Genius loci je dnes na kokainu

vodrNahrávka nazvaná Underground Temple Story, která vyšla před několika týdny, je pro mnohé posluchače, mapující předrevoluční podzemní scénu, překvapením. Představuje hudební produkci pražské komunity, jejíž nikoli nepodstatným účastníkem byla pozdější popová hvězda Petr Muk. Hovořili jsme s mozkem celého hudebního společenství Mirkem Vodrážkou.

Proč se to CD vlastně nazývá Underground Temple Story?
Snaží se zachytit konkrétní časový příběh genia loci ve spojení s undergroundovou kulturou v první polovině 80. let. Do historického domu V TEMPLU, který je na rozhraní Celetné a Templové, jsem se nastěhoval na jaře 1978. Název domu se odvozuje od rytířského řádu templářů, kteří si na tomto místě koupili ve 14. století pozemky, na nichž byl později postaven kostel. Teprve v době josefínských reforem byl přestavěn na činžovní dům.

Takže nejen hudební nahrávka, ale nějaký koncept?
Hodně osobní. Narodil jsem se na jednom z nejslavnějších míst české historie, na pražském Vyšehradě, a do patnácti let vyrůstal v novogotické budově Nového děkanství. Je to jeden z kanovnických domů s velice zajímavou architekturou a náboženskými výjevy, jako je velký reliéf posledního soudu. V šedesátém osmém nás vystěhovali do paneláku, ale já jsem věděl, že se musím vrátit do Starého Města s jeho spirituálním géniem loci. O deset let později jsem velký sídlištní byt vyměnil za dva byty, z toho jeden byl 3+1 V TEMPLU a následně jsem ho rozšířil o ateliér. V roce 1974 jsem založil hudební emocionální trio. Hráli jsme avantgardní hudbu dle Manifestu emocionalismu, který jsem napsal v roce 1971. Byla to radikální forma free music. Jaroslav „Boví“ Unger, který měl tehdy skupinu Dr. Prostěradlo Band, mě přesvědčoval, abychom vystoupili na Festivalu druhé kultury, už si ale ani nepamatuji, proč se tak nestalo. Začínali jsme v restauraci Na tý louce zelený na okraji Kunratického lesa, potom Za Větrem v Radlicích, a nakonec jsme zkoušeli a hráli přímo v tomto bytě.

vodr_2Byt V TEMPLU sloužil také k řadě disidentských akcí.
To taky. Zachovalo se například video, které natočila StB, když z bytu v roce 1988 odvážela k výslechu na Barťák dvě desítky předních mluvčích Charty 77 včetně Václava Havla. Byt fungoval především jako kulturní centrum pro nezávislou scénu, byl tvůrčí dílnou, kde se stýkali a žili různí umělci, třeba básník a performer Milan Kozelka, malíř Václav Stratil, zpěvák Petr Muk se svou první ženou Michaelou atd. V Polsku jsme s mojí ženou Ivou navštívili například famózního malíře Zdzisława Beksińského. Ten nám nafotil svoje obrazy na diáky a já jsem k jeho metafyzicky horrorovým obrazům složil temnou hudbu na harmoniu. Pak jsme pozvali spoustu přátel a v bytě promítali jeho obrazy s mojí hudbou. Pořádali jsme tam koncerty, výstavy, divadelní představení, a od roku 1980 až do listopadu 1989 tam probíhaly bytové semináře, kterým vládl triumvirát Machovec, Bondy a Balabán.

Vraťme se prosím do konce sedmdesátých let…
V tu dobu se emociální trio rozpadlo, neboť basák a saxofonista Jirka Středa podepsal Chartu 77 a odešel do emigrace, a bubeník Emanuel Telec propadl rybaření. Shodou okolností se z vězení vrátil Richard Hrabal, který byl odsouzen za protistátní činnost ve Výboru proti diktatuře. Ve vězení se však stal agentem StB a po předčasném propuštění byl nasazen na chartisty, underground a náboženskou mládež. Paradoxně tahle hodně temná postava mě seznámila s okruhem velice mladých lidí z Českých Budějovic, jako byl Dušan Vozáry, Jan Vozáry, Petr Hons, Petr Kučera atd. Když jsem Hrabala začal s dalšími chartisty podezřívat ze spolupráce s StB, přestěhoval se do Bratislavy. Na základě jeho udání byl například vyslýchán tehdy patnáctiletý Dušan Vozáry, protože StB zjistila, že přepisoval chartistické dokumenty v bytě svého strýce ing. Petra Švarce, vedoucího zahraničního odboru Státní plánovací komise a předsedy KSČ, což bylo vyhodnoceno jako zneužívání stranického bytu „stoupenci undergroundu“. A tohle společenství mladých lidí, kde byl i Petr Muk, jsem v roce 1981 seznámil s Maximem Durenem, židovským myslitelem a bývalým politickým vězněm z 50. let, který napsal například stostránkový list o marxistickém despotismu adresovaný v roce 1953 ministrovi školství a národní osvěty Zdeňku Nejedlému. Duren napsal celou řadu protimarxistických spisů včetně Antimarxe. Za což dostal kupodivu jen čtyři roky. Jeho vliv na Mukův judaismus byl celoživotní. V tu dobu jsem začal spolupracovat s manžely Švábovými. Milan byl nadaný kytarista klasické hudby, který studoval u Štěpána Raka, a jeho žena studovala na konzervatoři violoncello. Zakoupil jsem za skoro padesát tisíc Hammondy L-100 a začali jsme dávat dohromady skladby, které jsem vytvořil na varhanách. Dušan Vozáry s Petrem Kučerou ke mně jezdili občas improvizovat. Tak se zrodila komunita inspirovaná zájmem o filozofii, náboženství, umění a nepsaným heslem bylo No Drugs, No Alcohol, No Meat – Žádné drogy, žádný alkohol, žádné maso. Jednou ke mně kluci s Budějovic přivedli Petra Muka, který byl tehdy nadšený pro alternativní hudbu, a tak vzniklo naše kvarteto. Když Petr s Michaelou v létě 1984 v Českých Budějovicích odmaturovali, týden nato se vzali a přestěhovali se natrvalo k nám. Toho dne jsme koncertovali na undergroundovém festivalu na soukromém mlýně v obci Malý Jeníkov u Strmilova (30. 6. 1984, vystoupily zde i skupiny Máma Bubo, Psí vojáci ad. – pozn. aut.). Potom jsme koncertovali pouze pro přátele v bytě V TEMPLU.

vodr_3Jmenovali jste se nějak?
Ne, byli jsme bezejmenní. Vystupovali jsme v kápích a snažili se vypadat jako nějaký utajený řád. Byli jsme templářští hudební rytíři.

Jak dlouho jste ten program zkoušeli?
Petr s Michaelou se přestěhovali k nám počátkem léta 1984, ale společně jsme zkoušeli někdy od roku 1983, to ještě Petr bydlel v Budějovicích a přijížděl k nám vždy na víkend.

Jak vznikla ta nahrávka, která se nyní – po více než třiceti letech – objevila na CD?
Domluvil jsem se s Petrem Cibulkou, který přijel do Prahy v listopadu 1984 a na poloprofesionálním magnetofonu Revox nahrál tři rozsáhlé kompozice. Jedna měla i přes 20 minut. Nahrávka vznikla v naprosto tíživých hudebních podmínkách, neměli jsme žádné studio, mixpult, a proto jsme hudbu nahrávali v bytě velice nahlas, takže to bylo slyšet až do prvního patra. Pod naším bytem bydlel spolupracovník StB s krycím jménem Domovník. Ten nás udával v souvislosti s různými akcemi nejen tajné policii. Já jsem musel chodit i na Národní výbor kvůli údajným alkoholickým večírkům, přestože jsem celoživotní abstinent. A při opakování určitých nepovedených částí to Domovník nevydržel, vyběhl nahoru a křičel, že vezme sekeru a všechny nás zabije. Myslím, že Petr mu otevřel a na něho to jeho agresivní hysterické řvaní zapůsobilo jako pověstná poslední kapka. Naštěstí to bylo ve chvíli, kdy jsme nahráli poslední část skladby Židovská.

