Už druhý rok představilo vydavatelství Hevhetia reprezentativní výběr svých umělců na dvoudenní přehlídce, která opět potvrdila rozmanitost jeho záběru. První den otevřelo mladé polské kvinteto Mów, které se pohybuje na pomezí jemnější podoby progrocku, fusion a popjazzu a na druhou stranu v sobě nese i výrazný prvek šansonu s lehce soulovým cítěním. Charakter jednotlivých skladeb podstatně ovlivňuje, zda klávesistka Aga Derlak hraje na klavír či syntezátor a v druhém případě i jaký zvolí rejstřík. Výrazný ženský element pak jasně podtrhuje zpěvačka a autorka veškerého repertoáru Anna Bratek, která ve svých písních patřičně emocionálně reflektuje své osobní zážitky a historky. Rockovější aranžmá mají patřičný odpich, avšak zejména věc zpívaná čistě s klavírem zase umocnila onen jinak všudypřítomný emotivní rozměr.
Oproti civilnímu vystoupení Mów se francouzské trio Nebula Machina prezentovalo s mnohem větší image. Černé oblečení všech zúčastněných skvěle ladilo se zemitým zvukem, který vytváří basklarinet Uga Boscaina, kontrabas Leïly Soldevily a trubka Jéróma Fouqueta. Jejich hudba je plná drobných až fragmentárně rozdrobených detailů, složité hráčské techniky bez jejího okázalého proklamování, temnoty, z níž se vynořují přírodní živly, a dala by se zařadit spíše k současné vážné hudbě, ale ke konci se objevily i jakési parafráze starého jazzu. Strukturálně skutečně rozkošatělá záležitost, která však udrží pozornost díky specifické podmanivosti.
Slovenský pianista Pavel Morochovič také inklinuje k vážné hudbě, ovšem spíše klasičtějšího typu. Jeho baladické polohy nepřinášejí sice nic inovativního, ale mají zvláštní esprit, který se v polohách „klasického“ moderního jazzu zdaleka tak neprojevuje. Ovšem je to klišé jenom na povrchu, celé trio perfektně šlape jak díky nápadité rytmické hře pianisty, tak vzdušnému projevu Juraje Grigláka, který střídá kontrabas s baskytarou i bohatým bicím holandského hráče Neila van der Drifta, který se zde prezentoval svou kompozicí New York.
Hlavním koncertem prvního večera bylo vystoupení tělesa Big Band Malopolski pod vedením pedagoga a saxofonisty Ryszarda Krawczuka. To je složeno z absolventů hudebních akademií z Krakova, Katovic a Vratislavi, což se poněkud odráží v jeho akademickém přístupu, který se ohlíží do minulosti a kopíruje bigbandy spíše dávných časů včetně přehršle sice brilantních, ale celkem standardních sól. Ozvláštňujícím prvkem na jeho vystoupeních je hostování v současnosti v Nizozemí žijícího rapera, tanečníka a beatboxera guinejského původu Andyho Ninvallea. To kupodivu povětšinou organicky fungovalo ve vokálních vstupech, které do daných melodií ústrojně zapadaly, ale taneční kreace působily v tomto kontextu dost křečovitě. Některé skladby – jako ta od Jana Ptaszyna Wroblewského ze sedmdesátých let – měly přece jen svěží duch a nadčasovost, takže nad občas smíšenými pocity nakonec zpětně převládl pozitivní dojem.
Druhý den zahájil kytarista Miloš Železňák – bluesman s hlubokými slovenskými kořeny, jež umí hrát rozjímavě i dravě a v obou polohách je zcela uhrančivý, aniž by ztratil lehkost a (místy možná maličko poťouchlý) nadhled. Na bicí mu „asistoval“ Jozef Krúpa, který zpočátku jen filigránsky doplňoval různými ornamenty za pomoci nejrůznějších „paličkových“ doplňků jemné předivo kytarových fines, ale když se do toho Miloš opřel, dokázal to také pořádně rozbalit. Prostě nápady nabitý základ, který umocňovalo dokonalé sepětí obou muzikantů. Pohoda, ve které je hodně vzruchu a nonšalantní energie.
