Evil Rabbit Records, 2022, 48:44
Hráč na plátkové nástroje Floros Floridis (ročník 1952) je považován za osnovatele moderního jazzu v Řecku. Původně ovšem vystudoval fyziku a matematiku a v neposlední řadě se věnuje i malování, a to vše se promítá i do jeho muzicírování plného roztodivných vzorců i barevné abstrakce. V průběhu své kariéry hrál se špičkovými freejazzovými hráči, jako jsou Peter Kowald, Günter „Baby“ Sommer, Paul Lytton, Evan Parker či Peter Brötzmann, a byl též členem euroamerického orchestru Cecila Taylora. Bubeník Yorgos Dimitriadis (ročník 1964) vystudoval v Řecku konzervatoř, ale poté přesídlil na několik let do Bostonu, kde studoval u Alana Dawsona, posléze žil a tvořil v Paříži a od roku 2006 má rezidenci v Berlíně. V posledních letech nahrál například alba s pianistou Achimem Kaufmannem či formací Kern. Oba se sešli také v triu Grix, kde byl třetím do kolegia klavírista Antonis Anissegos.
Hlavní devízou jejich společného díla Tone Sequence Evaluators je zcela ústrojné propojení akustických nástrojů s elektronikou, kterou obsluhují oba protagonisté. Floridis saxofony a klarinety skicuje, vykresluje jednodušší i složitější obrazce a vytváří barevné plošky a plochy. Dimitriadis používá svou soupravu fragmentárně – tu něco brousí, pak přiklepuje a proťukává či cinká, charakteristické je pro něj víření činelů a temné dunění či spíše podduňování na kotle. Mnohotvárné elektronické kouzlení je nejvýraznější v Barking At The Moon, které končí jakoby vyspaceovaným propadem do měsíčního svitu. Live Check I – Ain´t Got No Coice otvírá zdánlivě chaotické haraburdění bicích podmalované dramatickou elektronikou, do níž se pozvolna profoukávají dechy, a vše je pak provázeno nárazy jakýchsi elektronických šuplíků či megalupů. Nikdy to ovšem nesklouzává do noisařiny jako takové, veškeré umělé zvuky mají svou melodičnost, ať už v téměř podprahové podobě, tak při vedení různých motivků. Celé je to hlavně krásná hra a pohrávání si.