Free funkový Gargantua a psychedelik

„Jakmile jsem neposedný uchyluji se do bedny, ve které chovám kolo. Na to kolo nasednu, mám radost jenom jednu, že pojedu vokolo,“ zpívali Voskovec s Werichem ve Smoking Revue skoro půlstoletí před tím, než se v jimi obdivované Americe, kolébce grotesky a jazzu, houpal v nepomyslné kolébce jistý JOHN MEDESKI. Který by si to s nimi ovšem dneska s radostí a s přidanými nápady ihned vystřihl. Když by mu byl přeložen dadaisticky nonsensový text V+W na foxtrot Hi-Diddle-Diddle. Hravé neposednosti mu bylo shůry naděleno požehnaně. Kdo ho někdy viděl na podiu, ví, o čem je řeč.

 

Většinou ho lidé znají z kapely Medeski, Martin & Wood coby vervního muzikanta a ještě pořád asi jen jejího neformálního šéfa a ovšem i přirozeného mluvčího. Jenže John Medeski má enormní akční rádius. Pořád s někým hostuje na koncertech, jamuje coby náhodný příchozí, anebo naopak iniciátor jamu, nahrává rozličné projekty lidí, se kterými ho pojí dlouhá hudební přátelství, anebo i se zatím obecně i jemu příliš neznámými, ale něčím pro něho přitažlivými. A jelikož se o MMW v Čechách napsalo dost a dost, neb tu hráli vícekrát (včetně velkoměstských náměstí), protentokrát je s dovolením víceméně přeskočíme.

 

Chvályhodné obžerství

Ovšem s poznámkou, že na konci roku 2018 vydalo trio dlouho odkládaný sen, tedy desku Omnisphere s ansámblem Alarm Will Sound (osm dechů, smyčcové kvarteto, piano, basa a dvoje bicí + dirigent), protřelým v současné vážné hudbě, včetně minimalismu. Což sice nedopadlo oslnivě, ale pár velmi pěkných míst tu bezpochyby najdete. A jen ještě: původně se v devadesátých letech vzniklé sdružení jmenovalo Martin, Medeski & Wood, čili alfabeticky. Ale časem se Medeskiho jméno ocitlo na prvém místě. Zavedená zkratka zůstala zachována a vyjadřovalo to přesně, jak se věci mají. Že je tu multi-klávesista a skladatel hlavním hybatelem.

Jen vyjmenovat, na čem se za to zhruba čtvrtstoletí mimo MMW podílel výrazně, nebo se o to jen otřel, a přesto zanechal charakteristickou stopu, by zabralo spoustu místa. Snad postačí jen letmý průlet. Skoro dvacet titulů s Johnem Zornem, bez přehánění svým muzikantským guruem na jeho labelu Tzadik. A téměř totéž množství desek s méně známým, ale inspirativním, hledačským a neobyčejně plodným kytaristou jménem Tisziji Muñoz. Zatímco spolupráce se stylově nezařaditelným trombonistou Ruswellem Ruddem, neo-bluegrassistou Bélou Fleckem, případně s černým bourákem pedálové steel kytary Robertem Randolphem jasně dokládají, jak je Medeskiho hudební svět až obžerně pestrý. A on si ho také s náležitým gustem užívá. I v producentské roli, při níž ovšem ve studiu také usedá k instrumentům. Jako u alba Buck Jump (1999), jímž neworleánskou funkovou dechovku Dirty Dozen Brass Band posunul k nové posluchačské generaci. A po letech si z téhle už klasické kapely vypůjčil zemitého suzafonistu Kirka Josepha a na jeho figurách postavil sound vlastní skupiny Mad Skillet, vloni debutující eponymním albem. A z níž jsme byli hin už před dvěma lety v Šumperku i v Praze. Hraje v ní další funker, kytarista Will Bernard, se kterým se Medeski paktuje už drahnou dobu.

 

 

Co se dá dělat s jedním akordem

A mimochodem, právě při koncertech Mad Skillet (čili Bláznivá kuchyňská pánev, ale fonetická blízkost kapelníkovu příjmení jistě není náhodná) bylo ještě očividnější než u MMW, jak Medeski pojímá hru na Hammond B-3. Nesakrální, pro muzikanty však posvátné elektrofonické varhany. Když defacto pořád levou rukou přelétá od jednoho z manuálů k táhlům registrů, a tak neustále proměňuje ve vteřinách, a dokonce i v jejich zlomcích barvu nástroje. Takže třeba jediný, nedlouho držený a často navíc lehce o nějaký interval obohacený nebo naopak obraný akord zazní v hned několika odstínech. A jeho metamorfózy určuje ještě jak hlasitostní pedál pod Medeskiho chodidlem, tak cíleně přepínaná rychlost rotace reproduktoru v kombu Leslie, zkonstruovaném speciálně pro varhany. Z čehož pak třeba hned vystřelí rychlým a rytmicky precizně zařezávajícím během pravačky. Tímhle permanentním bohatým rejstříkováním, jak ostatně říkají i místní a k tomu nejpovolanější muzikanti jako Jakub Zitko (např. kapela Muff), je Medeski zcela originální. Snadno rozeznatelný od všech ostatních hammondkářů. Nedisponuje obrovskou prstovou technikou a hybnou prací na basových pedálech jako Joey DeFrancesco, ani není po krk zabořený v jazzovém blues jako ,turbanistaʻ Dr. Lonnie Smith, a jeho hra je záměrně špinavější než vytříbeného Larryho Goldingse. Ale od každého z nich, a řady dalších dnes už nežijících mistrů Jimmym Smithem počínaje, si vzal něco. A celé to prodchnul duchem pyknické a fantazii uvolňující zhulenosti, otevírající vrátka k různým odbočkám a zábavám. Přičemž podstatným Medeskiho rysem je obrovský smysl pro nakažlivý rytmus. Kdekoli zazní jeho varhany, muzika zhoustne. Tedy ne do skutečně husté zapatlané hmoty, Medeski umí být velmi střídmý a citlivý. Ale je to prostě hustota, kouř, mazec, nátěr. Cosi mezi funkem a psychedelií (k té silně tíhne odjakživa), ale také často ústící do až kosmického free.

