Hiromi se chystala na Colours Of Ostrava se svým novým „spektrálním“ albem. Fenomenální japonská pianistka svoje vystoupení na tomto festivalu musela v roce 2019 zrušit z krásných, mateřských důvodů, a kvůli posunu na příští rok z pandemických důvodů se jí její fanoušci nedočkají ani letos. Rozhovor nám poskytla ještě předtím, než byl letošní ročník festivalu zrušen. Pro zachování autenticity (a hezkou Hirominu odpověď) uvádíme i otázku, směřující přímo k plánovanému vystoupení na Colours of Ostrava.
Na albu Spectrum jste se po dekádě hraní převážně v triu vrátila k sólovému klavíru, abyste „definovala svůj zvuk, když jste byla třicátnice, zatímco předchozí sólový titul Place to Be (2009) shrnoval sound dvacátnice“. Jak byste svůj vývoj popsala?
Protože se na albu Spectrum držím tématu vyjádření barev hudbou, použiji také příměr k barvám. Čím déle na klavír hraji, tím silněji cítím, že nabízí k vyjádření mnohem větší paletu barev. Vezměme si třeba modrou barvu zvuku. Před deseti lety jsem dokázala zahrát světle modrou a tmavě modrou. Teď ovšem mohu nechat zaznít také hlubokou modř, indigo, šedomodrou, zkrátka mnohem víc odstínů.
V minulosti jste spolupracovala s muzikanty z celého světa, včetně České filharmonie nebo slovenského bubeníka Martina Valihory. Cítíte ze hry své či spoluhráčů kulturní „barvy“ či kořeny, třeba ve smyslu melodiky, která definovala tzv. českou basovou školu, ethiojazz či hudbu izraelských jazzmanů, nebo spíše rozdíly v jednotlivých osobnostech?
Myslím, že se muzikantské cítění liší spíš od osoby k osobě. Nezískala jsem nějak přesvědčivý pocit, že by měli dva muzikanti pocházející ze stejné země také podobnou hudební osobnost. Jistě, kultura, ve které člověk vyrůstá a je vychováván, má na jeho vyjadřování velký vliv. Bezesporu ho inspiruje. Jenže do muzikantské persóny se odráží také spousta dalších věcí. Co hudebník poslouchá, s kým spolupracoval, kdo ho ovlivnil.
