HACO: Secret Garden

hacoJaponská vokalistka, multiinstrumentalistka a zvukotvůrkyně Haco si i po letech zachovává určitou nonšalanci, v níž je ovšem obsažena i jistá nostalgičnost a někdejší lehkou provokativnost nahrazuje spíš neprvoplánovým sentimentem. To jasně naznačuje hned refrén úvodní písně Over the Unfinished Bridge z jejího zatím posledního alba: „Nad nedokončeným mostem / najdeš svou vlastní tajnou zahradu.“ Na závěr se ovšem ptá: „Nad mostem v hlubokém údolí / Najdeš svou vlastní tajnou zahradu?“ I na mnoha další místech se pak setkáváme s hledáním vlastního já až k určitému bilancování v Never Get Over: Nemůžeš nikdy vrátit, co jsi udělal / nikdy se nemůžeš dostat přes to, co jsi ztratil.
Na dvou skladbách z deseti se autorsky podílel původem chilský, nyní převážně v Kalifornii působící multiinstrumentalista Marcelo Radulovich, na čtyřech britský kytarista a zpěvák Stuart O’Connor. První z nich dodal úvodní písni lehce bowievského typu frippovskou kytaru a hravé kolážovité skladbě The Halo and Angel Wings celkově nápadité aranžmá. Spolupráce s O’Connorem přináší spíš příklon k přímočařejšímu popu, který však místy infiltrují hlukové textury. Nejzajímavější momenty tak najdeme v kompozicích, pod nimiž je Haco podepsána sama. To platí zejména o éterické A Door in the Dune, která nepostrádá určitou líbivost a žene ji pomalým tempem vpřed automatický bubeník, ale šeptovzdychy a zvuková gejšlení jí dodávají magickou sílu. Možná ještě naléhavější a procítěnější je temná existenciální skladba Waves and Illusions se „záhrobním“ harmoniem Sigbjorna Apelanda. A od věci není ani rozjímavá etudka Miracle Moments, v níž protagonistka pouze pobrukuje na pozadí jednoduchého motivu na analogový syntezátor a pořídila do ní terénní nahrávku mořských vln. Vlastně je to celé o plynutí času a hledání nějakého úniku. To vše ovšem s jistou lehkostí bez okázalé pochmurnosti.

Nuovo Immigrato, 2015, 43:35

Přidat komentář