„Ginsbergova městská poezie pomáhala utvářet mé městské písně.“ Bob Dylan

Bob Dylan jako beatnik? Skutečně? Odpověď na tuto zdánlivě nesmyslnou otázku není vlastně zase tak těžká: ano, vztah Boba Dylana, který během svého zrání nasával podněty na všech stranách, a dodejme, podněty z těch nejlepších, k odkazu i osobnostem beat generation byl opravdu víc než jen nějakou platonickou, letmou položkou v jeho biografii. Je řada důkazů ať již od samotného Dylana, nebo od jeho současníků, že jejich knihy, ať již poezii či prózu, četl, znal, a také se jimi nechával inspirovat. Ovšem ani beatnici nepřišli zkrátka – hlavně tedy Allen Ginsberg, ale i další.

Možná bychom tedy hned na začátku měli poopravit výše uvedené tvrzení. Jako beatnika, tedy skutečného autora beat generation, si Dylana samozřejmě nepředstavujme. Na druhou stranu – a doufáme, že se nám to podaří přesvědčivě dokázat – najdeme v jeho životě řadu momentů, které jasně hovoří o souznění, tedy nejen inspiraci. A stejně tak bychom v jeho díle našli řadu textů, které bychom klidně, bez uzardění, mohli zařadit do nějaké antologie beat generation, byť třeba do části nazvané „ozvěny“.

Abychom našli vzájemné styčné body onoho souznění, někdy až osmotického, je třeba krátkého historického exkursu. Ale nebojte, historii beat generation zde převyprávět nehodláme, nečekejte ani obdobně traktovaný ponor do Dylanova životaběhu. Nicméně pár referenčních bodů zmínit musíme, podíváme se především na ty potenciálně „styčné“.

Takže, zaprvé: beat generation, jež se zformovala někdy kolem poloviny 40. let v New Yorku a jejíž jádro tehdy tvořili docela mladí Allen Ginsberg (1926), o čtyři roky starší Jack Kerouac a jejich relativně starší mentor William S. Burroughs (1914) nespadla z nebe, ale byla jasnou odpovědí na kulturní i společenské klima tehdejší Ameriky, a to se vším všudy. Všichni tři si připadali ve své vlasti trochu jako cizinci, a zvláště jak Ginsberg, tak Burroughs do tehdejších měřítek „správnosti“ příliš nezapadali. Jen pro připomenutí: oba byli homosexuálové, což v té době bylo značné společenské stigma, a Burroughs k tomu právě tehdy propadl na dlouhých patnáct let heroinu. A Kerouac, ten měl sice rád pouze alkohol, ale jinak se také v tom shonu za kariérou a hmotnými statky necítil příliš dobře. Vše se přitom mělo po konci války, se stále větším důrazem na „American Way of Life“, tedy dokolečka vydělávat a konzumovat, ještě více prohloubit.

K tehdejší atmosféře ale přeci jen trochu podrobněji. Amerika tehdy zažívala období velké hospodářské prosperity, nastartované – ať už se to někomu líbí, nebo ne – válkou. Válečné sepětí celého národa s sebou ovšem také neslo posílený důraz na konformitu, vyzdvihování vlastenectví, národní a občanské jednoty – rozhodně tedy ne zrovna přející nějakým disentním úvahám či aktivitám. Připomeňme i senátora McCarthyho, který od roku 1950 také nepřál nějakým liberálním myšlenkám a stál za Výborem pro neamerickou činnost a hysterickým hledáním nepřátel ve vlastních řadách. Zkrátka, přestože se ekonomicky dařilo, doba konce války a krátce po ní se vyznačovala spíše společenským utahováním, kulturní sterilitou, podezíráním. Ostatně, spisovatel Norman Mailer, když vzpomínal na 50. léta, prohlásil, že nechápe „jak mohl vůbec přežít, aniž by se zbláznil.“

Takže, zasoleno měla mladá, nastupující generace náležitě, jak to také výstižně ve svém eseji Tohle je beat generation, který vyšel v The New York Times Magazine 16. listopadu 1952, popsal spisovatel, básník a esejista John Clellon Holmes, jehož výtečný román Jeď!, popisující počátky beat generation, máme i v českém překladu: „Břímě, jež musela nést má generace, bylo vědomí, že tohle vše (pocit, že něco se v našem světě děsivě a nebezpečně vymklo z rukou – onen obrovský malström smrti… koncentrační tábory, které se ukázaly být až příliš reálné) bylo způsobeno čímsi racionálním, a nic racionálního to nedokáže zastavit… Bomby byly stále větší, politika ale zůstávala stejná. Osudem mé generace bylo nést to vše dál v naprosté bezmocnosti – genocida, hromadění smrtících zbraní – a přesto hledat lásku v podzemí, kde se všechny živé bytosti skrývají, mají-li tohle století přežít.“

V temné noci duše

A teď, co s tím vším, pokud jste mladí a nechcete se zbláznit, nechcete žít tak, jak vám diktují rodiče, škola, všemožné instituce, politici, ale i masová kultura, televize, obrazové časopisy, reklama, hloupá populární kultura. Pokud jste mladí a chcete si žít svůj život tak, jak chcete vy, zcela po svém, užívat si svých vlastních radovánek, do kterých vám nebude žádná instituce strkat nos, zakazovat je, postihovat. Protože, podobně uvažující a toužící lidé, především mladí, se vyskytují vždy a v každé společnosti. A to bez ohledu – jak sami moc dobře víme – na společenské zřízení a oficiální ideologii.