Fungovali jste tedy vůbec jako kapela?
Pravidelně jsme dál zkoušeli a vytvářeli nové skladby. Petra Muka jsem zasvěcoval do disidentského a kulturního života, chodil se mnou na přednášky k Hejdánkovi, k Ivanu Havlovi. Do Templu jezdili přednášet i profesoři ze zahraničí. Pro něho to byl velice inspirativní, i když velmi dynamický život. V jistém smyslu každý den prožíval intelektuální revoluci. Poslechl si například přednášku o Heideggerovi a rozhodl se, že se naučí německy a stane se z něho filozof. Pak si přečetl něco jiného a zase to bylo jinak. Hudebně jsme vytvářeli dál existenciální věci a já jsem kladl důraz na transcendenci hudební formy.

Eh! Co si pod tím mám představit?
Například hudební proud nesměl být dlouho stabilizovaný, proto se neustále mění rytmus, formy, styly a nálady ve skladbách. Každý hudební nástroj musel po určité době dosahovat extrémních výrazových poloh. Například když jsme hráli hodně rytmickou část, tak violoncellistka měla za úkol hrát záměrně antihudební falešné sólo (ve skladbě Proč být dospělý) a i zpěv musel jít do extrému. Když si poslechneš nahrávku Pták bez křídel, kde Petr Muk zpívá, tak na začátku slyšíš ten jeho typicky nadýchaný zpěv, kde „svého Péťu“ poznají fanoušci a zejména fanynky, pak to ale přejde do undergroundových syrových poloh, a to už mnozí považují za esteticky neúnosné nebo si dokonce myslí, že to zpívá Milan Šváb. Tohle neustálé překračování (transcendence) vytváří dva jiné světy. Symbolicky, na jedné straně slyšíš Petra Muka jakoby v popovějších polohách a na druhé straně jde do undergroundového extrému. Skladbu Pták bez křídel mohl zazpívat jednou nebo dvakrát, pak ztratil hlas. Tehdy v něm byla spontánní hudební touha jít do krajnosti. Věděl, že autentický projev se dosahuje i za pomocí extrému.

To byly tvoje skladby, které jste hráli?
Ano, až na krátkou skladbu Květina jara, kterou složil kytarista Milan Šváb. Samozřejmě jsme věci vytvářeli spontánně společně. A hodně jsme se u toho bavili, i když text byl smutný jako v případě skladby Vegetariánská. Když jsme dělali třeba pasáž Pták bez křídel, Petr Muk přinesl text a já jsem ho brutálně existenciálně dokončil. Od samého počátku jsem vnímal, že Petrův hudební projev a estetické vnímání tíhne k jednoduššímu, sdělnějšímu výrazu. To třeba Dušan Vozáry svým založením, myšlením a zájmem je spíš komplikovanějším umělcem v dobrém slova smyslu. Proto není náhodou, že Petr Muk vyšel z undergroundu a skončil – podle mě – v tom nejhorším popu, ale dělal ho aspoň tak, že zpočátku dokázal oslovit mladé lidi. Ze sociologicko-muzikologického hlediska je zajímavé, že oba dva vyšli z undergroundu, ale Dušan se k němu částečně vrátil v pozdější spolupráci s Mejlou Hlavsou v kapele Fiction. Hudební příběhy Dušana a Petra jsou navzdory blízkosti odlišné, proto ty umělecké konflikty, které měli mezi sebou, musely být asi dost kruté.

