Grammy z vás lepšího muzikanta neudělá

Pianista Gerald Clayton svou tvorbu představí v brněnském Sono Centru 31. března v rámci JazzFestu Brno. První sólové album natočil v roce 2009. Jmenovalo se Two-Shade a obsahovalo mimo jiné úpravu slavné melodie Colea Portera All Of You. Za ni, přesněji za improvizované sólo v ní, byl tehdy pětadvacetiletý hudebník poprvé nominován na Grammy. V současné době má třicetiletý Clayton na svém kontě tři vlastní alba – dvě natočená v triu a nejnovější Life Forum ve větší sestavě s dechy a hostujícími vokalisty. Vedle dalších spoluprací pravidelně hraje se svým strýcem, saxofonistou Jeffem, a otcem, kontrabasistou Johnem (též kapelníkem Clayton-Hamilton Jazz Orchestra), ve skupině The Clayton Brothers.

clayton_1

Vaše třetí album Life Forum začíná poměrně netypicky, mluveným slovem jednoho z hostů, básníka Carla Hancocka Ruxe. Proč jste se rozhodl právě pro takový úvod?
S Carlem jsem se potkal před několika lety na jednom společném vystoupení v New Yorku. Velice mě zaujala jeho dikce, způsob, jakým přednáší svou poezii. Úplně jako by byl hudebník. Jeho verše jsou melodické a krásně zní, opravdu jako hudba. Už tehdy jsem si říkal, že bych si rád na své příští album přizval básníka, který by slovy vyjádřil to, co já bych mohl sdělit jen melodií. Zkusil jsem tedy Carlovi sdělit některé své myšlenky, dal jsem mu přečíst i své pokusy o poezii a požádal jsem jej, aby na to téma napsal něco vlastního. On se do toho pustil a skladba A Life Forum je výsledek.

Zůstaňme tedy chvíli u srovnávání slov a hudby. Když skládáte, honí se vám v hlavě i něco jako poezie, nebo vnímáte svou hudbu především jako abstraktní vyjádření?
Oba případy mohou nastat, protože způsob, jakým tvořím, se snažím měnit. Když píšu, většinou na konkrétní slova nemyslím. Přemýšlím spíše nad pocitem nebo náladou. Představuji si hudebníky, kteří budou skladbu hrát a kteří se budou snažit dát do ní ze sebe to nejlepší. Při skládání tedy mohu myslet na spoustu věcí a zdaleka to nejsou jen slova.

Zatímco svá první dvě alba jste natočil v triu, na Life Forum jste vsadil na bohatší zvuk. V čem je pro vás jako pro pianistu taková práce jiná?
Když na albu hraje víc muzikantů, je nahrávka pochopitelně zvukově plnější. To si člověk uvědomí už ve studiu, musí být mnohem citlivější ke všemu, co se kolem něj v kapele děje. V triu mi stačí načrtnout základní melodickou linku a mohu od toho, co jsem napsal nebo jak skladbu obvykle na koncertech hrajeme, kdykoli odbočit. Přitom mě spoluhráči mohou docela jednoduše sledovat. Skladba pro větší soubor musí být mnohem lépe připravená. Je to vlastně takový velký obraz, který má svůj začátek a svůj konec. Vybírám si však k sobě takové hudebníky, kteří jsou schopni velmi rychle reagovat a jsou tak flexibilní, že s nimi i spolupráce ve větší kapele bude dostatečně spontánní. Nakonec tedy mohu s triem i s větší kapelou uplatnit podobný autorský koncept.

I ve větší sestavě máte tedy dostatek prostoru pro improvizaci…
Ano, samozřejmě. Snažíme se být stále otevření. Hudba nám sama napoví, co máme dělat, a my musíme umět jen dobře zareagovat.

clayton_2Říkal jste, že někdy při psaní myslíte na muzikanty, kteří skladbu budou hrát. Psal jste tedy skladby na nové album pro tyto konkrétní spoluhráče, nebo jste přearanžoval některé své starší kompozice?
Je to různé. Některé skladby jsem psal rok nebo dva předtím, než jsme šli do studia, a některé jsem složil speciálně pro toto natáčení, a tvořil jsem je tedy už speciálně pro danou sestavu. Obecně na svých albech rád kombinuji starší skladby s úplnými novinkami. Jedním cílem je pestrost materiálu, ale důležitý je i přístup hudebníků. Zatímco starší skladby už spoluhráči předtím hráli a mívají je zažité, nad novinkami musí ve studiu více přemýšlet, a mohou tak uplatnit své čerstvé nápady.

V Brně vystoupíte s kontrabasistou Joem Sandersem, který hraje i na albu Life Forum, a s bubeníkem Obedem Calvairem, který na vašich sólových nahrávkách nefiguruje…
Nehraje sice na mých sólových albech, ale známe se dlouho. Studovali jsme spolu a hrajeme společně ve skupině The Clayton Brothers. Obed je výborný bubeník.

Hrajete spolu na koncertech hlavně skladby z vašeho nejnovějšího alba?
Naším cílem je, aby koncertní repertoár bavil nás i publikum. Hrajeme vybrané skladby ze všech tří mých sólových desek a také novinky, které jsme ještě nestihli natočit. Se svým otcem hrajete nejen v The Clayton Brothers, ale například také v duu a v minulosti jste spolupracoval také s Clayton-Hamilton Jazz Orchestra.

Je komunikace na pódiu mezi vámi dvěma v každé z těchto formací jiná?
Pochopitelně, se sestavou se mění i způsob komunikace mezi námi. Důležité je nejen formální složení kapely, ale i to, co přinášejí ostatní hudebníci. Vždy se ale snažíme, aby naše hra byla co nejupřímnější. Pozadí se mění, ale principy jsou vždy stejné.

Předpokládám, že v dětství pro vás byl otec především velkým učitelem. Jak je to v současné době, kdy jste sám uznávaným hudebníkem s několika nominacemi na Grammy. Posunul se díky tomu váš vztah?
Je to stále především můj otec, rodina je na prvním místě. Ale když spolu hrajeme, jde všechno ostatní stranou. To, co on v životě dokázal, i mé dosavadní úspěchy. Snažíme se soustředit na ten konkrétní společný moment.

Jaké jste měl vůbec pocity, když jste se dozvěděl o své první nominaci na Grammy v roce 2009?
Především to pro mne byla obrovská pocta. Důležitý není jen samotný fakt, že mou práci někdo ocenil, ale i to, že spolu se mnou byli nominováni hudebníci mnohem slavnější, než jsem já. Ale zároveň jsem to bral jako připomínku toho, že na sobě musím dál pracovat a dělat hudbu opravdu nejlépe, jak to umím. Uznání je důležité, ale kvůli němu hudbu nedělám. Vždyť spousta skvělých hudebníků se žádné ceny nedočká, ale to neznamená, že by jejich vliv byl malý.

Pomohly vám nominace například k většímu počtu koncertů?
Určitě to pomáhá, o mé hudbě se díky tomu dozvědělo více lidí. Ale nepomohlo to nijak hudbě samotné. Lepšího muzikanta než jste, z vás žádné ocenění neudělá. Jsem opravdu vděčný za každé uznání a každou zpětnou vazbu, ale jako autorovi a člověku by se tím nic nemělo změnit. Jen bych se měl o to víc snažit.

Loni jste oslavil třicáté narozeniny. Berete třicítku jako důležitý mezník v životě?
Asi ano. Ale každý rok je důležitý, protože během něj získáte nové zkušenosti. Nicméně třicítka je opravdu v něčem jiná. Člověk už má nějaké životní zkušenosti a zároveň je ještě pořád mladý, na vrcholu fyzických i mentálních sil. Takže ano, je to dobrý rok.

Ve světovém měřítku i v naší zemi vnímám jako velmi silnou generaci jazzových hudebníků, kteří se narodili v první polovině 80. let. Cítíte se být součástí takové generace?
Jsem rád, že jsem součástí velké skupiny přátel, ale dobré hudebníky najdete v každé generaci. Se svými vrstevníky mám podobná východiska i cíle. Ale vezměte si generaci, která byla před námi, i tu, která přichází po nás, a můžete o nich říct totéž. Ať se začnete hudbě věnovat v kterékoli době, vždy potkáte vrstevníky, se kterými můžete sdílet svůj přístup a své názory a kteří s vámi budou tvořit komunitu.

Myslíte, že má vaše generace lepší možnosti, jak získávat informace a vzdělávat se, než měli například váš otec a strýc?
Slovo „lepší“ bych nepoužil. Na každém záleží, jakým způsobem bude vyhledávat informace a pídit se po znalostech. Máte určité nástroje, které nám toto hledání usnadní nebo které nám nabídnou nové výzvy, ale takové nástroje existují v každé době. Samo hledání zůstává stejné. Je pochopitelně fascinující, k jakému množství informací se dnes můžeme dostat. Ale je stále na osobní odpovědnosti každého z nás, jak hluboce se o danou problematiku zajímáme a jak umíme nabyté znalosti využít. Neřekl bych tedy, že dnešní situace je nutně lepší. Je jiná, ale i proto bychom měli mít otevřenou mysl a umět těžit z rozdílů, které mezi námi jsou.

Přidat komentář