György Ligeti: Aventures & Nouvelles Aventures; Petr Kotík: William William

Bienální Dny nové opery Ostrava se letos konaly již potřetí a dokázaly, že v daném žánru se neustále něco děje a že je kam sahat i do minulosti. To ukázal hned první den, který otevřelo přelomové dílo Györgye Ligetiho ze šedesátých let minulého století, v němž použil umělou řeč a libreto tak vznikalo současně s hudbou. Sám autor ho označuje za nonsens, jehož východiskem jsou vztahy afektivních způsobů chování, a rozhodně nedoporučuje mu dávat hlubší smysl. To zní hodně abstraktně, ale ostravské představení režírované Katharinou Schmitt mělo jasnou tvář a podtrhovalo humornou absurditu. Tomu pochopitelně napomohly dokonalé výkony všech pěvců, kteří se zhostili svých rolí s nesmírným nasazením a prokázali i svůj komický talent nikoliv ve smyslu nějaké grotesky, ale právě umocněním oněch nonsensových gest. Jasně vévodil německý barytonista Markus Hollop, jehož mohutná postava skvěle kontrastovala s drobnými kolegyněmi, jimiž byly americká sopranistka Lydia Brotherton a německo- norská mezzosopranistka Lena Haselmann. A vlastně i Ostravská banda se celkem zapojila v určitých hereckých kreacích a v jednu chvíli nastalo jakési hašteření a došlo k výpadům mezi pěvci a muzikanty. Celé je to úžasná legrace, má to švih i jakési kouzelné tajemství. Obě aventury jsou propojené a představení trvá cca půl hodiny, což je přesně tak akorát, i když tady by rozvleklá nuda asi nehrozila. Už sama Ligetiho hudba je strhující, má jakýsi rockový tah, ovšem bohatě strukturovaný. A ta umělá slova zní neuvěřitelně zajímavě a vůbec ne uměle. Prostě dokonale vycizelovaná ale rozhodně ne akademická věc ani žádný lartpourlartismus.
Otázkou je, co ještě je a co už není opera. Kotíkův opus vznikl přímo na objednávku festivalu a je označen jako taneční opera. Věc je ale trochu komplikovanější. Pakliže Ligetiho dílo je záměrný nonsens, tady je těch motivů skutečně přehršle a ve výsledku může mít člověk pocit, že se tu honí nějak moc zajíců najednou. Instrumentální polohu obstarává houslové duo s příznačným názvem String Noise. Pak tu máme dva pěvce – vedle již zmiňovaného Hollopa ještě basistu Adriana Rosase a pěvkyni, jíž byla sopranistka Alma Samini – ti sedí a představují postavy ze Shakespearova Timona Athénského a někdy to doplňují citacemi Pabla Picassa. Nadále je zde rovněž sedící vypravěčka v podání Pavly Gajdošíkové, která občas čte úryvky z deníků Nathalie Babel, v nichž popisuje útisk Židů v Paříži během druhé světové války. Vlastní jevištní ztvárnění pak představuje pět tanečníků, jejichž produkce by se údajně měla vztahovat k Shakespearově dramatu.
Pro mne osobně tam jsou už primárně tanečníci nadbyteční a navíc daná choreografie byla značně omšelá a složená jakoby z tisíckrát okoukaných klišé. Úplně zásadní problém však byl, když se vypravěčka překrývala se zpěváky, takže ji nebylo rozumět.
Zpěváci pěli operním způsobem v angličtině, takže tam ta textová stránka byla těžko dešifrovatelná. Zkrátka takový galimatyáš, v němž se poněkud utápěla jinak evidentně zajímavá Kotíkova hudba. Tudíž ta půlhodinka tentokrát byla poněkud zdlouhavější. Prostě někdy méně je více.

Důl Hlubina – Staré koupelny, 27. června 2016 Ostrava

Přidat komentář