vosr_4A jak to celé skončilo?
Po první romantické fázi, kdy je člověk mladý, plný ideálů, si Petr začal uvědomovat rozpor mezi tím, co by měl dělat a po čem skrytě touží. Já jsem to vnímal jako klasický freudovský konflikt mezi „Superegem“, tedy jeho vyšším já, a „Id“, něčím skrytým a přízemnějším. Zkrátka: filozofie, náboženství, undergroundové umění, kritický vztah ke společenskému systému a rodinný život, který sdílel s Michaelou, to byl jakýsi ideál, zatímco na dveře jeho kulturního poklopce klepalo pokušení v podobě touhy realizovat se v šoubyznysu, být slavný, mít holky atd. Podobně to měl i Mejla Hlavsa. U Petra ale vnitřní konflikt vygeneroval první maniodepresivní stav a V TEMPLU totálně zkolaboval. Já to tehdy interpretoval tak, že neunesl tíhu ideálu, který si sám na sebe naložil. Asi jsem byl pro něho částečně i guru a tím se jeho vnitřní konflikt prohluboval. Což ho mohlo traumatizovat.
Došlo to tak daleko, že to, co dříve bylo pro něho atraktivní, ho začalo pronásledovat. Například templářská mytologie nebo skutečnost, že bydlí v přestavěném kostele, na jehož průčelí byl ve středověku obraz božích muk, takže když rychtář vyprovázel odsouzence na popraviště, které bylo za Prašnou bránou, bylo to poslední zastavení, aby k nebi mohly stoupat modlitby a prosby nešťastníků. A když Petra chytily deprese, tak slyšel dokonce i ten nářek odsouzenců. Iva, moje žena, tehdy malovala dost temné symbolické a existenciální obrazy, v kterých byla zpřítomněna i specifická rodinná zkušenost totalitních režimů. Její babička zahynula v Osvětimi a její strýc Jiří Pelikán žijící v exilu byl pro normalizační režim nepřítel číslo jedna. Ty obrazy visely na všech stěnách v bytě. A teď si představ, že Petr měl depresi a ze všech stěn na něho koukaly nejrůznější existence. Dostal se do stavu stuporu a všechno na něj doléhalo. Jednou jsme šli po Karlově mostě, a on tam viděl pavučiny, na kterých seděli vypasení velcí pavouci, a kolem plno chycených much. Když jsme přišli domů, sedl si k pianu a zahrál velice emotivní skladbu s textem o chycených mouchách. Zpíval a křičel až do ochraptění jako ve skladbě Pták bez křídel.
Cítil se být chycenou mouchou. Stále víc bylo zřejmé, že se chce vyvázat z toho složitého života a že nedokáže přijmout undergroundovou řeholi. Já jsem mu říkal: „Podívej, tyhle čtyři stěny jsou lepší posluchači než tisíce lidí na oficiálním koncertě.“
Navíc kytarista Milan Šváb, který byl talentovaný v klasické hudbě, musel hrát na konzervatoři skladby, úplné sračky nějakých skladatelských papalášů. Takže se mu dělalo špatně při představě osobního kariérního bolševického systému. Po Petrově odchodu z Prahy jsem jednou o prázdninách 1985 dostal od kytaristy a jeho ženy podivný dopis, kde se krátce a mlhavě psalo něco ve smyslu, že se „nějaký čas neuvidíme“. Až dodatečně jsem zjistil, že nikomu nic neřekli, vycestovali do Jugoslávie a odtud emigrovali do Austrálie.
Tím vlastně končí příběh téhle nahrávky, i když v roce 1989 jsem musel ještě zaplatit pětisetkorunovou pokutu, neboť jsem na výslechu StB odmítl vypovídat proti Petru Cibulkovi, který nahrávku za peníze rozšiřoval ve svém hudebním samizdatu a byl obžalován z nedovoleného podnikání.
Petrův příběh V TEMPLU ale nekončí…

