojena další komplikace, jak popsal Chadima: „Parich na zkoušce najednou prohlásil: ‚Jestli na Dnech nebudu moct hrát se Švehlíkem, nevystoupím ani s tebou!‘ A já čuměl. Nehledě na to, že se mi takové přitlačení ke zdi pranic nelíbilo, mě vůbec nenapadlo, že by na Dnech mohl Švehlík chybět. Produkční Tomáš Křivánek věc postavil ‚buď já, nebo Švehlík!‘ Až dosud jsem některé konflikty mezi Sekcí a skupinou Švehlík, jejichž následkem byla jakási nedůsledná diskriminační opatření, chápal. Ale teď jsem se nasral. Po vývoji posledních dvou let se mi zdálo naprosto nesmyslné trestat kapelu za staré hříchy. Domluvil jsem proto setkání Křivánek–Richter, ale bylo to na hovno. Kluci se rádi neměli a zablokovali se hned, jak se uviděli. Nakonec jsem se solidárně rozhodl, že pokud nebude hrát Švehlík, nehraju taky.“
„Bylo to trochu jinak,“ oponuje Richter. „Křivánek řekl, že pokud Pavel Richter na Pražských jazzových dnech vystoupí v jakékoli skupině, tak on skládá svou funkci v Jazzové sekci. Křivánek po mně šel jak slepice po flusu z čistě osobních důvodů. Švehlík na Dny vůbec nevzali, o tom se ani nedebatovalo. Ale já jsem nesměl hrát ani s Chadimou, tam šlo vysloveně o moji osobu. Křivánek kdysi chodil na naše zkoušky u Hajdovských, tam tiše seděl v koutečku a byl celý šťastný, když si mohl něco poslechnout. Pak dostal funkci, stouplo mu to do hlavy a dělal nám jen problémy. Pražské jazzové dny ale stejně byly zakázány, takže tyhle hádky byly zbytečné.“
Pořad Krokodlak měl premiéru 22. května 1982 v Brně, na druhé Valné hromadě, přehlídce mladých a velmi originálních rockových kapel. Pak hráli na festivalu v Žabčicích u Brna (19. června) a ještě ten večer jeli zpět do Prahy, aby stihli koncert na parníku, který pořádala Jazzová sekce (byl to vlastně jediný koncert, který zbyl z plánovaných Pražských jazzových dnů). Následovalo vystoupení v Bruntálu (26. června, s Jasnou pákou). Pak vznikla nahrávka. Na obalu CD se sice tvrdí, že Krokodlak byl natočen 28. –30. května 1982, ve skutečnosti to však bylo až 4. a 5. září 1982.
mch_band_4„Nejprve jsme si museli půjčit techniku,“ vzpomíná Mikoláš. „Především dva kvalitní magnetofony, kterých v té době mezi našimi kamarády moc nebylo. Pak zbývalo sehnat ještě další přístroje jako mixážní pult, mikrofony, kabely a efekty. Znal jsem vlastně jediného člověka, který vše potřebné vlastnil a u kterého jsme mohli počítat se vstřícností. Byl to bývalý zvukař Extempore Ota Pištora. Nezklamal, a tak v určený čas bylo vše potřebné připraveno k použití. Hudebníci zalezli do sklepa, kde stavěli stojany s mikrofony a připravovali si nástroje. V bytě o patro výš zatím Janko Kukučka, který byl jakýmsi šéftechnikem, připravoval spolu s Pavlem improvizovanou zvukovou kabinu. Zapojili magneťáky, propojili je s mixpultem, natáhli kabely o patro níž. Bylo s tím práce jak na kostele a trvalo docela dlouho, než bylo vše hotovo. Potom mohli ‚sklepníci‘ konečně začít s nazvučováním nástrojů a s krátkými zkušebními nahrávkami. Janko, za kterým vybíhal Pavel, se snažil jednotlivé nástroje smíchat tak, aby byly vyrovnané a nahrávka nebyla zkreslená. Pokřikovali na nás přitom otevřeným oknem pokyny, kdo má ubrat na hlasitosti, kdo přidat, kdo má posunout aparát, kdo má hnout s mikrofonem tak, aby bral od souseda co nejméně.“ V hloubětínské zkušebně nedlouho předtím vznikla památná nahrávka Švehlíku Studio 1982, natáčelo tam Marno Union, v následujícím roce vznikly další významné tituly hudebního samizdatu: MCH Band, Vyšší populár, Dvouletá fáma. „Když se dělal Krokodlak, měli jsme mixážní pult, na kterém se namíchal základ,“ vzpomíná Richter. „To byl rozdíl proti předchozímu natáčení se Švehlíkem. A hlavně tam byly magneťáky, které měly oddělené ovládání linkového a mikrofonního vstupu, takže se mohlo míchat přirozeným způsobem. I tak to pořád byla metoda pokus–omyl. Prostě mravenčí práce, kterou si dnes už těžko někdo dovede představit. Hodně pomáhal Jano Kukučka, my dva jsme to tak producentsky táhli. Natáčeli jsme v době, kdy rodiče mé ženy nebyli doma, oni z toho našeho zkoušení zrovna velkou radost neměli, atmosféře soužití dvou rodin to v žádném případě neprospívalo.“‘
