Budějovická temná čtveřice s houslemi sama sebe nálepkuje blues-thrash, případně ego-violence. Není to zas tak mystifikační škatulka, jak se na první pohled může zdát. Po dvou letech od předchozí nahrávky Malé básně přibyla v sestavě kytara, ubylo undergroundových ozvěn minulosti, ale existenciální poetika se zřejmým vlivem Pavla Zajíčka, nervní atmosféra, hororový pocit nejistoty, že něco tu není zcela v pořádku a emocionálně vypjaté plochy nechybějí ani tentokrát.
Další album charakterizuje hlavně větší dojem promyšlenosti, skladatelské i aranžérské nápaditosti a také kompaktnosti alba. Nejasný příběh marnosti o Prvém, Druhém a Třetím, jejichž bloudění realitou trochu připomíná známého Dona Quijota. Doprovázejí ho temné vibrace i místy až post-metalově gradující plochy, evokující hudebně nikoli vzdálené Nod Nod nebo Five Seconds to Leave. Záblesky světla je marné čekat, na optimismus nezbylo místo, ale kolo se nepřestává točit. A občas z toho mrazí: „Dobře mě poslouchej / je čas toho nechat / na všechno máš názor / nikdy na to nezapomeň / Každý z nich jsi ty / už se za ně neschováš / je čas toho nechat / nikdy na to nezapomeň.“
Před pár lety na Malé Alternativě Hameln působili jako kapela, která má hudbu spíš pro zábavu a moc zatím neví, co chce vlastně říct. A i když bylo patrné, že jejich skladby v sobě mají sympatické hledání a zakódovaný přístup, že přizpůsobování posluchačům nikam nevede, přece jen těch skrytých rezerv ještě bylo celkem dost. Na albu Člověk už ale zjevně dozráli a dávají vědět, že našli vlastní cestu. Nespokojují se s opakováním jiných, jsou sehraní a přesvědčiví. Patrné je to i z graficky zajímavého obalu, kdy digipack tvoří důmyslně poskládaný plakátek s texty. A přestože Hameln s deskou nejspíš posluchači moc dobré nálady nepřinesou, ten posun už nelze přeslechnout. „Chtěl jsem být na prvním místě / ale jsem pořád Druhý / jako Prvý vím / že nejsem dobrý člověk. / Nikdy jsem netvrdil, že jsem!“
vlastní náklad, 2017, 40:04