To je úplná detektivka…
Je listopadové ráno roku 1994 a Petr jde v psychedelickém rauši z nočního křtu desky nějaký skupiny v rockovém klubu Bunkr, který byl kousek od Templu. To už byl bývalým členem bývalého populárního Oceánu a členem nového projektu Shalom. Měl na sobě hodně drahé umělohmotné depešácké oblečení, které si koupil v londýnském Soho a v Kotvě si ještě stačil zakoupit drahé doutníčky za několik tisíc. A najednou se ocitl před domem V TEMPLU. Později, když jsme jeli navštívit Čaroděje, mi v autě vyprávěl, co se vlastně stalo. Stál před domem V TEMPLU a všiml si, že do podzemní části domu jsou otevřená vrata, neboť jsem rekonstruoval sklepy. „Tehdy jsem uviděl, že ty jsi správce Templu, Mistr, a já si uvědomil, že se musím očistit.“
Vstoupil tedy do podzemí s nějakou mladou dívkou. Nejdřív vyhnal dělníky, kteří tam pracovali, pak se svlíkl do slipů a všechny depešácký hadry z umělé hmoty hodil na hromadu a zapálil. Samozřejmě, že to nehořelo, jenom vydávalo silný bílý dým, takže ve sklepě nebylo pomalu vidět ani na krok. Najednou slyším, jak na dveře mého bytu bouchají dělníci a volají, že ve sklepě hoří. Běžím do sklepa a vidím, že se z něho valí dým. Nadechl jsem se a procházel zakouřenými chodbami, až jsem došel na malé prostranství a tam spatřil Petra. Byl oblečený jen v bílých slipech a u nohou mu ležela schoulená mladá dívka. Začal jsem k němu hovořit, ale bylo mi jasné, že se s ním nedomluvím a že dívka potřebuje rychlou pomoc. Okamžitě jsem zavolal záchranku a hasiče a za chvíli byla ulice plná aut. Když Petra zpacifikovali a odváděli ho do sanitky, dal jsem mu na cestu svoje oblečení, aby nebyl polonahý, ovšem vzhledem k tomu, že mám dva metry, vypadal jak strašák. Večer si jdu lehnout a najednou kolem jedné hodiny v noci někdo zvoní. Vykouknu z okna a vidím jen velké bílé gumáky, takové ty nemocniční nazouváky, a v nich stojí Petr oblečený v těch strašáckých hadrech. Bylo mi jasné, že utekl z Bohnic, nebo že lékaře ukecal na revers. Byl v takovém rauši, že u nás bydlel ještě týden. Iva ho vzala do synagogy, a když na silnici spatřil obyčejný holuby, tak jí vysvětloval, že jsou to andělé jako prorok Eliáš.
Já v tom jeho sebeočišťování spatřuji úžasný jungiánský příběh, kdy se jeho psyché-duše po deseti letech vrací na místo činu, kde zakusila důležitý iniciační moment, a poté, kdy prožije jednu showbyznysovou dekádu, najednou má vizi a potřebu se očistit.

Stýkali jste se, když byl v tom šoubyznysu?
Jasně, i když sporadicky. On mě třeba viděl diskutovat v televizi na feministické téma a přijel hned za mnou, neboť měl potřebu mi vysvětlovat a obhajovat pánovitou povahu mužské sexuality.

A konzultovali jste spolu někdy jeho pozdější hudební kariéru?
Ne, nebyl důvod, protože jsme byli příliš umělecky i životně rozdílný. My jsme neměli žádné konflikty či spory. Respektovali jsme se. Samozřejmě, na počátku své kariéry, kterou začal ještě za komančů, nemohl Petr veřejně říkat, že vyšel z undergroundu. Na druhé straně to byl jeho určitý kulturní stín, který ho neustále doprovázel. Já ho vnímám jako talentovaného hudebníka, ovšem pro mě je smysluplné jeho období v undergroundu, líbí se mi syrovost jeho projevu, amatérská nevyumělkovanost a existenciální extrémní polohy, které jsou zachyceny právě na této nahrávce, nikoliv v pozdějších popových skladbách.

Co je dneska s Templem?
Dům byl v restituci navrácen původním majitelům. V podzemí, kde se Petr psychedelicky očisťoval, je dnes restaurace. V roce 2013 Národní protidrogová centrála ve spolupráci s útvarem rychlého nasazení provedla v objektu rozsáhlý zátah proti obchodníkům s drogami. Genius loci je dnes na kokainu.

Přidat komentář