Floex: Vždycky mě v hudbě zajímají kontrasty

Tomáš Dvořák alias Floex svou hudbou už dávno přesáhl hranice naší země, a třeba jeho soundtracky k animovaným hrám se prodávají v zahraničí po tisících. S počátkem léta vydal společně s britským kolegou Tomem Hodgem u vydavatelství Mercury KX pozoruhodné album A Portrait Of John Doe, propojující soudobou vážnou a filmovou hudbu s elektronikou. K albu už se objevily i remixy od Hidden Orchestra či Maxe Coopera, a na podzim pak oba autoři chystají i multimediální koncertní projekt.

 

 

 

 

Ačkoli jste s Tomem Hodgem nahráli převážně elektronické album, seznámili jste se prý s tím, že jste oba klarinetisté? Jak k tomu došlo?
To je docela vtipná historka. Potkali jsme se v Berlíně na festivalu, který se původně jmenoval Swing Fest, a pak už jen Denovali Festival, podle vydavatelství, které ho pořádá. A které nás v té době oba zastupovalo. Tom tam hrál s projektem Piano Interrupted, který je z produkce Denovali můj hodně oblíbený. Takže jsem se tam byl podívat – a on zrovna hrál na klarinet. Což mě zaujalo, protože jsem žil s přesvědčením, že jsem jeden z mála, který na tento nástroj hraje v elektronické hudbě. Přišel jsem za ním a začal je chválit, protože se mi to vystoupení vážně hodně líbilo. A on si ze mě udělal legraci a říkal mi, že by strašně rád hrál na klarinet jako ten Floex, který je jeho vzor a po celou dobu dělal, že neví, kdo jsem… Pak jsme se hodně bavili o hudbě a všem možném a zjistili, že máme hodně společného, a že máme i podobné názory. Asi o měsíc později měl cestu do Evropy, jel na zkoušky do Thüringenu pro jehož divadlo zkomponoval baletní představení. A měl u toho dost volného času, tak se mi ozval, že by se stavil, a že bychom spolu mohli něco udělat. Tím to celé začalo…

Zcela bez konkrétní představy nebo plánu?
Sešli jsme se a nejprve začali různě improvizovat. A myslím, že už po prvním dnu bylo jasné, že něco vznikne. Zkoušeli jsme například klarinetové duety. Na což jsem nebyl zvyklý a bylo to pro mě nové. Nicméně Tomovým hlavním nástrojem je především piano. A zjistili jsme, že se dobře doplňujeme.

 

 

Nahrávali jste společně v jednom studiu, nebo spíš korespondenčně, každý u sebe v tom svém?
Probíhalo to v několika fázích. Na začátku jsme neměli ani koncept. Vše vznikalo za pochodu a zcela nepředvídatelně. A bylo to hodně spontánní. Po prvním společném nahrávání, které probíhalo čtyři dny, jsme měli v ruce materiál, u kterého jsme už věděli, že z něj něco bude. V první fázi pak Tom vždy přijel na pár dní do Prahy, a dělali jsme takové skici. Trvalo to asi dva roky, a postupně se nám objevovala ta představa, jak by to celé mohlo vypadat. A pak jsem dostal nabídku něco udělat se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, a napadlo mě toho využít, právě pro tento projekt. V další fázi jsme si tak posílali přes internet různé fragmenty a pracovali na aranžích, které Tom ještě dolaďoval s Chrisem Warnerem, Tomovým kolegou, který je dobrý v notografické práci. Potom jsme to celé nahráli v Praze i se symfonickým orchestrem. A v poslední fázi bylo, to ohromné množství materiálu zpracovat, protřídit, a dotáhnout do finální podoby.

Jak celý projekt vnímali samotní filharmonici? Když se SOČRem spolupracovali Tata Bojs, říkali mi, že zpočátku to trochu skřípalo, protože na některých hudebnících bylo až příliš patrné, že sice ten materiál zcela profesionálně zahrají, ale přesto k němu mají zjevný despekt a neoslovuje je. A dirigient pak takové muzikanty postupně vyměňoval za jiné.
Myslím, že u nás to bylo stejné (smích). V tom orchestru jsou samozřejmě jen samí skvělí hráči, třeba smyčcová sekce je naprosto vynikající. Minulý rok v září se ovšem uskutečnil náš společný veřejný koncert, který se i nahrával, a my tak měli další materiál pro desku. A při společném zkoušení některé ty rozdílné pohledy vystoupily na povrch. Postupně se ale vše vyjasnilo, a nakonec jsme dospěli k pro všechny uspokojující výsledné podobě.

