Hendrix očima Davida Dorůžky/ I legendy musejí cvičit

Rozhovor otce se synem o společném idolu dvou generací. Ptá se Petr Dorůžka (*1949), odpovídá David Dorůžka (*1980).

Jimi Hendrix se od jiných velikánů rockové historie či jazzu liší i trajektorií: rychle se vynořil jakoby odnikud, stejně rychle zmizel a hodně toho stihl. Není v tom nějaký faktor kvantového skoku?

Hendrix předčasně zemřel, podobně jako další rockové osobnosti Jim Morrison, Janis Joplin či Brian Jones. Ale podobný osud měla i řada jazzmanů, John Coltrane se dožil pouze čtyřiceti let a Charlie Parker pětatřiceti. Rozdíl je ale v tom, že 60. léta byla úžasně intenzivní doba, v rozmezí pár let vznikly desítky přelomových desek a u Hendrixe se navíc protnulo několik rovin najednou. Rocková revoluce přinesla do popředí nejen elektrickou kytaru, ale i fuzzboxy, kvákadla a jiné krabičky. V tomhle byl Hendrix průkopník, jak dohromady propojil nástroj, elektroniku i možnosti nahrávacího studia. Dokázal s kytarou věci, které by předtím nikoho nenapadly. Takže kdyby se Hendrix objevil – třeba jako Robert Johnson už v roce 1930, jistě by skvěle hrál na kytaru, ale bez těch zvukových kouzel, což je zásadní součást jeho přínosu. V jeho případě nešlo o nějaké technické efekty, ale legitimní tvůrčí prostředek.

Konkrétní příklad?

Na nahrávkách propojoval několik kytarových zvukových vrstev, to tehdy nebylo nic běžného. Navíc disponoval úžasnou intuicí, podobně jako generace bluesmanů před ním. Vedle intuice a vynalézavosti měl navíc dar přirozenosti a vynikající techniku. V hráčském mistrovství se mu blížila jen hrstka tehdejších kytaristů. A protože byl zároveň výborným improvizátorem, okouzlil tolik jazzmanů. Třeba Miles Davis s ním plánoval společné natáčení, což se ale kvůli Hendrixově smrti nikdy neuskutečnilo. Davis o tom píše ve své autobiografii, která byla přeložena do češtiny. Ta knížka je sice trochu kontroverzní, budou tam možná i výmysly, tím byl Davis pověstný, ale pasážím o Hendrixovi bych věřil.

 

Je tam zajímavá informace, že Miles o Hendrixovi netušil, že nezná noty. Když to zjistil, nijak to nezmenšilo respekt, který vůči němu choval.

Ani mezi jazzmany nebylo tehdy hudební vzdělání samozřejmostí. Na evropských hudebních školách vznikala jazzová oddělení až počátkem 70. let, v USA to bylo ještě o pár let později.

Rozhovor otce se synem o společném idolu dvou . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář