Původem britský skladatel a multiinstrumentalista (především však kytarista) Fred Frith se u nás poprvé představil v roce 1979 na Pražských jazzových dnech pod hlavičkou Art Bears (ovšem ještě v obsazení s dalšími členy právě rozpadlých Henry Cow) i v improvizačním duu s bubeníkem Chrisem Cutlerem. To výrazně ovlivnilo řadu hudebníků i posluchačů. Ještě za totáče se tu pak objevil na oficiálních i utajených koncertech například s Tomem Corou v duu Skeleton Crew, které třeba v Praze hrálo v sídlištní pionýrské klubovně. Zatím naposledy tu hrál v říjnu 2007 v rámci filmového festivalu MOFFOM, kde mu byla předána cena za celoživotní přínos filmové hudbě. Tehdy vystoupil sólově a také s klarinetistkou Beth Custer a bubeníkem Pavlem Fajtem (ten se s Ivou Bittovou objevuje také ve filmu Step Across the Border, mapujícím Frithovo hudební i skutečné cestování). Teď se konečně vrací 16. března do klubu Punctum se svým triem, kde mu sekundují basista Jason Hoopes a bubeník Jordan Glenn.
V říjnu 2020 jsme se v Praze těšili na akci Cut Up the Border, tedy tvé živé hraní k nově sestříhanému nepoužitému materiálu z filmu Step Across the Border. To bylo nakonec kvůli pandemické situaci zrušeno a ani náhradní termín se nekonal. Kolikrát se to vlastně hrálo naživo? A vybavují se ti při hraní nějaké vzpomínky nebo čistě reaguješ na zvuky a obrazy?
To není film! To je čistě zvuková záležitost. Ten projekt vznikl při zkoumání mnoha hodin audio materiálu z filmu. Potom to režisér Nicolas Humbert a zvukař Marc Parisotto zrekonstruovali do takového filmu pro uši. Pak mě přizvali do studia, abych interaktivně reagoval na to, co vytvořili. A PAK vzali veškerý ten materiál a udělali z toho desku. Živé vystoupení spočívalo v tom, že Nicolas a Marc improvizovali s veškerým materiálem a já jsem improvizoval na to, co jsem slyšel, takže to není totéž, co na albu, ale důvěrně se to tomu blíží. Vystoupili jsme s tím jenom jednou ve Štrasburku.
Bude nějaká šance to ještě zažít?
To by bylo hezké, ale v současné době je všechno tak nějak pozastaveno, víš jak…
Pořád si vybavuji atmosféru filmu Step Acroos the Border. Jak ti připadá, že se věci od té doby změnily?
Když se dívám zpět, tak to byl takový nevinnější čas. Hudební „průmysl“ se kompletně proměnil a základní normy šíření hudby, jak byly tehdy chápány, úplně zmizely. Piráti převzali veškeré prostředky distribuce a vydělávají jmění, zatímco hudebníci musí žebrat o zbytky. Ale možná, že je to zrcadlo všeho ostatního. Gangsterskému kapitalismu se daří, kam se podíváš.
Poslední dva roky byly zvlášť specifické kvůli covidu zejména pro umělce. Jaký to mělo vliv na tvůj život?
No, na začátku jsem se musel vyrovnat s náhlou ztrátou příjmů, žádné koncerty, všechno bylo zrušeno. Byl jsem tři měsíce uvězněný v jednom pokoji v Basileji a učil jsem své studenty přes Zoom. Když jsem konečně mohl odjet domů, začal jsem si opravdu užívat klidného života, dohánět věci, které jsem roky odkládal – posedával jsem na zahradě a každé pondělní ráno jezdil k oceánu. Skládal jsem, cvičil. Bylo to takové malé odhalení skutečnosti, nakolik nemáme věci pod kontrolou, i když si myslíme, že máme.
V průběhu mnoha let je důležitou součástí tvé práce vyučování. Jak se vlastně vyučuje třeba improvizace?