Takže, co uděláte? Nejspíš přesně to, co dělali ti mladí Američané, známí později coby příslušníci beat generation – vydáte se směrem mimo společnost, mimo její pravidla a tabu. Vydáte se žít si po svém, co také jiného. Zároveň tím logicky společnost odvrhujete, odvrhujete i její hodnoty, ale i „hodnoty“. Možná je to útěk, možná jen ukročení stranou – nicméně, ať už je to, jak chce, stojíte mimo a jako takoví jste nejen viditelní, ale také terčem ostrakizování, dostáváte se do mířidel všemožných restriktivních institucí, především pak policie. A také se stáváte pro většinovou společnost potenciálně nebezpeční, protože, jak napsal William Burroughs ve svém románě Místo slepých uliček (1983), „součástka, která nezapadne, může pokazit celý stroj.“ A tohle nebezpečí si každá, skutečně každá společnost velice dobře uvědomuje, a také se mu brání. I o tom víme sami své…

Proč tedy neocitovat ještě jednou Holmese, tentokrát z jeho eseje Filozofie beat generation, psané v únoru 1958 pro magazín Esquire: „Tradiční pojmy soukromá a veřejná morálka v posledních deseti či patnácti letech průběžně atrofují v důsledku toho, jak se ve vládě rozmáhá zrada, v práci a podnikání korupce, a mezi mocnými na Broadwayi a v Hollywoodu bují skandály… Ortodoxní náboženské vnímání dobra a zla je pro uchopení světa zcela neadekvátní, neboť ze science fiction se stala skutečnost, z někdejších protivníků nejlepší přátelé a počestná diplomacie se přehoupla na okraj války. U starších generací může takový svět vyvolávat smutek, cynismus nebo apatii… Ale beatnická generace je specifickým produktem tohoto světa a její členové žádný jiný nikdy nepoznali.“

Ano, nepoznali, orientovali se však dobře a instinktivně, ale i vědomě zamířili směrem z většinové společnosti, „odhlásili“ se z ní, nechtěli s ní mít nic společného. (Vlastně podobným směrem se v 70. letech u nás vydal underground.) Ovšem, jak již bylo naznačeno, společnost jim to nedarovala – a tak v této situaci, za takhle rozdaných karet, můžeme mimojiné hledat inspiraci nejen k notoricky známému úvodnímu verši Ginsbergova Kvílení, jenž zní „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu…,“ ale i k dalším veršům, a v podstatě k celému prvnímu zpěvu tohoto dnes již klasického kanonického díla. A v souladu s těmito verši Kvílení je i celé označení hnutí, s nímž přišel Jack Kerouac kolem roku 1948: beat generation, tedy zbitá generace. Výraz „beat“ ve smyslu zbitý slyšel od Herberta Hunckeho (1915), narkomana, zloděje, prozaika a výrazné osobnosti tehdejší „podzemní“ scény. (Mimochodem, koho by to zajímalo, může se na jeho literární ztvárnění podívat do Burroughsova Feťáka či do Kerouakova Na cestě a též do jeho nejlepšího románu Vize Codyho, narazíme na něj i v Kvílení a jinde.)

Ale zpět k označení a jeho významu, přičemž možná postačí dva citáty. První pochází od Johna Clellona Holmese: „Být zbitý znamená být na dně své duše a hledět vzhůru.“ Autorem druhého je Allen Ginsberg: „Smysl toho být zbitý je v tom, že člověk je zbitý až do určité nahoty, kdy je skutečně schopen vidět svět visionářsky, což je mimochodem staré klasické chápání toho, co se odehrává v temné noci duše.“ Dalšího vysvětlování snad netřeba.

Vraťme se ale ještě k otázce, co s tím vším – dobře, cítíte, že do většinové společnosti nepatříte, vlastně ani nechcete patřit, a chcete si žít po svém. Již o tom byla řeč, takže: Odejdete z ní a snažíte se zpřetrhat veškerá svazující pouta. Popřít je. A společnost a její pouta lze negovat mnoha způsoby, především odvržením jejích „hodnot“. Žijete tak, jak se „nemá“. Utíkáte do extáze, a je jedno, zda vyvolané buddhistickou meditací, drogami, tehdy marihuanou či sexuálním vzrušením – protože, tohle se nemá, dokonce nesmí, a to se všemi konsekvencemi. Máme zde připomínat Rimbaudův Dopis vidoucího? Anebo Baudelairovo „Kamkoliv mimo tento svět“? Antonina Artauda či uměleckou skupinu Le Grand Jeu?

Bob Dylan jako beatnik? Skutečně? Odpověď na tuto zd . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář