Franz Hautzinger: Pěstuji rostliny a rybařím

Trumpetista Franz Hautzinger se narodil v roce 1963 v rakouském Burgerlandu, tudíž to neměl daleko do Jazzgalerie v Nickelsdorfu, kde jednoho dne viděl hrát amerického trumpetistu Hannibala Marvina Petersona, který mimo jiné interpretoval na desce Gila Evanse hudbu Jimiho Hendrixe. Tenhle zážitek označuje za iniciační zkušenost.

Hautzinger studoval na umělecké univerzitě v Grazu, ale poté dostal obrnu rtů a musel na dlouhých šest let zcela zanechat hraní na trubku. Mezitím přesídlil do Vídně, kde se dostal do těch správných avantgardních kruhů a v roce 1989 začal znovu cvičit na trubku a vytvořil si svůj vlastní zcela neakademický styl. Zásadní vliv pak na něj měl desetiměsíční pobyt v Londýně, kde se potkal s Kennym Wheelerem, Henrym Lowtherem, Johnem Russellem či Stevem Noblem. To mu otevřelo možnosti mezinárodní spolupráce v nejrůznějších uskupeních zcela odlišného charakteru. Je zásadní postavou jinak proměnlivého těžkotonážního tělesa Regenorchester, na domácí půdě působil v triu Speaker´s Corner s kytaristou Martinem Siewertem a bubeníkem Wolfgangem Reisingerem a v polovině sedmdesátých let založil své vlastní kvarteto se Stevem Noblem, Orenem Marshallem a Helgem Hintereggerem. V roce 1997 objevil čtvrttónovou trubku, která mu (občas i za pomoci různých elektronických zařízení) umožňuje rozšiřovat osobní rejstřík. Jeho sólová deska na tento nástroj Gomberg z roku 2000 je považována za zcela epochální dílo a otevřela mu další spolupráci s věhlasnými umělci, mezi nimiž nechyběl ani praotec svobodné improvizace Derek Bailey či hlukař Keith Rowe, John Tilbury, Axel Dörner, Christian Fennesz, Otomo Yoshihide a Sachiko M.

Na konci devadesátých let ho ovšem kontaktoval také slovenský hudební teoretik i praktik Josef Cseres a zařídil mu nejdřív sólové koncerty v Brně a Opavě a pak se do Čech vrátil mnohokrát v různých formacích. Na webu můžete najít třeba reportáž z jeho vystoupení s maďarským zvukotvůrcem Zsoltem Soresem z brněnské Expozice nové hudby z roku 2010 v pořadu Terra Musica. Postupně navázal spolupráci s řadou českých hudebníků – Ivanem Palackým, Jaroslavem Šťastným, Pavlem Fajtem nebo Petrem Vrbou. Nejvýraznější stopu potom zanechalo album Esox Lucius, pod nímž jsou vedle Hautzingera a Vrby podepsáni také hráč na modulární syntezátor Matija Schellander a Franzova družka, vokalistka a klarinetistka Isabelle Duthoit (ta se na festivalu Alternativa v Praze představila poprvé po boku Phila Mintona v roce 2009 a letos se bude prezentovat v triu NYX společně s klavíristkou Sophií Agnel a elektroničkou Angélicou Castelló). 

Franz sám pak bude jednou čtvrtinou pro letošní ročník utvořeného comba Krapo Quartet, ohledně tohoto uskupení mě však odkázal na „šéfa“ Érica Normanda. O jejich setkání mi napsal toto: „Před pár lety jsme koncertovali s Isabelle po celém Quebecu a navštívili jsme taky Rimouski, což je neuvěřitelně krásné městečko u řeky svatého Vavřince, kde Éric žije a pracuje. Pozval nás tam do fantastického sálu, který se jmenuje Paradis! Tak jsme tam zahráli a poznali se s místní scénou. Žijí tam skvělí lidé a skvělí umělci. Chvilku jsme tam zůstali a pak se znovu vraceli a začali s Éricem a jeho přáteli spolupracovat. Potkali jsme tam opravdu nádhernou komunitu.“

Nakonec jsme si po e-mailu povídali hlavně o jeho „karanténě“ v průběhu koronakrize, kterou jsem na fotkách průběžně sledoval na Facebooku. Světoběžník Franz, který se předtím prezentoval téměř každý den na jiném letišti či pódiu, najednou začal posílat obrázky ze své zahrady. Sám k tomu dodává: „Vyrůstal jsem na farmě, takže znám všechny procesy pěstování rostlin. Nikdy jsem si nemyslel, že tyhle dovednosti budu ještě někdy potřebovat. Ale zjistil jsem, že mě to uspokojuje a že si pamatuji úplně všechno, co mi tatínek a maminka o zahradničení říkali. Prostě situace s koronou to ve mně probudila. Sázel jsem semínka a chodil na ryby – je úplně skvělý mít opravdové jídlo z přírody. Žijeme v Morvan ve středu Burgundska ve Francii. A zůstali jsme na venkově od března až do konce července. Byl jsem za to šťastný. Nechybělo mi město, ale trochu lidé a sociální kontakt. Ale obecně jsme byli v pohodě. Žiju tam s Isabelle a měli jsme na sebe konečně čas. Normálně pořád cestujeme a moc se nevidíme.“

Na otázku, jak se rozběhl život po krizi, mi odpověděl: „Myslím si, že krize stále není zažehnána. Zvlášť pro umělce. Ve Vídni je to momentálně docela v pohodě a pořádá se tam spousta koncertů, ale všechny jsou venku. Město Vídeň investovalo nějaké peníze, aby udrželo letní aktivity naživu, což je skvělé. Takže jsem tam dva týdny hrál, ale pak jsem se musel vrátit na venkov a budu tady až do poloviny září. Prostě už nikde žádné koncerty nebudou. Nevíme, jak se situace bude měnit. Nejsem si jistý, že budu moct pokračovat v hraní, protože ceny znovu rostou. A co se bude dít v září a říjnu, kdy se už nebude moct hrát venku? Nemám z toho zrovna pozitivní pocity. Ale doufám!“

Přidat komentář