Goat’s Notes: Cosmic Circus

goatKdyž si Rusové zaavantgardí, stojí to většinou za to. A Leo Feigin má na to nos, aby pro své Leo Records objevoval (nejen) v ruské muzice pozoruhodné záležitosti, a aby si je podržel. Tak tomu je i v případě sexteta Goat’s Notes, jejichž třetí CD právě vydal. Má název Cosmic Circus, a to hudební cirkusáctví včetně lážo plážo klauniády je souboru víc než blízké. Gregory Sandomirsky podpianovává celé burlesknění nejen na klaviatuře, ale i uvnitř nástroje, Vladimir Kudryavtsev vývratně i líčivě vše podtrhuje s kontrabasem, Maria Logofet smýčí smyčcem po strunách houslí, až se jejich žíně rozlétávají, Piotr Talalay rozburácněně odbíjí hybnou mašinérii a zatloukává, co se dá, Andrey Bessonov se posouvávaně střetá s klarinetem a dovede se s ním i výsměšnostnit, a Ilya Vilkov? Jeho trombón s rozpolohovanými a střelhbitostními výstřelky turbulentně zakřikuje a třeskutě zamelodizují. K nim se navíc připojují tři Francouzi – violoncellista Hugues Vincent, violistka Sabine Bouthinon a Pierre Lambla s altsaxofonem, aby vše „bipolárně“ vyvážili. Jednotlivé nástroje komorně eskapádují, nicméně nad i pod privátněním dochází k neustálému pučení roztěkávané houštiny roztodivnění od recyklovaného a zbytňovaného posun(k)ování přes gershwinující záblesky až po vývratné pompézování. Neustále se prostřídává rytmická důraznost s provolněnou zadíravostí, ligotání s brebentěním, vzdorné vybublávání se stopami disparátnosti, třeštivé pršení, až plískavicování s širočinovým rozcapením. Celkové téma, rozedrávané do patnácti zastavenůstek (od 22 vteřin po víc než 7 minut), se neustále vrací k pojetí, že nejen náš svět, nýbrž celý kosmos je jeden velký cirkus, plný chaotických zvratů a odpálkovávaných vpichů. Ačkoliv se vše vždy znovu roluje a valí přes různorodé výhybky kupředu, ačkoliv si hudebníci jako jednotlivci a jako celek vše čmuchavě osahávají, navzdory jejich až prekérní dohadovačnosti a pochybovačnosti závěrečné pasáže vyvažují tato vyhlédání, když vejdou do „baru“ stálosti, zadebužírují si vylehčeně, zkonejší se přes popovou antipódnost, zadumají si a zasunou se do prázdnoty. Avšak nesejde na tom, zda sklouznou k stabilizujícímu závěru. Důležitá je samotná cesta k závěrečné Auroře: horempádná i znejisťovaná, poskládaná v úderkových puzzlech, vybičovaná „co to hodí“, vírně roztančená i rozpalovaně humpolákující, provázaná do stále se měnících hudebních svazků. Tu si totiž skutečně vychutnáme.

Leo Records, 2015, 56:51

Přidat komentář