Folklóreček

Titulek nemá vyznít posměšně, byť Bratři Ebenové svojí stejnojmennou písní v mnoha případech trefili šabličkou přímo do zakopaného pudla. Jenže různé stupně prolínání folkloru s populární hudbou či ohlasové projekty se množí natolik nápadně, že si zaslouží seřazení hrstky faktů, byť vesměs zjevných až samozřejmých. Tohle letní zamyšlení vlastně vyprovokoval výlev jistého nejmenovaného publicisty, pronesený na jednom festivalu nad alkoholickým nápojem: „On se teď najednou snad každej začal tvářit, jako by odmala běhal bosej kolem Hradíšťa a pásl husy.“
Ale oni výteční muzikanti jako Jitka Šuranská nebo Jiří Slavík opravdu… nevím, jestli běhali bosí kolem Kudlovic respektive za Havířovem a pásli husy, ale kontakt s folklorem i folklorismem (na převedení lidové hudby na pódia a jejím sofistikovaném, profesionálním provedení není nic špatného a slovo folklorismus nevnímám jako nadávku, prostě jen označuje jinou kategorii) neztratili. Zrovna jejich přínos k popularizaci moravské hudby prostřednictvím vkusných a originálních úprav si dovoluji považovat za nesporný.
Moji desku Mateřština předznamenalo třeba to, že jsem věděl, že na píšťaly si se mnou zahraje Marian Friedl, nějakou písničku zazpívá moje sestra Kateřina, která odjakživa zpívala ve folklorním souboru, založeném našimi rodiči. A že si zazpívá i můj kamarád Jiří Pospěch, primáš havířovské cimbálové muziky Jagár. Na Mateřštině je pro mě navíc velmi důležité, že vychází z muziky, kterou napsal a naučil mě můj otec. Jsem obrovsky rád, že se podařilo vytvořit příležitost, abych se mohl k tátově hudbě vrátit a natočit ji,“ vysvětlil naprosto vzorově svoje pohnutky k vydání alba netradičně upravených moravských lidových a autorských ohlasových skladeb Jiří Slavík, známý jinak spíše v jazzových kruzích. Nemluvě o stejně důvěryhodných motivacích jeho spoluhráče a také člena tria Jitky Šuranské a zásadní figury projektu Beránci a vlci, Mariana Friedla, milovníka staré beskydské muziky, šéfa spolku RukyNaDudy a zároveň jazzmana známého mj. ze skandinávsko-moravské kapely NOCZ.
Stejně jasno má i Jitka Šuranská, když vysvětluje, proč k lidové hudbě nepřistupuje dogmaticky: „Museli bychom mít klapky na očích a na uších, abychom hráli pořád stejně jako naši předci. Vlastně to v tomto propojeném, globálním světě není ani možné. Právě to jsme chtěli ukázat projektem Z kořenů k world music. Ovšem s velkou pokorou k tradici.
To samé platí třeba pro Bezobratry, Ponk nebo šikovnou autorku ohlasových písní Martu Töpferovou, která ví, že „s fúzováním stylů musí člověk nakládat citlivě, měl by znát kořeny hudby, ze které čerpá, a jazyk, ve kterém pracuje.
Ale jistě, že na špetku spravedlivých pachatelů (re)interpretací, moderních úprav a ohlasů lidové hudby připadá armáda konjunkturalistů nebo nadšenců s menším nadáním – nic proti nim, mají svaté právo na tvorbu. Aby vznikla špička ledovce, nelze se tomu vyhnout. Stejně jako v každém jiném oboru lidské činnosti.

Nic nového pod slunéčkem
Známý fakt. Propojení s lidovou muzikou tu bylo jaksi odjakživa. Jak v hudbě „lehké“, tak artificiální. Leckterý klasik vyrazil do lesíčka na čekanou, ulovit melodie i rytmy. Ono se to umělé a lidové jaksi ani nedá odtrhnout, leda bychom vypěstovali v naprosté izolaci skupinku skladatelských a muzikantských Kašparů Hauserů.