Myslím si, že učit cokoliv je v zásadě to samé. Jde o to dodat studentům kuráž, aby byli sami sebou, dávat jim určitá východiska, pokud to potřebují, a vytvářet pro ně ochranné prostředí, kde mohou dělat chyby a zkoušet si věci, aniž by se museli bát nějakého soudu. A učit improvizaci není nic jiného.
Kolegové z nového tria byli také tví studenti. Proč ses rozhodl právě s nimi hrát stabilně?
Před dávnou dobou ano. Ale já opravdu nedefinuji lidi jako studenty… Nakonec se všichni učíme společně celou dobu, ve škole i po ní. Ohledně učení improvizace jde o to, že strávíte několik let společným hraním a na konci se vytvoří pevné propojení. A přijde mi zcela přirozené v tomhle napojení pokračovat a rozvíjet ho. Je to už dávno, co jsem o Jasonovi a Jordanovi uvažoval jako o „studentech“. Když přijel na univerzitu Mills Muhal Richard Abrams, jeho mantrou bylo: „Kdo je učitel, kdo je student?“
Na vašem nejnovějším CD s triem hostují také portugalská trumpetistka Susana Santos Silva a dánská saxofonistka Lotte Anker. Jak došlo k tomuto propojení?
Susana se účastnila mého workshopu v Lisabonu, který jsem tam před lety vedl s Markem Dresserem. Pocítil jsem silné hudební pouto a naše cesty se začaly protínat – přizval jsem ji ke spolupráci na řadě svých projektů, například jsme hráli v duu v Portu na začátku našeho turné s triem. Ona má mimořádně silný hudební výraz. S Lotte jsme se potkali kdysi skrz naše vzájemné přátele Ikue Mori a Sylvii Curvoisier. A pak se jednou zjevila na jednom z prvních vystoupení našeho tria v San Francisku a následně jsme začali hrát na společných koncertech v Kodani a okolí v různých konstelacích. A pozvolna se stala klíčovou postavou v mém hudebním světě. Teď je jedním z mých nejdůležitějších spolupracovníků a nejdražších přátel. Hrajeme si navzájem na svých projektech a improvizujeme spolu při nejrůznějších příležitostech. Už si nedokážu svůj hudební život bez ní vůbec představit, i když někdy mezi našimi společnými koncerty uběhne spousta měsíců. Je to vášnivá hráčka s unikátním stylem a je k sobě velice náročná (i ke mně!).
Překvapuje tě stále něco při hraní? Hraješ často s muzikanty poprvé? Při těchto příležitostech koncerty nějak připravujete nebo prostě jdete na pódium a hrajete?
No, jako učitel jsem permanentně hrával s muzikanty poprvé, to mě drží ve střehu. Ale nepřipravuji se na vystoupení ani před hraním s lidmi, které znám léta, ani s těmi, o nichž nic nevím. Jenom si nastavuji nástroj a hledám příhodnou židli. Mám pocit, že jsem neustále překvapován – když je hudba zcela nepředvídatelná, jak by to mohlo být jinak.
Nedávno vyšlo CD s archivními živými nahrávkami Skeleton Crew a na Facebooku se tě někdo zeptal, jestli ještě někdy tyhle písně hraješ, a ty jsi odpověděl, že na to právě nastal čas. Při jaképříležitosti bys je tedy mohl hrát?
Jo, to byl Richard Barret, kdo se ptal. No, docela si dovedu představit, že bych mohl založit kapelu, která by hrála písně z celého spektra mé tvorby už proto, abych zjistil, co mohou dnes říct. Takovou podobnou sestavou byli Keep The Dog, ale mám pocit, že při ohlížení bych se měl dívat i dopředu.
Jak by tedy měla vypadat podobná kapela? Měla by to zase být all-stars sestava jako Keep The Dog, nebo bys spíš přizval hudebníky mladší generace, když tedy mluvíš o výhledech dopředu?
Předbíháš mě! Ještě jsem o tom konkrétně nepřemýšlel. Ale myslím, že by to mohlo být (převážně) s méně známými mladými lidmi, protože zkušenost s předělávkou hudby z alba Gravity s mladými hudebníky byla zcela úžasná a užíval jsem si, že mě nakopali pěkně do zadku.
