Polovina občas mírně proměnlivé sestavy tureckého hudebního zjevu Gevende je kurdské národnosti. Už tenhle fakt stačil cenzorským pohůnkům prezidenta Erdoğana k dlouhodobému blokování webů kapely a k zákazům koncertování v jejich vlasti. Členové se tedy museli naučit konspirovat, najít a pak operativně měnit správce webových kanálů tu v Německu, tu v Norsku nebo v Asii. Chvála internetu! A k otázce ohledně nové desky a případného následného turné basák Okan Kaya dle dřívějších zkušeností mlží: „Budeme hrát, to je jasné. Sledujte sociální média.“ Nelze nevzpomenout na pořádání (nejen) undergroundových koncertů v Československu 70. a 80. let.
Přestože se Gevende v textech snad ani stopově neotírají o politické nebo národností otázky a jejich hudba vychází z mixu folkloru a jazzu, ocitli se už v začátcích své působnosti na černé listině a jejich nemnohá vystoupení sledovaly „podivné persony“ tajné policie. I tak se jim roku 2006 podařilo v domácích podmínkách nahrát debut Ev (Domov). Povědomí o výjimečném bandu se pak rychle rozšířilo do civilizovaného kulturního světa a do Norska si je pozval coby koncertní support kytarový čaroděj Eivind Aarset. Jestliže Ev zní s využitím velkého množství klasických akustických i tradičních blízkovýchodních nástrojů (turecké housle keman, súfijská bambusová flétna ney, bubny kanjira, davul či zarb aj.) jako akustické a spíše na folklórních základech vystavěné album, jejich druhá deska Sen balık değilsin ki (Nejsi jediná ryba, 2011) byla pro fanoušky v tom opravdu nejlepším slova smyslu šokem. Poučeni z cest po norských i jiných evropských festivalech Gevende razantně zahustili sound a přidali (jazz-) rockovou valbu i psychedelické úlety či vznešené koloratury žesťů, aniž by vypustili byzantský základ v melodice. Navíc album nahráli u Aarseta v Oslu (ten se podílel i hudebně coby host). Skvělá a mocně progresivní práce. Ač se nám to tady v teple Střední Evropy nemuselo zdát, tak Erdoğanův establisment silně utahoval šrouby. Kapela musela do ilegality, koncerty v Turecku byly nemyslitelné, a jen sem tam pohostinsky vystoupila buď v západní Evropě, nebo na krátkém turné po Asii. V roce 2014 ještě nahráli Gevende ve velmi ořezané sestavě soundtrack Monochroma, jímž se zvukově i melodicky vracejí k debutu Ev.
Letošní novinka Kirinardi – což lze do češtiny přeložit jako odklon nebo v jiném významu reflexe – se opět poněkud přibližuje výtečné dvojce Sen balık değilsin ki. Rockový říz ovšem více nahrazuje zdánlivě klidnější zvuk syntezátorů a některé kusy jsou až jazzově pulsujícími tanečními výlety àla Herbie Hancock nebo Ozric Tentacles (nejvýrazněji si to vychutnáte u dvou posledních tracků Domino a Vertigo), nad nimiž se samozřejmostí poletují tu smyčce, tu žestě, tu v různých jazycích zpívané melodie – angličtina se mísí s kurdštinou, maďarština s turečtinou nebo němčina s francouzštinou či norštinou. Ostatně všichni Turci mají prý výjimečně zvláštní dar k učení cizích jazyků… Gevende i těch hudebních.
Baykuş Müzik & Shalgam Records, 2017, 39:34