Ale i nápadné podoby žánrově cizorodých úprav hudebního folkloru v éře populární muziky (v tom nejširším významu termínu) mají samozřejmě dlouhou tradici. Ať už máme na mysli třeba Jaroslava Hutku, který srozumitelnými lidovkami elegantně a navíc s láskou vyřešil problém repertoáru nežádoucího folkového písničkáře. A ještě dokázal podsunout do svého podání českých a moravských balad podtón o „lidu“ (zajisté dobré vůle, jemuž tato hudba patří) a „vrchnosti“. Po lidovkách málem parodickým způsobem sáhl i Vladimír Merta, když v roce 1968 doplňoval materiál na francouzskou prvotinu Ballades de Prague. A další. Vždyť on i ten Dylan dělal lidovky, že.
Nemá smysl nosit husličky do orchestru a připomínat plejádu zdejších lidovkami potrefených (často velmi krásně potrefených!) autorů a interpretů popu, rocku i jazzu. Nápadné příklady jako sourozenci Ulrychovi, Hradišťan, Vlasta Redl, Emil Viklický, Jaromír Hnilička, Karel Velebný, Spirituál kvintet, Fleret, Zuzana Lapčíková, Tomáš Kočko či Čechomor si každý doplní sám. A pokud bychom pátrali, „kdo ještě co k tématu vyřkl“, třeba když federální sestava M efektu artrockově uchopila baladu Ej, padá, padá rosenka nebo newgrassoví Poutníci přiznali moravský původ svéráznou úpravou Zdálo se mě, zdálo, nedobrali bychom se konce. Spokojme se pouze konstatováním, že proud folklorních inspirací na populárních vlnách zase jednou výrazně zesílil.
Není třeba víc rozpitvávat ani samozřejmost, že využívání lidového materiálu populárními umělci je jev obecně lidský a zcela globální. Vždyť za humnama to vojaktěživa taky dělajó! Je jedno, vybavíme-li si markantní příklady prvních interpretů kovbojských písní a country music, britského folkrocku, kdy truvéři jako Fairport Convention či Steeleye Span posílali lidovky „elektricky s bicíma“ až na čelní místa hitparád, plejádu irských vlastenců, bretonské a francouzské bardy jako Alan Stivell, Tri Yann či Malicorne. Nebo přijde-li nám na mysl až pozdější boom world music.