 

Smířlivý freak

Největší jeho síla je pak v živých produkcích, nepochybně. I proto, že pozorovat Medeskiho je strhující, je to skoro entertainer, jenže vždycky plně soustředěný na muziku, žádný přiblblý ,bavičʻ nastavující ucho k publiku, ať zařve pořádně, když se mu to prej líbí. Sebelépe sejmuté, smíchané a zmástrované studiové nahrávky nezachytí neodolatelnou živelnost a tvořivost, jaké ze sebe Medeski, pořádný kus muzikantského freaka, vydává na pódiu.

A to i bez soustavy klávesnic dokola. V Čechách i na Moravě se kupříkladu před pár lety mihnul sólově a jen na akustický klavír a publikum jásalo blahem. Ale většinou si na bohatý a vybraný instrumentář potrpí. Tedy na stále nedostižná elektrická piana Fender Rhodes a Wurlitzer, stejně jako na různé archaické analogové záležitosti. A z takřečeného rideru, čili seznamu instrumentů vyžadovaných po pořadatelích, mají tito, tedy u nás, obvykle hlavu v pejru. Jestli se jim to všechno povede někde splašit. Ale i když je na tomto listu vždycky také křídlo křídel Steinway and Sons (zřejmě je Medeski smluvní ,tovární jezdecʻ), po určitém dohadování se nakonec smíří i s méně slovutnou značkou. Zhulenci přece málokdy bývají nedůtkliví nabobové. A Medeski evidentně tak strašně rád hraje, že by kvůli takové věci vystoupení asi těžko odřekl jako nafrněná star. Aspoň se tak zatím nikdy nestalo. Pro jistotu nejmenovaní promotéři dokonce zažili, že nejprve striktně odmítal povolit i jen kousek záznamu koncertu pro nekomerční, čistě archivní účely. Ale když kapele přistál v šatně pytel trávy, rozveseleně nad tím mávl rukou. A pak se ještě všichni zapojili do after partyového jam sessionu.

 

 

Těšení na nečekané a jedna jistota

Na MMW však přece jen před závěrem musí dojít. Tak tedy: kolem roku 2000 byl nový hybridní styl ,jam bandůʻ, většinou newyorských skupin vycházejících z odvazových funkových groovů, nabalujících na ně prvky free jazzu i psychedelického rocku a vyznačujících se spontánním jamováním, celosvětovou senzací. Nejvýraznějším jam bandem bylo právě trio MMW, prodávající pod značkou Blue Note cédéčka v počtech blížících se popovým měřítkům (Combustication,1998, nebo TonicThe Dropper, obě 2000, atd.). Mimořádně úspěšné pak bylo spojení kapely s kytaristou Johnem Scofieldem na albu A Go-Go (1998); to je dodnes, jak se říkává, takřka ikonické a na skladbách z něj se druhdy otužovali mnozí čeští funkeři. Spolupráce se Scofieldem pokračovala tu a tam i později, i když už ne s takovým dopadem. A fenomén jam bandů se časem logicky oposlouchal a jakoby vyčerpal. I když jsou MMW pořád značně přitažlivou položkou letních jazzových festivalů. A drží pospolu.

Jen nehrají tak často. Bubeník Billy Martin měl a snad pořád má vlastní kapelu Wicked Knee. A basista Chris Wood se dal dohromady se sourozencem, kytaristou, vokalistou a plodným skladatelem Oliverem. Písničkářsky bluesoví The Wood Brothers, kteří byli několikrát v pražském Jazz Docku, mají rok od roku víc a větších koncertů v USA, předloni absolvovali dlouhou šňůru jako předskokani na rockové scéně etablovaného Tedeschi Trucks Bandu. Bytostně neposedného Medeskiho momentálně asi nejvíc baví zmíněná sestava Mad Skillet, teprve se vlastně rozjíždějící. Ale bodující například u čtenářů i kritiků v anketách měsíčníku Jazz Times jako jeden z nejslibnějších objevů loňského roku. A možná nebyla pouze jednorázová superskupina Hudson (eponymní album 2017), ve které Medeski hrál znovu se Scofieldem, kontrabasistou Larrym Grenadierem a živoucí bubenickou legendou Jackem DeJohnettem.

Přijít ale může také zase něco docela jiného. Předvídat kam se mohou ubírat četné hudební chodníčky Johna Medeskiho je čirou bláhovostí. A mnohem lepší je také napjatě čekat, co to bude až to bude. Ale je také skoro jisté, že se vždycky a s plným nasazením připojí k čemukoli, s čím přijde John Zorn. Další z rodu umělecky neposedných. A zůstávající pro klávesáka s gargangtuovským hudebním apetitem jednou provždy přímo iniciační figurou.

 

Přidat komentář