Skutečně novátorskou kapelou jsou polští Backspace (Augmented), kteří dokonale propojují akustické nástroje s živou elektronikou naprosto neotřelým symbiotickým způsobem a vytvářejí tak magický ambient napěchovaný drobnokresebnými i plošnými hudebními nápady leckdy ovšem v až minimalistickém hávu. Akordeonista Zbigniew Chojnacki svůj nástroj ždímá nebo na něj jen lehce poklepává, houslista Lukasz Czekala drtí struny s neúprosnou naléhavostí a nad tím se klene éterická trubka Marcina Alberta Steczkowského. Do toho všeho se pak mísí téměř strašidelné počítačové poryvy a kejkle. Mrazivá a zároveň krásná improvizace, která má svůj vlastní řád a tok. Rozhodně jeden z největších objevů.
Italský kytarista Francesco Bruno se svým kvartetem prezentoval zbrusu nové album se signifikantním názvem Blue Sky Above the Dreamers, které se nese v duchu rurálního jazzu reflektujícího poezii modrého nebe a přírody vůbec. Je to nostalgické snění bez balastického sentimentu s průzračnými melodiemi, jež v sobě namísto překvapení nesou patřičnou dávku konejšivého pohlazení. Vlastně krásný kontrast k předchozímu vystoupení, který dokazuje, že nejen avantgardou živ jest posluchač, ale někdy neuškodí se ponořit do očistných, byť třeba i melancholických vzpomínek.
Polský klarinetista Szymon Klima získával ostruhy na poli vážné hudby, kterou přetavoval po svém, aniž by sklouzl do banální popularizace, a totéž později začal dělat s folklorem, který oděl do freejazzového hávu. To dokumentuje i jeho projekt Folwark, který předvedl v Košicích se svým dokonale sehraným kvintetem, kde mu sekundují místy až rockově znějící kytarista Jakub Mizeracki, odpoutaný i lyrický saxofonista Dariusz Rubinowski a tvrdě šlapající rytmika Bartosz Chojnacki (kontrabas) a Przemysław Jarosz (bicí). Divoké exploze a jízdy se tu střídají s ozvuky lidových nápěvů v perfektní symbióze a vše má obrovský tah a živočišnost.
Nedílnou součástí přehlídky byly také dvě fotografické výstavy. Retrospektiva nestora slovenské jazzové fotografie Ivana „Kellyho“ Köhlera s názvem Komu patří jazz? přinesla alespoň malou část velkoplošných portrétů předních jazzových osobností, které autor fotí již od šedesátých let a v jeho kolekci nechybí žádné významné jméno. Většina z nich byla umístěna přímo v prostorách parku a dotvářela skvěle milieu celé akce. Výběr snímků ze soutěže Jazz World Photo v pavilonu Alfa zahájil jeden z jejích iniciátorů Tomáš Katschner (taktéž šéf trutnovského festivalu Jazzinec, kde se vyhlašují její výsledky), který popsal historii od skromných počátků spíše lokálního charakteru až po dnešní prestižní podobu, jíž se účastní stovky přihlášených z celého světa. A faktem je, že oceněné snímky skutečně stojí za to. A pokud se chcete více kochat vizuálními zážitky, existuje v Košicích řada dalších míst, kde máte tu možnost. V Kunsthalle byla v té době instalace geometrických objektů Ašota Haase, který pracuje s nejrůznějšími materiály a jeho díla, v nichž kombinuje matematické vzorce, diamantové řezy, světelné vlnění i zvukové rezonance, mají až psychedelický ráz a účinky. Za návštěvu stojí také Východoslovenská galéria, kde byla tentokrát například souhrnná výstava děl Františka Foltýna případně pojmenovaná Od košické moderny k pařížské abstrakci, profilová expozice Laca Terena Putující duše spojená s filmovým portrétem tohoto nonkonformního umělce nebo komorní, ale impozantní instalace Jesus Maria, hoří Marka Thera. Kultura je na Slovensku opravdu bohatá a navíc po absolvování přednášky K čemu je dobrá státní podpora hudby? jsem získal pocit, že v našich luzích a hájích jsme trochu zaspali dobu, plácáme se v pseudoproblémech a o skutečnou kulturu našim lidem u moci nejde ani za mák.
Košice, Kasárne-Kulturpark, 17.–18. srpna 2019