HARTYGA: Amyrsanaa

Tuva, magický hrdelní hlas Nachyna Chorevea, údajně psychedelický etnorock, ve kterém se role evropsky naladěného „kytarového hrdiny“ ujal Nail Salchak , doprovázený bubeníkem Nayysem Dulushem, saxofonistou Sergekem Sandykem a prostřídanými baskytaristy Khulerem Lopsanem či Angyr-oolem Ondarem, to je základ osmi položek alba Amyrsanaa, nahraného v jekatěrinské zvukové laboratoři Octopus skupinou Hartyga. Ty položky jsou různorodé, většinou uváděné jako „tradiční“, a jejich náměty jsou prostřídány od ryzáka, letícího vpřed, přes dívčinu, na kterou obdivně zírá chlapec, až po píseň siroty (ano, nikoli sirotka, nýbrž siroty!), čekajícího bezvýchodně na „věčný pokoj“. Očarující i rozčarující hlas občas nivočí vše, co sděluje, je zadíravý, vyvolavačský, vyhrocovaný, excitovaný, zaklopený do hudebně nepříliš proměnlivé machy souboru, ale i patetický, pokud opěvá krásy rodné krajiny. Ale „ještě nejsou všechny tradice ztraceny“. Patří k nim zřejmě i poločastuška Kolchozník, rozhýbaná do tanečnosti, ve které pěvec vítá svobodné kolchozní jitro a slibuje, že bude pořádně makat a že „bude budovat komunismus, aby byl jeho lid svobodný“. Brežněv by se asi zaradoval.

 

Pojímám tedy album spíše jako dobový dokument, kontroverzní, „socialisticko-realistický“, mrskutě závrativý (v žádném případě závratný), jehož mašinistní rytmus ovládne jakékoli téma, jako kuriozitu, poplatnou minulému režimu a nadto hudebně dovozenou rockovou náběžností, která v Evropě panovala v minulém století. Nejde tudíž o současnou inspiraci – snad až na závěrečnou popěvkovost Mežegejim, ve které proměkne i vokál a kytara osvědčí vláčnivou pohodovost. Ostatně obsahu neodpovídá tentokrát ani obrazová ambaláž Alexandra Koroticha, ta se sice může symbolicky vztahovat k Tuvě jako takové, jenže přítomnému obsahu by – říkám to samozřejmě s humornou nadsázkou – odpovídalo spíše ztvárnění kladiva a srpu. Odmyslíme-li si tedy daň minulosti (nebo i přítomnosti?), zbývá hlasové prozvláštnění, jehož neprodyšnost, magmatičnost a extravagantnost stála konec konců za zaznamenání.

 

 

Hevhetia, 2018, 51:14

 

 

Přidat komentář