Nejčastější nálepkou, kterou album dostává, je, že jde o „neoklasiku“. Vidíte to také tak?
To bude spíš tím, že si mnozí novináři nevědí rady s celou tou vlnou, kterou reprezentují Ólafur Arnalds nebo Nils Frahm. Tedy kam si je zařadit. Myslím, že naše deska ve srovnání s nimi není tolik jemná – ostatní přece jen hodně čerpají z ambientu a často sklouzávají do tišších poloh. Zatímco my jsme živelnější a dynamičtější.

Jde o koncepční, tématické album. Samotná hudba se vám zdála málo?
Vzniklo to spontánně. V určitém momentu jsem najednou získal dojem, že ta hudba je náhle více „lidská“ a až nečekaně intimní. Začali jsme si tak do ní projektovat různé osobní příběhy a prožité momenty, což nám pak pomáhalo onu skladbu dokončit, protože už tím bylo jasné, jak se bude vyvíjet. Když jsme nějaký ten příběh objevili v několik dalších skladbách, tak už jsme ho v těch následujících sami záměrně hledali. Ale nikdy to nebylo tak, že bychom si řekli: „Tahle skladba bude o…“ Na albu ale bylo více různých poloh, a tohle nám umožnilo jim dát společný tvar.

To je i případ skladby Dream of Ikaria, vztahující se ke kultovní české filmové sci-fi Ikarie XB-1?
Ano. Najednou se mi tam začaly vkrádat zvuky, charakteristické pro hudbu k vesmírným filmům ze šedesátých let. Ještě nebyly syntezátory a tak se pružinovými reverby a dalšími efekty snažili nasimulovat svou představu vesmírných zvuků – a přesně to mi to začalo evokovat. Na úplný závěr jsme si ještě vystavěli základní příběh Johna Doea, který to vše propojuje.

 

 

Album jste vydali u britského sublabelu respektovaného vydavatelství Decca. Byly z jejich strany nějaké požadavky? Třeba konkrétně formulované podmínky ohledně očekávané výše prodeje?
To jsme, přiznám se, neřešili. Spíš bylo v celém jednání důležité, že jde o sekci orientovanou především na klasickou hudbu, a že teď je pro podobné firmy velké téma řešení, jak uchopit tento nově vzniklý hudební styl a dostat jej k lidem, které zajímá a kterých neustále přibývá. Jednali jsme i s Deutsche Grammophonc a určitě je nám jasné, že hudbu nevydávají jen kvůli potřebě pomáhat, ale protože je tu najednou prostor ji dobře prodat. Zrovna nedávno jsem četl článek ve Financial Times, kde uváděli statistiky, a přímo hovořili o „tiché revoluci“, s jakou se zvedla vlna zájmu o podobnou hudbu. Svou roli v tom hraje i Spotify, který se v poslední době hodně zaměřuje na tvorbu playlistů „na míru“ posluchači, a svým způsobem tak funguje jako rádio. Tahle hudba se dobře dá použít pro příjemné navození atmosféry např. v práci, někteří interpreti kvůli tomu zaznamenali raketový nárůst počtu poslechů – zatímco ještě nedávno měly jejich skladby třeba tři až pět tisíc přehrání, nyní mají třeba půl milionu. A to jen právě proto, že se dostali do různých playlistů. Nás se to úplně netýká, protože naše hudba je živelnější, a například do playlistů, které jsou stavěny jako kulisa k práci, se nehodí. A je to vlastně celé trochu legrační, ale na druhou stranu si ti kolegové ten nenadálý úspěch rozhodně zaslouží.

Přinesla vám spolupráce vzájemně i nějaké impulsy po technické a technologické stránce, které se dnes v hudební oblasti rozvíjí doslova každodenně a neustále?
My se spíše vzájemně doplňujeme. Když jsme spolu byli ve studiu a improvizovali, Tomova váha byla více v harmonii přes jeho základní nástroj piáno, a moje zas ve vymýšlení melodií přes klarinet atd. Celá fáze skicování byla dost zábavná, byl to takový ping pong, asociační trans. V pozdější fázi se Tom věnoval orchestracím a notaci pro symfoňák, já jsem zas skladbám dával jasnější formu a pracoval na jejich produkci. Hodně jsem se od Toma naučil při práci s orchestrací, to je věc, kterou jsem dosud nedělal. A mohl jsem se nejen „zblízka“ podívat, jak se to dělá, ale také se na tom podílet. Ohledně zvuku je tak to album pro mě mnohem dál než jeho předchůdce. Hodně jsme používali staré analogové přístroje, různá echa, spring reverby a další techniku, kterou mám ve studiu, a měl jsem snahu té nahrávce vtisknout osobitý zvukový charakter. Orchestr jsme nahráli na ribonové mikrofony, které víc šumí, ale zase mají takový typicky hladký zvuk, charakteristický pro šedesátá léta, ale zároveň jsem se snažil o dnešní produkci, aby to dynamicky bylo zcela současně „nadupané“. Vždycky mě v hudbě zajímají kontrasty, protože právě tím vzniká zajímavé napětí.

