HELENA VEDRALOVÁ A MUZIGA: Zežali zvázali

Indies Scope, 2019, 40:46

O téhle kapele se asi nejvíce mluvilo na počátku nultých let, kdy často vyjížděla do zahraničí, což dokládá koncertní nahrávka Muziga v Portugalsku (2001), a vydala ceněné album O lásce (2002). Ale fungovala už o deset let dříve. A od počátků míchala do moravských lidových písní příjemně neortodoxní prvky, odkoukané leckde ve světě (tj. world) i v jazzových kruzích. Ostatně léta s Muzigou hrával a dnes zase hrává kontrabasista Petr Kořínek, známý z SHQ, Décziho Jazz Celluly či JOČRu. Zkušení muzikanti nezaháleli ani v pozdějších letech, ať už pod hlavičkou Muziga, nebo s Feng-jün Song v Horské karavaně či dalších projektech. Včetně koncertu Muzigy se symfonickým orchestrem. Na opravdovou řadovou desku se ovšem čekalo dlouho.

Současná inkarnace skupiny má v názvu vypíchnuté jméno Heleny Vedralové. To proto, že opravdu stojí především na jejím zpěvu a houslích, potažmo viole. Z pamětníků dřívějších sestav se na nahrávce podílel jen zmíněný Petr Kořínek, navíc v jednom případě pohostinsky vystřídaný Marianem Friedlem. Také jen v roli hosta se objevila někdejší členka Muzigy, původem francouzská hráčka na perkuse Cécile Boiffinová. K písni Horečka přispěla marimbou. Zbytek obsazení je nový a příkladně „hraje na kapelnici“, byť jazzující trubku Karla Mužátka (též Sovičův Golden Big Band Prague) ani „etnické“ bicí Markéty Vedralové nepřeslechneme.

Dřívější přednosti ovšem zůstaly zachovány. Nekonvenční přístup k lidové písni, soudobou vážnou hudbou poučená interpretace, všesvětově etnické inspirace, originální aranžmá, emotivnost projevu. Vzácně a umírněněji se Helena Vedralová pouští i do poloh, jaké bychom čekali od Ivy Bittové, ale nejde o žádnou kopii, pouze o podobně nasměrovanou cestu z folklorní do „alternativní“ interpretace. Vedralové není cizí ani šansonové vypravěčství (mívala i autorský šansonový program Eva se houpá), namátkou v písni Šohajova hlava. A co není pro puristy, to ocení „kolážisté“.

Přidat komentář