Proč, můj božíčku, proč?
Můžeme si zaspekulovat, proč vzduch momentálně zhoustl folklorními fúzemi. Něco nám možná chybí. Nápady? Nejen nápady. V blbých dobách totiž člověk hledá cosi „ryzího“, „dobrého“, něco, co mu pomáhá v tom chaosu kořenit, trochu si realitu nabarvit na růžovo, aby se nezcvokl. Něco, co umožňuje najít sounáležitost nebo alespoň vydržet v demokracii s krajany, kteří ho třeba neskutečně vytáčejí, protože mohou „být tak tupí a volit toho pablba…“ (doplňte si sami), být tak xenofobní, soutěživí, bezohlední, že si nevidí na špičku nosu atd. atd. (Teorie přitažená za vlasy? Nemyslím, já to tak mám vlastně taky a přitahovat už skoro není za co.) Navíc folklor si v myšlenkách obvykle nespojujeme s lidovými masami, od nichž v krajních případech nic dobrého čekat nelze, ale spíše se zidealizovanou, přátelskou a pohostinnou sousedskou komunitou, svorně pějící v bukolickém prostředí. Byť třeba i samotné lidové balady a morytáty pojednávají o tom, jak se k sobě súsedé chovali až krajně nepěkně.
Například Milli Janatková zařadila úpravy lidových písní na desku Mým kořenům právě proto, že hledala v rámci muzikantské autoterapie „ve vzpomínkách na dětství něco příjemného“. Věru upřímný a pochopitelný motiv, proč se do tradičních písní pustit.
Také Marta Töpferová označila svůj autorský, ohlasový projekt Milokraj za „obzvláště osobní a niterný“. Nemusím si hrát na psychologa-amatéra, abych neviděl v (krásném) upnutí se ke zdejším nápěvům či přírodní lyrice motivaci dívky, kterou kdysi vytrhli z domovského prostředí a hodili do hektického světa New Yorku, kterému zprvu nemohla rozumět. Byť se v něm nejen zabydlela, ale dokonce obdivuhodně prosadila.
Co o tématu sebenalézání řekl někdejší skladatelský partner Marty, Tomáš Liška, můžete nalistovat v UNI 2/2013, nebo naklikat na webu časopisu. Ve zkratce: „Mám se vydat cestou jazzového basisty a hrát celý život hudbu, kterou mám sice hodně rád, ale jejíž původ je v Americe? Nebo chci svoje znalosti zúročovat v hudbě, se kterou je spjata nějaká moje hlubší identita?“‘
Často je důvodem, proč uchopit lidovku, třeba s elektrickou kytarou, když už na ni hraji, „jenom“ (uvozovky proto, že jde možná o tu vůbec nejlepší motivaci) prostá osobní radost z důvěrně známé dávné melodie.
Jedovatá půlka jazyka nemůže mlčet o druhé zjevné stránce věci. Každý interpret „poplóru“, jak věc mimořádně vtipně, s využitím latinského výrazu pro lid, pojmenoval Tomáš Kočko (jeden z těch poctivých poplóristů, kterého nikdo nepodezřívá, ostatně jde hlavně o autora ohlasových písní), se bude dušovat, že moderní úpravy nehraje ze zištných důvodů. Jenže úpravou lidovky do momentálně módního zvukového kabátu opravdu snadno vznikne hit. Vždyť melodii každý zná, na koncertech si rád zahuláká text a navíc, ó díky Tobě, neznámý autore z lidu, není třeba nikomu platit za užití autorských práv. Pánbů ti to snad oplatil na dětech.
Je ale snadné osočit někoho ze závisti, z nepochopení, či jen tak, protože jsme Češi a osočování a shazování patří k našemu folklóru. Mnohokrát byl vyčítán „folklórní populismus“ třeba Čechomoru (nebo i Hradišťanu), ale když vzpomenu na bezprostřední a nezištné (snad krom snahy přebírat si slečny) muzikantské sedánky s „První českomoravskou“ kdysi počátkem 90. let v hospůdce Nad královskou oborou… nemyslím, že jde o výčitku oprávněnou. To přirozené muzikantství prostě návštěvník cítil.
Jistá míra podbízivosti navíc k jistému pojetí lidové hudby, i té „modernizované“, může regulérně patřit. Nezpívalo se jen na poli a u draní peří, ale i na zábavách a muzika se měla hlavně líbit, hlavně „lidi“ bavit. Tak strčej mi, vy Škrholo, tolar do kapsy, nefidlám vám kvůli vašemu červenýmu nosisku!

Long live world music
Když jsme u praktických výstupů, on je folklor, a ten „globalizovaný a modernizovaný“ zvláště, krom klasiky a trochy nejzajímavějšího jazzu, skoro to jediné, co se dá z domácího hudebního sortimentu občas prodat ven. To díky (již nějakou dobu žel upadající) módě world music. „Česko? To jsme na našem festivalu ještě neměli, možná tam maj nějakou takovou Mártu Sebestyén, jako Maďaři…“ Na zdejší pop a rock není v zahraničí nikdo příliš zvědavý, vládne ten britsko-americký a každá země má svoje vlastní místně specifické variace. Ale to hodnotné, navíc pro cizince neoposlouchané a třeba exotické, může právem přitáhnout pozornost.
Co si z toho všeho můžeme vzít jako informaci útěšnou, nebo pro odpůrce pseudofolklorní produkce naopak iritující? Jak říká otřepaná fráze, folklorní odkaz je prostě „hluboká studnice inspirací“, a navíc „studánečka čirá“. Ať chceme či ne, i v budoucnu, až bude každá dědina vybetonována či pokryta vrstvou plastu, budou muzikantská dítka éry pop music, i ta z „Prahý“, vzpomínat na doby, kdy tlapkala před obytnými a obchodními komplexy bosá a naháněla kybernetická hejna husí. Za sebe dodávám, že zaplaťpámbu, protože určité procento z nich udrží zdejší lidový muzikantský odkaz alespoň při virtuálním životě.

p.s. Nesourodé pseudonářečné věty a patvary jsou užity záměrně. Autor nechtěl žádného rodilého mluvčího urazit, jen prostě z plezíru přistoupil k různým jazykovým jevům podobně jako někteří autoři ohlasové tvorby, když k sobě kvůli „autenticitě“ či jen zvukomalbě řadí do autorských textů samorostle znějící slůvka lidové mluvy, odposlechnutá namátkou „od Šumavy až k Tatrám“.

Přidat komentář