V posledním pokračování jsme to společně s ostrými hochy od policie pořádně nandali všem těm máničkám a hippíkům a vyhuleným pošukům, můžeme se tedy zevrubněji podívat na žeň, jakou ten divoký chicagský týden a běsnění všech možných silových složek státního aparátu zasel – protože, říkává se sice, že kdo seje vítr, sklízí bouři, zde to ovšem bylo tak trochu vachrlatější a zmokli v podstatě všichni, byť někdo pořádně, a to doslova až na kůži, a někdo jen tak trochu. A dodejme, s jistou omluvou, dnes že to nebude ani tak o muzice ani o nějakých srandičkách, ale půjde do tuhého. Proces, který budeme popisovat, totiž ukazuje, že v konečných důsledcích je v podstatě jedno, zakročují-li pořádkové síly v jihočeském Rudolfově či v americkém Chicagu, zdali stojí před soudem Plastici, Ivan Martin Jirous a další, anebo „chicagská sedmička“. Zkrátka bude to tentokráte vážnější. Ale nepředbíhejme…
Ať už si o akcích obou antagonisticých stran, tedy svobodomyslných yippies, hippies, a prostě obecně mladých lidí, či naopak policejních sborů, jednotek národní gardy, tajných, vojenské rozvědky a tak dál, myslíte, co chcete, faktem zůstává, že masakr, k němuž v Chicagu došlo, přerostl rozměry jednoho města či státu, a stal se celonárodní, tedy celoamerickou událostí. Připomeňme si jen, že represivní sožky daly pořádnou nakládačku nejen mlaďochům, kteří většinou žádné velké zastání nemají (vzpomeňme například film Easy Rider, anebo skladby Franka Zappy Trouble Every Day z jeho debutového alba Freak Out! (1966), Mom & Dad z alba We’re Only in It for the Money (1968) či velký hit Buffalo Springfield For What’s Worth (1966), a mohli bychom uvádět další a další), ale také seřezaly – a to opravdu s velkým gustem – novináře, fotografy, kameramany, i z velkých televizních společností a deníků či magazínů. A ti si to samozřejmě nenechali líbit, na něco takového nebyli z Ameriky zvyklí. Nebylo tedy v podstatě možné, byť by se to zjevně jistým lidem líbilo, vše zamést pod koberec a smáznout to frázemi o výtržnících, libujících si v narušování veřejného pořádku, o kriminálních živlech a podobně, však to známe, že!
Bylo tedy rozhodnuto provést důkladné prozkoumání toho, co se v Chicagu dělo, a zdali nedošlo k nějakým projevům neopodstatněného násilí ze strany policie. Vyšetřování násilností prováděly společně město Chicago, federální ministerstvo spravedlnosti, Parlamentní komise pro vyšetřování neamerické činnosti (nechvalně proslulá z dob kampaně republikánského senátora Joea McCarthyho) a Národní komise pro příčiny a prevenci násilí. A byla to docela prča, tedy až na to, že šlo o dost vážné věci. Ale pokračujme…
Asi nikoho nepřekvapí, že vyšetřovatelé pověření městem Chicago, tedy úřadujícím starostou Richardem Daleyem – ano, to byl ten chlápek, co urážel kdekoho, a především se ostře stavěl proti jakýmkoli neoficiálním aktivitám, právě on povolal do města celé armády ozbrojených a represivních složek, došli k jasnému závěru: zpráva, kterou zveřejnili 6. prosince 1968, mluvila jasnou řečí: za vším stojí agitátoři, kteří do „Daleyho“ města přijeli s „nepokrytým úmyslem vyprovokovat násilnou konfrontaci s bezpečnostními složkami“. A basta! Známe to, že z Rudého práva a jeho zpráv o protestech, i zde všichni ti zaprodanci vyvolávali opakovaně střet s pohotovostními pluky, ano, jako přes kopírák.
A jak dopadla další zmíněná vyšetřování?
