Jakmile se rozezní hudba, začne si podupávat a je viditelně vtažena do rytmu a melodií a zároveň je téměř hmatatelné, jak se jí rozjede imaginace. Jako když živá voda začne proudit do žil. „Hudba je mocné médium,“ říká Gabina Fárová, jedna z nejvýznamnějších českých fotografek s rozsáhlým dílem, které je oceňované po celém světě.
Vyrůstala jsi v silně umělecké rodině, kde maminka (historička umění Anna Fárová – pozn. red.) i tatínek (výtvarník Libor Fára – pozn. red.) byli výraznými osobnostmi. Jaké to pro tebe bylo a jak se na to díváš z dnešního pohledu?
Celé dětství jsem byla obklopena uměním, fotografy a taky jazzem. Můj kmotr Josef Koudelka, který letos oslavil 85. narozeniny, k nám často chodil. S tátou dělal na časopise Divadlo a s mámou na svých fotografických projektech. Měl s sebou občas spacák, který byl nedílnou součástí jeho života. Jako dítě jsem na čundru nikdy nebyla, a tak mě Josef vzal do Riegrových sadů na trávu a tam jsem v jeho spacáku ležela a pozorovala zajíce a ptáky. Dodnes nezapomenutelný zážitek.
Oba rodiče mě toho hodně naučili. Tátovo motto „udržet myšlenku“ jsem záhy pochopila a vštípila si ho do paměti, protože ať děláme na čemkoli, je důležité dokončit projekt až do konce, navzdory problémům, které se vždycky vyskytnou a odvedou pozornost. Další věc, kterou jsem začala dělat po vzoru táty je práce v cyklech, tedy série samostatných fotografií vytvořených v jednom stylu k danému tématu. Linka estetiky je mojí značkou, ačkoli, co do obsahu i formy, jsou série dosti odlišné. Rodiče byli nesmírně pracovití, měli vysoko nastavenou laťku a navzájem se podporovali navzdory politickým událostem. Když v osmašedesátém přijely ruské tanky do Prahy, stály mimo jiné na kopci do Riegrových sadů a děla mířila na rozhlas za naším domem, tedy přímo do oken našeho bytu. Táta šel tehdy chodbou ke dveřím a zakopl o telefonní šňůru, v ten moment mu prosvištěla nad hlavou kulka. Mohl ten den zemřít! V dětském pokoji byly rozstřílené skříně a v nich i naši plyšoví medvědi. Drátěné sklo ze dveří s otvorem po kulce táta zarámoval a nazval ho Srpnové ráno. Kdyby viděl, že se vrátila azbuka do Prahy, hodně by se divil.
Děti příliš výrazných rodičů mohou mít ve školce nebo škole problém, když jsou konfrontovány s tím, že většina rodičů jiných dětí je tzv. normálních. Pro tebe to složité nebylo? Nebo sis tu „jinakost“ dokonce užívala?
Byla to doba dvojí kultury, oficiální a neoficiální. Vlastně jsem žila odtažitě od školního kolektivu, ačkoli jsem do něj docházela. Naštěstí jsem vyrostla v rodině, která mi dala sebedůvěru. Otec byl celý život nekompromisní. Zemřel, když mi bylo 25 let, ale stihla jsem s ním zažít spoustu hezkých momentů. A hlavně ten jazz, který zněl v ateliéru od rána do večera. Ráno nás otec budil do školy, vařil mléko na kakao a vzápětí jej chladil přeléváním z hrnku do hrnku, a přitom vyprávěl historku o psovi, který tak miloval kakao, že ho lemtal jazykem přímo z hrnce na plotně a přitom vždy vyl, prostě mu to chutnalo tak, že si popálil jazyk. Do másla na chlebu nám táta maloval vidličkou každý den jiný obrázek. Uměl bravurně kreslit a jednou linkou namaloval třeba koně či jiné zvíře. Na střední škole jsem u něj v ateliéru měla černou komoru a zvětšovala v ní fotografie. Nepovedené kousky jsem vyhazovala. Otec tyto napůl zahalené obrázky mého autoportrétu vytáhl z koše a zapracoval do koláží, sérii nazval Gabona.
Váš život a tvoje vyrůstání se odehrávalo v ne moc pěkné době. Jak se vám dařilo se vypořádávat se šedou každodenností režimu? Vaše rodina musela být v hledáčku, ne?
V roce 1978 se konaly na Hrádečku u Václava Havla kultovní Pašije, koncert Plastic People of the Universe, s tehdy třináctiletým předskokanem Filipem Topolem. Táta vytvořil scénografii, která spočívala v propojení prostoru stodoly, kde se koncert odehrával, bílou linkou. Z nalezených hospodářských strojů a nástrojů vytvořil asambláže a zavěsil je na řetězy. Hrádeček sledovala StB z maringotky zaparkované naproti. Uvnitř však nikoho neměli, a tak využili toho, že jsme se s Betynou Landovskou vzdálily od stavení a hned nás odchytli do auta a odvezli do Semil na policejní stanici, kde se odehrál můj první výslech. Trval do příchodu rodičů. Naštěstí se jim povedlo nás odtud odvézt zpět. Tohle byla naše každodennost.
