Těžko spočítat, na kolika projektech se skladatel, kytarista, houslista, baskytarista, klavírista a perkusista Fred Frith (ročník 1949, oficiálně hudebně aktivní od roku 1968) vlastně za svou kariéru podílel. Jedna z jeho nejkompletnějších diskografií dokumentuje okolo šesti stovek nosičů s jeho jménem.
Renomé si vydobyl již svým působením v jednom z pilířů hnutí Rock In Opposition – kapele Henry Cow a jejich následnících Art Bears a od té doby spolupracoval se stovkami muzikantů z celého světa včetně Ivy Bittové a Johna Zorna. Dokáže se pohybovat v nejrůznějších vodách mezi písní i improvizací či vážnou hudbou a těžit ze svých předchozích zkušeností a zúročit je v přetavené formě. V uplynulém roce přibyla do jeho diskografie opět řada titulů s nahrávkami z dob dřívějších i zcela nedávných.
Pojďme si projít alespoň část z nich.
HUDBA PRO DIVADLO A TANEC
Rozhodně ne nepodstatnou součástí tvorby Freda Frithe je scénická hudba pro nejrůznější divadelní produkce. Ty nejstarší mapovalo v roce 1988 vydané 2LP The Technology of Tears (And Other Music for Dance and Theatre), kde na čtvrté straně figurovalo čtrnáct motivů pro politickou satiru filtrovanou science- fiction reagující na americkou invazi do Nikaragui a Salvadoru Propaganda. Jejím autorem je Matthew Maguire a premiéru měla v květnu 1987 v La Mama Experimental Theatre v New Yorku. Při reedicích na CD se ovšem tahle poslední strana nevešla a teprve teď vyšla v koprodukci Fred Records a RéR Megacorp samostatně a to v plném počtu jednadvaceti motivů (z nichž se sedm zase předtím nevešlo na běžnou stranu gramodesky), tudíž ve stopáži 35:40. Tento opus skvěle dokumentuje Frithovu schopnost vytvořit prakticky na koleně velice různorodé hudební seance. Nahrál veškeré nástroje i hlasy sám a jenom občas si vypůjčil nějaké terénní nahrávky a něco z archivu korporace MUZAK. Právě umělohmotná hudba určená především pro vytváření dobré nálady zákazníků v supermarketech a podobných místech, tedy de facto oblbování (muzak) je v tomto případě pikantním kořením jinak velice avantgardních hudebních miniatur, které nesou typické rysy Frithovy kompoziční práce, která má i přes svou nesmírnou různorodost určité společné jmenovatele. Autor zde perfektně navozuje náladu či atmosféru – tajemna, strachu, děsu, paniky, vzrušení, nebezpečí i uvolnění, očekávání atd. atd. Vzhledem k délce (či spíše krátkosti) jednotlivých tracků je poněkud obtížné se je snažit vnímat a analyzovat každý zvlášť a mnohem lepší je si celé dílo poslechnout jako suitu plnou proměn. Možná si takhle komplexně lépe vychutnáte nosné melodie i pazvuky.
Podobně mozaikovitě nebo spíš kolážovitě si Frith počínal i při vytváření hudebních smyček pro představení choreografky Amandy Miller a Nederlands Dans Theater, jež mělo premiéru v únoru 2011 V Lucent Danstheater v Haagu. Ty vyšly pod názvem Field Days (The Amanda Loops) (Fred Records/RéR Megacorp, 38:44) a autor zde využil dřívější záznamy pro různé příležitosti, na nichž se podíleli hráčka na nyckelharpu a houslistka Carla Kihlstedt, hráčka na šakuhači Kiku Day, pianista Daan Vandewalle, perkusista William Winant, saxofonistka Lotte Anker, Arte Sax Quartet a smyčcový Arditti Quartet a pravděpodobně ještě další. Jejich preparování a opětovné skládání je vskutku pozoruhodné. Fred sám kromě jiných nástrojů použil pro zvukovou kontinuitu do některých skladeb steel kytaru, jež jim dává tak trochu nádech country music. Základem je ovšem lyrický minimalismus a zajímavé rytmické členění, které rozhodně neevokuje nějaké hopsání, ale výrazový tanec s vnitřním napětím. Tenhle soundtrack je výrazně melodičtější než mnohá jeho jiná díla, ale o skryté záludnosti tu rozhodně nouze není.
DNOVÉ ROCK IN OPPOSITION
Záznam zcela ojedinělého muzikantského setkání přináší nahrávka z boloňského festivalu Angelica z roku 1992 pojmenovaná Angels on the Edge of Time (I Dischi di Angelica, 38:50), z níž už vyšly před lety ukázky na koncertních kompilacích Angelica’92 a Angelica’93. Ikony Rock In Opposition – Frithe, saxofonistku a hobojistku Lindsay Cooper (mj. někdejší členku Henry Cow) a akordeonistu a klávesistu Larse Hollmera (mj. zakladatele Samla Mammas Manna) tu skvěle doplňuje o víc než dekádu mladší italský saxofonista Gianni Gebbia. Tahle sestava se nikdy předtím ani potom nesešla a pro Frithe a Cooper to byl poslední společný koncert vůbec. Navíc Cooper a Hollmer už odešli (i když až po mnoha letech) do hudebního nebe, a tak je nadpozemská atmosféra tohoto vystoupení až přízračná. Všichni si navzájem přizvukují s maximálním porozuměním a splétají jemné předivo tónů jako by to byl opravdu sbor jakýchsi free andělů, ale přes veškerou jemnost má tahle produkce nesmírný drive a plnost. Je to procítěná improvizace, v níž se všechno odehrává v jasných intencích. Je tu místo pro souhru, experimentální vsuvky a úkroky i sólové projevy včetně šepotů a výkřiků. Každý filigránský detail tu má svou funkci. Elegičnost se snoubí s hravostí, což dokládá nejlépe vysoce emotivní skladba Elegy for an Angel s částmi Fantasia, Memorativa a Imaginativa, což jsou vlastně elementární prvky tvořící podhoubí celé téhle hudební seance.