 

 

Na podzim se chystáte na koncertní turné. Jak to celé bude probíhat v pódiových podmínkách?
Dost jsme řešili, co s tím orchestrem. Nejenže by to bylo pro pořadatele neúnosně drahé, ale hlavně se ukázalo, že není reálné časově mít k dispozici všechny hudebníky pro všechny koncerty. Ale protože jsme to už tušili dopředu, tak jsme je v průběhu těch zmíněných koncertů natočili na obrazový záznam. A to nikoli celé postavy jednotlivých muzikantů, ale jakási torza nástrojů, detaily na hrající ruce a podobně. A ty chceme použít při projekci, říkáme tomu interně „virtuální orchestr“. Jde nám o to, zvuk orchestru předat posluchači i vizuálně, aby mohl vnímat jednotlivé nástroje. Ta projekce navíc bude probíhat na různě velké balóny. Scéna se tak bude na jednotlivých koncertech dost výrazně lišit, protože to bude závislé na tom, jak velký prostor bude kde k dispozici… Jinak budeme na pódiu tři – já, Tom a bubeník Kuba Tengler, který hraje třeba s Noisy Pots. Zároveň ovšem působí i v Moravské filharmonii Olomouc, takže byl takovou spojkou mezi námi a perkusisty v orchestru.

To on bude naživo hrát a spouštět všechny ty beaty a elektronické perkuse, které znějí z nahrávky?
Také. K tomu je taková zajímavá perlička: Přemýšleli jsme, jak všechny ty zvuky co nejvíce dostat do živého provedení. Ideálně najít jejich akustický ekvivalent. A Tom má v Londýně jednoho kamaráda, který je jednak sám perkusista a také je sběratelem nejrůznějších bubnů a perkusí. Takže jsme podnikli poměrně vzrušující výlet do jeho skladu, kde má stovky nebo možná i tisíce nejrůznějších perkusivních nástrojů. A vždycky jsme mu přehráli nějaký elektronický zvuk, a on šel a odněkud vyhrabal něco, co často vyhlíželo úplně podivuhodně, ale znělo úplně stejně. Zkrátka nám ukázal, že se to vždy dá nějak udělat.

Ty zmiňované vizuály a scénu jste si vymýšleli sami?
To byl nápad Dana Gregora z audiovizuální skupiny INITI, která vytváří interaktivní vizuální instalace. A také tam bude Marek Čihař, který má zkušenosti s černým divadlem. Nemyslíme si, že je to celé superoriginální nápad, spíš se nám to zdá jako vhodné a ideální řešení. S Danem ostatně už spolupracuji déle, a dělali jsme spolu i různé další multimediální instalace.

 

Zbývá ještě vedle tohoto projektu čas na nějakou další tvorbu, anebo tento projekt pohlcuje veškerý čas?
V tuto chvíli to už spíš doznívá. Také už mohu prozradit, že na podzim se chystáme vydat EP, kde budou čtyři skladby v tom koncertním provedení a budou tam i ta videa. Zvolna tak přichází čas na dalšího samostatného Floexe; nějakou skicu už mám, ale zatím s ní nejsem příliš spokojený a bude potřeba na tom ještě intenzivně pracovat. Zatím jsem stále ve stádiu hledání. Uvidíme, co se z toho vyklube.

Až skončí turné k albu, chystáte s Tomem Hodgem i něco dalšího?
Myslím, že ano, že tohle rozhodně nebyla naše poslední spolupráce. Dost nás to totiž společně baví.

 

 

Potvrzené koncerty turné

  1. 11. Bratislava – A4
  2. 11. Ostrava – Brickhouse
  3. 11. Pardubice – Divadlo 29
  4. 11. Opava – Freiplatz
  5. 11. Praha – MeetFactory (křest)
  6. 11. Olomouc – Jazz Tibet Club
  7. 11. Brno – Kabinet MÚZ

Přidat komentář