Chadima nahrávání popsal: „Natáčelo se naživo a co nejvíc lidí najednou. Veškeré výkony se musely zahrát a nahrát bez přerušení. Střih byl prakticky nemožný, protože udržet stejný charakter zvuku bylo v malé zkušebně kvůli přeslechům prakticky nemožné. Když někdo z nahrávajících svůj part zmrvil, muselo se začít znova od začátku. Což bylo k vzteku. Potrápilo nás především nahrávání dechů do dvanáctiminutového Krokodlaka. K chybám docházelo v posledních taktech a po několikerém opakování dlouhého minimalistického konce jsme končili nahrávání se zkrvavenými rty. Přesto byla atmosféra při natáčení bezvadná a z nahrávky je to cítit.“
Minimalistická pasáž, která rozšířila skladbu Krokodlak, by zdánlivě mohla souviset s tím, co Richter a Fidler hráli v Marno Union nebo později s Oldřichem Janotou. Ale v tomto případě to byla spíš shoda okolností. Richter si to pamatuje takto: „Seděli jsme v Hloubětíně, někdo přinesl desku Einstein On The Beach od Philipa Glasse a poslouchali jsme. Pak přišel Chadima a po dvou minutách řekl – ‚To já mám taky takovou skladbu!‘ Vymyslel to teda dobře, s Fidlerem to pak nějak dopracovali, ale srovnání s Glassem fakt kulhá.“ Krokodlak tedy nakonec má dvě části – v druhé, skoro desetiminutové, zní výrazná zvuková smyčka, kterou připravil Richter. „Udělal jsem ji z nějaké skladby Krzysztofa Pendereckého. Já jsem předtím natáčel hudbu k filmu Michaela Baumbrucka Evakuace, kde zaznamenal sochy a instalace Jiřího Sozanského ve starém Mostě, tehdy už skoro zbouraném. Vytvořil jsem smyčky a jednu z nich jsem pak použil ke Krokodlakovi.“
Týden po natáčení – 11. září – hráli v Ondřejově, s hostujícím kytaristou Miroslavem Šimáčkem. Pak ještě 19. prosince 1982 v Brně, to byl poslední koncert. Koneckonců bylo od počátku jasné, že tato sestava nebude mít dlouhého trvání. Richter se už chtěl věnovat jen Marno Union: „Když jsem řekl, že odcházím, ještě na mě dost tlačili, abych si to rozmyslel, ale já už jsem nechtěl. Fidler ale v MCH Bandu ještě pár měsíců zůstal.“
Nahrávka Krokodlak se pak rychle dostala do oběhu. Chadima napsal: „Před Vánocemi 1982 došlo k jedné ze zlomových událostí mého hudebního života. Vydával jsem samizdatově své první album! Narazil jsem přitom na velký problém. Jak by se měla kapela vlastně jmenovat? Když se Fimfárum objevilo na ‚hitparádě vnitra‘, jezdili jsme jako kapela bezejmenná. Ale na obálce kazety s názvem Krokodlak se muselo nějaké jméno objevit. Nejprve mě napadlo, že bych mohl celé album uvést pod svým jménem. Nešlo koneckonců o stálou kapelu a písničky jsem napsal já. Ale hned jsem to zavrhl. Nebylo to zvykem a měl jsem strach z toho, že se mi budou známí posmívat, že se mnou mlátí slavomam. Po delším trápení jsem přišel na název MCH Extempore Band. Dokonce jsem s tímhle názvem udělal několik návrhů na obal, ale pak jsem se zastyděl. Tahle kapela už přece neměla s Extempore nic společného. Když už jsem byl celej nešťastnej, vrátil se původní nápad. Ano, budu vydávat pod svým jménem. Za tím, co dělám, si stojím, a tak to taky podepíšu. Aby nebyl pro posměváčky přechod tak náhlý, předělal jsem název na obalu kazety takto: MCH /post Extempore/ Band s tím, že ono ‚post Extempore‘ na příští kazetě už nebude.“
Kazeta patřila k výrazným titulům hudebního samizdatu. Na CD vyšel Krokodlak poprvé roku 1992 (součást dvojalba MCH Band 1982–1986, vydal TomK), v roce 2007 pak u Black Pointu jako součást šestialba MCH Band 1982–1986.

Přidat komentář