Vždy je dobré připomínat, jakou hudbou nám mistři jazzových avantgard dokáží zčerstva předávat umění jazzu, v jehož výrazivu je obsažena úplná citová škála nutná ke zdravému duševnímu rozpoložení. Marilyn Crispellová (1947) vystudovala klasický klavír, ale k jazzu ji neodvedly dobové proudy formujícího se jazzrocku zkraje dospělosti, nýbrž to v moderním jazzu nejvypjatější – hudba saxofonisty Johna Coltranea, klavíristů Cecila Taylora a Paula Bleye, trumpetisty Lea Smithe. Stylově se odvodila právě od Taylora – stačí si poslechnout jeho desky z konce padesátých let At Newport (1958) nebo LoveFor Sale (1959). Bylo jí proto osudem, že přes deset let hrála po boku jednoho z nejzatvrzelejších jazzových avantgardistů, saxofonisty a skladatele Anthonyho Braxtona; s ním také poděsila velkou část publika a kritiky v Lucerně na pražském mezinárodním festivalu 1984. Také kontrabasista Gary Peacock (1935) stál v čelném houfu freejazzové avantgardy už na přelomu padesátých a šedesátých let, byť dnes je znám hlavně jako letitý partner v triu pianisty Keithe Jarretta, v projektech nestandardně pojímaných standardů. Crispellová, skvěle zavedená u avantgardně zaměřených vydavatelských značek jako FMP, Leo Records, Music & Arts a podobně, nahrála v roce 1996 dvojalbum Nothing ever was, anyway, své první pro ECM, s bubeníkem Paulem Motianem a právě s basistou Peacockem. S triem nahrála ještě CD Amaryllis (2000), nyní v pozůstalém obsazení jen s Peacockem (Motian zemřel 2011) Azure, v souhrnu už sedmé pro ECM (po jednom ještě sólově, s klarinetistou Davidem Rothenbergem, v triu s Markem Heliasem a Motianem a s kapelou basisty Anderse Jormina).
Podobně, jako u jiných představitelů freejazzové avantgardy, o jejich současné hře se dá také říci, že je srozumitelnější, byť stále v pozadí vnímáme volnější přístup k improvizaci. Ke vzoru svých počátků, k hudbě dodnes třeskajících improvizací Taylora, má na Azure nejblíže úvodní Crispellové Patterns, dále společné tituly s Peacockem Leapfrog a Blue, improvizační vznětlivost si dnes vědomě krotí, možná má blíž k Bleyovi. Ač mluvím nejvíce o Crispellové, podle pořadí interpretů v názvu alba je správnější považovat za „kapelníka“ dua Garyho Peacocka. Ten má skutečně pro sebe stejný prostor téměř v každé skladbě; shodně s Crispellové titulem Piano Solo má také svoje Bass Solo. Stojí za to jeho basu pečlivě poslouchat! Nejdelší titul Waltz After David M (9:23) překvapí lyričností, zasněností, a melodií, která by mohla být dobrým pěveckým číslem. Kupodivu kontrastně, prozaičtěji, bez zbytečného sentimentu, zní Peacockova Lullaby. „Písničkářským“ tématem je také jeho The Lea, v níž se klavír přidává až v půli skladby. Abstraktně znějící společné Blue je nejvolněji podanou skladbou, v níž nám Marilyn Crispellová připomene, že nadále je improvizačně odvážnou pianistkou. V titulní a závěrečná Azure se od počátku pozvolna vytváří melodické klenby pohodové nálady. Společné hraní dua, výrazně zpěvné, je propleteno stále přítomným rytmem podporovaným citlivě váženou dynamikou hudby. Gary Peacock a Marilyn Crispellová tvoří hudbu celistvosti, bez zbytečných not a frází.
ECM/2HP, 2013, 59:12
