Náš geneticky daný sluchový systém ve svém vnímání není laděn k poslechu mikrotonální hudby. V lepším případě nám zní „pouze“ exoticky, případně coby experiment. Ony mikrotóny jsou tam, ehm, jaksi navíc, a tudíž máme pocit hudby falešně hrané. Gruzínský klávesista Mikadze pracuje s mikrotonalitou jako výrazem moderního elektrického jazzu nejen v sólových partech, ale i v celkové stavbě a vyznění kompozic. Dobře se mu k tomu hodil fakt, že analogové klávesové nástroje, jako piana a varhany – jejich struny a píšťaly, jsou dokonale vhodné k přeladění podle potřeby.
Hned při úvodní variaci gruzínské lidovky Metivuri hledáte, kde se co ve vaší technice pokazilo. Hlasy, mužský chór, to je v pořádku, přidá se elektrické piáno s kytarou a v uších to začne plavat. Nepříjemně ne, ale určitě hodně divně. Druhá Dumba Damba, už s celou kapelou – bezpražcová elektrická kytara (David Fiuczynski) i basa (Panagiotis Andreou), bicí (Sean Wright) a klávesy – je výtečně našlápnutý, dechberoucí elektrojazz, jen, jak to říci…, klouže to, ujíždí, motá se z toho hlava jako při sakra opici. Ale tak nějak příjemně. A určitě z tohohle nespadnete ze židle. U čtvrté Elesa na ten unikátně prazvláštní mód, kdy mikrotóny krom kláves hraje i kytara s basou, ovšem proti sobě a vůdčí roli předává jeden druhému, vaše smyslové ústrojí radostně přivykne, byť stále jste v jakési kontraintuitivní nejistotě.
Jen bicí ze své podstaty zůstávají kotvou, třebaže zmítanou nájezdy neznámých vln. Moaning, tvrdý kytarový riff v tradičním ladění, HA, chce se vykřiknout! Vůbec, je to kvílení nejen podle názvu, píseň je tryznou za napadení Gruzie Ruskem v roce 2008 a úpěnlivý chraplavý zpěv Nany Valishvili je bolestí. Nádhernou a pochopitelnou. Kartlos Blues je a není blues, i s minimálním užitím polyfonií v hybridní poloze gruzínského folklóru a moderny evokuje pocit Gruzie. Třináct skladeb Mikadzeho počinu je úžasným a posluchačsky snad nejpřístupnějším projektem mikrotonální hudby.