Guarino Savoldelli Quintet: Core ʼngrato

Data Zero, 2019, 63:39

Píseň Core ʼngrato (Nevděčné srdce) napsali roku 1911 v newyorské trattorii skladatel Salvatore Cardillo a básník Alessandro Sisca, italští emigranti. Původně ji pod názvem Catarì, Catarì složili pro Enrica Carusa po fenomenálním úspěchu Pucciniho Dívky ze zlatého Západu v Metropolitní opeře, v níž byla stejnou hvězdou sopranistka Ema Destinnová. Text je v neapolském dialektu, neapolštině, tedy mnohým Italům de facto nesrozumitelný. Excentricky revidovanou, výstřední poctou neapolské písni – Canzone napoletana – je tohle album. Jak říká bubeník Stefano Bertoli: „Neapolská píseň je univerzální dědictví, tradice, skutečný hudební žánr. A my jazzmani, navyklí improvizaci, jsme museli víceméně artikulačně ctít téma i historicky danou formu, ovšem přeuspořádali jsme je na harmonické a rytmické úrovni.“ Je to tak, krom dvou autorských skladeb lídrů zpěváka Borise Savoldelliho a klavíristy Corrada Guarina je na albu sedm neuvěřitelně novátorsky přetransformovaných neapolských písní ze 17.–19. století. Pro rychločtenáře rychlodefinice: mezi barokem, mistrovským hypnojazzem a Tomem Waitsem. Na takovouhle kapelu bych chodil jako omámený hlodavec za pověstným Krysařem z Hamelnu!

Guarino je velezkušený, megavyužívaný klavírista a skladatel, Savoldelli pak hudební experimentátor s nepřipodobnitelným vokálním přístupem – od klasické intonace po deklamační extatický křikot, jekot v pro mě nejlepší věci Tamurriata nera. Celý band tu odjistil všechny zbraně a jede v nervním jiskření pekelný hard bop.

Kontrabas tepe, sviští, bicí šolíchají, dusají i víří, klavír stejně tak, dává do těla melodiku a předehrává, vyzývá pěvce: lásku!, sex!, třeba i vraždu! Sax i klarinet se řácky připomenou ve svižně synkopické Assaje assaje. Pak vznostně, slavnostně pojatá barokní Sto core mio, kde nejvyšší létavé tóny klarinetu kopíruje Borisův hlas až do fistule. Nemožno zakončit jinak než zvoláním z nejslavnější neapolské písně Ὀ Sole mio!

Přidat komentář