OBLÍBENÁ FORMA: DUO
Fred Frith prohlašuje, že duo je jeho oblíbená forma spolupráce, protože „ztělesňuje představy o potkávání, rozmlouvání, vzájemné nabídky, měnění úmyslu, neměnění úmyslu a společný běh, aby z toho nakonec byla legrace.“ Tyhle principy dokonale naplňuje na dvou discích, jejichž vydání je obvykle datováno prosincem 2014, ale na obalu mají vročení 2015. Duety s britským kontrabasistou Barrym Guyem Backscatter Bright Blue (60:28) a dánskou saxofonistkou Lotte Anker Edge of the Light (57:03) – obé na švýcarském labelu Intakt Records – jsou vskutku příkladem úžasné hudební komunikace.
První z nich rámují dva monolity – cca dvacetiminutové tracky s bohatou strukturou, kde se střídají krkolomné propletence s ambientními pasážemi i rockovou kadencí, v závěrečném pak i abstraktní podprahový minimalismus, z něhož také vyběhne drsný rockec. Osm dalších tracků uprostřed pak představuje květnaté etudy v délce od několika desítek sekund po necelých pět minut. Někdy je to jemné pohrávání si či destrukce a jindy zase zběsilá jízda. Frith se s Guyem potkal poprvé na pódiu už na počátku sedmdesátých let minulého století, kdy se s touhle ikonou improscény svými tehdejšími schopnosti dle vlastních slov nemohl rovnat. Po čtyřiceti letech se v roce 2007 ve švýcarském studiu sešli jako rovnocenní partneři a fungovalo to v souzněních i kontradikcích. A v neposlední řadě má tohle album opravdu zvláštní syrovou poetiku, což podtrhuje fakt, že názvy jednotlivých instantních skladeb byly vyabstrahovány z básní Roberta Laxe.
Ještě větší souvzájemnost ovšem cítí Frith s Lotte Anker, s níž ho pojí dlouholeté přátelství. To je patrné na albu zachycujícím jejich studiové práce z kodaňské Village Recordings již z úvodního kousku se signifikantním názvem Anchor Point. Jejich eskapády se totiž skutečně odvíjejí od jakéhosi pevného bodu a mohou potom odbíhat do nejrůznějších stran jako o překot a stejně zůstávají ukotveny. A k vyjádření jim stačí třeba necelé dvě nadupané minuty jako v opět trefně pojmenované drobnůstce Non-precision Approach Procedure nebo se mohou pozvolna vloupávat do tématu jako ve více než devítiminutové Thief Breaks into an Empty House či psychedelicky povlávat jako v Hallucinating Angels. Někdy se řítí vpřed, jindy si dávají časté pauzy, aby poté mohli uhnout jinam, a pak se zase jen tak nenápadně plíží či přesunují přískoky po povrchu. Je to taková hra na schovávanou a objevovanou, v níž se odhalí spousta tajemství, a jiná jsou nastolena.
KALENÍ VÁŽNÉ HUDBY
Skutečným majstrštykem je album It Rolls (Intakt Records, 58:41), na němž se Frith sešel s pianistkou Katharinou Weber a bubeníkem Fredym Studerem. Katharina se po třicet let věnovala klasické hudbě a teprve teď rovnýma nohama vklouzla do improvizačních vod a zdá se, že se v nich dovede pohybovat jako štika v rybníce. Oba kolegové však jejím běhům stačí a všichni mají také schopnost ve správnou chvíli zvolnit tempo a číhat na další moment, kdy je třeba vyrazit. Anebo vlastně jen tak meditovat v spleti tónů, úderů a šelestů. Frith lavíruje od až romantického vybrnkávání k drásání strun a rozehrávání nejrůznějších rejstříků, které evokují úplně jiné nástroje, Weber si pohrává s jemným či tvrdým úhozem, je schopna preludovat i bouřit a Studer osciluje mezi hardcoreovou a komorní hrou dle potřeby. Je to eklekticismus, který netěží z módy proplétat všechno se vším, ale zkrátka využívá možností všech žánrů k vytvoření něčeho zcela nového. Není to žádný úlet nebo pokus o fúzi za každou cenu. Překvapení sice stíhá překvapení, a přesto to vše zapadá a harmonuje, případně patřičně disharmonuje. Je v tom lehkost i pořádná kadence, spousta experimentálních špílců i pohodové hraní. Tohle bych zvolil albem roku ve všech možných kategoriích, protože se skutečně dá zařadit ledaskam, i když je de facto nezařaditelné.