Jaký by tedy mohl být repertoár?
To by asi záleželo na tom, kdo by byl v kapele a k čemu by se klonil. Mám spoustu materiálu, dokonce spoustu takového, který ještě nikdo nikdy neslyšel. Baví mě má kapela Eye to Ear, což je okteto, které hraje moji filmovou hudbu, to je další věc, které bych se chtěl věnovat častěji.
A hráváš ještě někdy s Chrisem Cutlerem?
Jasně že jo. Na září máme naplánovaný koncert v Peitzu ve východním Německu a ještě předtím budeme společně s ním, Timem Hodgkinsonem a Johnem Greavesem hrát v srpnu v Itálii.
Obecně hraješ v současnosti víc improvizovanou hudbu nebo se dostaneš i ke komponovaným projektům?
Ekonomicky je samozřejmě mnohem složitější prezentovat komponované věci, takže většina mých vystoupení směřuje k improvizaci. Ale skládám hodně. Ensemble Modern a Bang on a Can v nedávnédobě hráli díla, která si u mě objednali. A taky jsem napsal padesátiminutovou skladbu s názvem L´envol ne finis jamais (Let nikdy nekončí) nebo Orange Skies pro francouzské septeto Kill Your Idols s velice zvláštním obsazením – trubka, dva trombóny, dva barytonsaxofony a dva bassaxofony, což vytváří velice hutný a hluboký zvuk. Rádi hrají rytmickou hudbu, což mě velice těší. Do povědomí se dostali svou interpretací tvorby Sonic Youth, ale už svůj záběr rozšířili. Byla radost s nimi spolupracovat, částečně protože jsou opravdu velice přátelští a tvrdě pracují, a částečně protože nemají „klasický“ přístup. Taky jsem dostal nabídku napsat operu, na tom budu pracovat letos, premiéra má být v Paříži v únoru 2023.
Existuje na tu operu nějaké libreto? Bude to opera v „klasickém“ stylu se zpěváky/herci a symfonickým tělesem nebo něco úplně jiného?
Přemýšlím o tom spíš jako o „kapesní opeře“. Nemám budget na orchestr. Co mám, je ansámbl třinácti hudebníků a dvou zpěváků, úžasnou libretistku Julii Gilbert a nějaké možnosti na kostýmy, světla a projekce. Ale ještě je příliš brzo o tom mluvit. Název opery je Truth is a Four-Letter Word (Pravda je sprosté slovo) a je situována mezi pařížské absurdní divadlo šedesátých let a současnost, kdy každý může podle všeho věřit, čemukoliv chce! Bude to tak trochu science fiction. Pochopitelně v souboru nemůžou chybět Lotte Anker, Ikue Mori a Zeena Parkins!
Na tvém facebookovém profilu často vídám tvoje fotografie krajin, svítání, západů slunce či různé „abstraktní“ obrázky z přírody. Jak dalece se to propojuje s tvou hudbou nebo jak tě to inspiruje? Převádíš někdy tyhle imprese do své hudby?
Na začátku lidé kvůli mým pracem s fotkami z osmdesátých a devadesátých let říkali: „Aha! Graficképartitury!“ Ale ve skutečnosti jsou to pro mne spíše meditace. Začalo to na počátku lockdownu v Basileji, mohl jsem se brzo ráno procházet a fotit podivnou opuštěnou krajinu města. A když jsem se vrátil domů do Kalifornie, stal se z toho rituál – každé pondělí jsem jel do Bodega Bay za úsvitu a celé hodiny jsem se procházel a pozoroval ptáky. A fotil věci, které mě upoutaly. Jejich sdílení mi připadá jako způsob připomenout sám sobě a nám všem krásu kolem nás v době, kdy jsou naše světy zmítány pochybnostmi a rozdělením. Takže je to určitý způsob terapie! A kdo ví, třeba některé z těchto obrázků mohou nakonec najít cestu do hudebního kontextu.