Hledání Roarka Bradforda – Pod ochranou černošského Pána Boha

Za starých časů byly docela jiné poměry. Na světě nebylo vůbec nic, poněvadž žádný svět ještě nebyl. A nikde nebylo nic a každý den byla neděle. A v pozadí stál Pán Bůh

a měl každý den kázání od rána do večera. Vyjímaje sobotu, kdy všichni chodili jíst smažené ryby.
Tak jednoho dne zase všichni šli na smažené ryby a jedli ryby a kaši, vařenou z mléka a vajec a tak dále, když vtom najednou Hospodin snědl trochu té kaše a nějak mu nechutnala.„Tahle kaše,“ řekl, „není, jak se patří. Je moc hustá a tuhá.“
„Je v ní ale hodně cukru a vajíček a mléka a takových věcí, Pane,“ řekl na to archanděl Gabriel. „Nemáme jí ve štoudvi už ani kapku.“ Obloha tenkrát bylo lepší jméno pro vodu, která jim pršela z oblaků na obloze, poněvadž země ještě nebyla.
„Nějak mi s tou oblohou plýtváte,“ řekl Pán Bůh. „Tak se mi zdá, že pokaždé, když přijdu na smažené ryby, musím vám stvořit pořádný kus oblohy. Tentokrát jí budu muset asi stvořit tolik, aby vám vydržela přinejmenším aspoň měsíc nebo aspoň všechny neděle v roce. Už mě to začíná mrzet, dělat pořád zázraky, když potřebuji ždibek té oblohy.“
A tak Pán Bůh poodstoupil stranou a udělal zázrak a pravil: „Budiž obloha! A když říkám: budiž obloha, chci říci, aby to byl velký kus oblohy. Již toho mám opravdu dost, aby to byl jen takový malý kousíček oblohy, když začnu předvádět zázraky.“

[nggallery id=37]
Díky projektu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Knihovny významných českých osobností víme docela přesně, v čem si četl Karel Čapek. A s překvapením zjišťujeme, že kromě mnoha jiných publikací měl doma v regálu také studii Henryho Edwarda Krehbiela Afro-American Folksongs. Dále útlý výbor z básní pozapomenutého, leč skvělého Josefa Macha. A konečně knihu Roarka Bradforda Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti (vydal Alois Srdce, 1937), kterou Josef Mach kongeniálně převedl do češtiny (vyjma kapitoly Maličký Izák, přeložené později v jeho duchu manželi Emanuelou a Emanuelem Tilschovými). „Milý pane doktore, myslím, že máte takové knížky rád,“ napsal na přiloženou kartičku František Halas, jenž Čapkovi čerstvý titul zaslal. Nemýlil se: spoluautor divadelní hry Adam stvořitel a autor Knihy apokryfů byl ze stejného těsta jako jeho americký kolega, také novinář a dramatik, hlavně však majitel velice příbuzného smyslu pro humor.
Ty knížky jsou, jak známo, dvě: Černošský Pán Bůh a páni IzraelitiStarej zákon a proroci. Roku 1968, kdy znovu vzbudily pozornost českých čtenářů díky soubornému vydání s doslovem Lubomíra Dorůžky a Josefa Škvoreckého, vycházela první část v češtině již pošesté a druhá počtvrté. Z dalších věcí Roarka Bradforda známe v českém překladu bohužel už jen úryvek z jeho románu o silákovi Johnu Henrym v antologii Sága pušek, seker a las. Víc nic. Složité je rovněž zjistit detaily z Bradfordova života – jako by byl jednou ze svých vymyšlených postav. Ne že by se stranil společnosti, právě naopak; jeho malý a zdánlivě ničím nezajímavý domek v typickém kreolském slohu na Toulouse Street ve francouzské čtvrti New Orleansu hostil prý noc co noc až do rána bílého hosty improvizovaných literárních večírků. A nebyli to hosté ledajací: Sinclair Lewis, J. B. Priestley, Louis Bromfield, Getrude Steinová nebo autorka románu Show Boat (Loď komediantů) Edna Ferberová.
[nggallery id=38]

Roark Whitney Wickliffe Bradford přišel na svět 21. srpna 1896 ve státě Tennessee, okres Lauderdale, v oblasti známé jako Nankipoo-Knob Creek. Jeho rodina zde vlastnila bavlníkovou plantáž. Otec Richard Clarence Bradford pocházel z bohatého jižanského klanu a totéž se dozvídáme z mnoha pramenů o Roarkově matce Patricii Adelaide, rozené Tillmanové (oba Roarkovi dědečkové údajně bojovali ve válce Severu proti Jihu na straně Konfederace). Přesto se našli pochybovači, kteří jednoduše nevěřili, že by člověk schopný psát tak věrohodným černošským dialektem mohl být synem prominentních bělochů. Můžeme se tedy setkat i s tvrzením, že jeho maminka byla černá služebná, kterou si bílý plantážník Bradford vydržoval. V této souvislosti je zajímavé, že nahlédneme-li do genealogických údajů okresu Lauderdale, nenajdeme tu jméno Patricia Adelaide, nýbrž Parthenia Adaline.
Roarkův syn Richard Bradford vyprávěl: „Můj otec se narodil na farmě v Tennessee. Na vysokou nešel, popravdě ani nedokončil střední školu. V sekundě (tj. v patnácti, šestnácti – pozn. aut.) utekl z domova a vstoupil do armády. Sloužil za první světové války, i když ne ve Francii; povýšili ho, pak z armády odešel, oženil se s první manželkou, učitelkou angličtiny, a našel si práci v neworleanských novinách. Někdy koncem dvacátých let šel na volnou nohu. S mou matkou, jeho druhou ženou, se potkal na takzvaných literárních čajích v New Yorku. Rozvedl se a vzal si ji. Já se narodil v Chicagu roku 1932.
Pokud bychom chtěli být přesní, mohli bychom doplnit, že v roce 1911, kdy bylo Roarkovi čtrnáct, přestěhovali se Bradfordovi (vychovávající celkem jedenáct dětí) do arkansaského okresu Lonoke za město Cabot. Právě toto místo bylo zřejmě určující pro jeho pozdější styl a poetiku. Na vojnu se dal hned po vypuknutí války v roce 1914. Byl odvelen k artilerii do Panamy s hodností nadporučíka v záloze. V armádě sloužil i po válce – až do roku 1920 – jako střelecký instruktor. Krátce také vyučoval vojenskou vědu a taktiku na Vysoké škole technicko-zemědělské v mississippském městě Starkville. Někdy v té době se poprvé oženil s učitelkou Lydií Sehornovou. Na přelomu dvacátých a třicátých let Lydia onemocněla tuberkulózou a posléze zemřela v sanatoriu v Novém Mexiku. Konec to byl podivný: v magazínu Time z března 1932 nacházíme informaci, že se paní Sehornová soudí, protože ji manžel opustil. Do léta roku 1933 se s ní Roark rozvedl, načež si vzal v El Pasu svou novou lásku Mary Rose Sciarra Himlerovou, která mu už o rok dříve (!) porodila syna Richarda.
Je pravděpodobné, že se rodák z Lauderdale v tomto komplikovaném období vrátil do rodného kraje. Alespoň to vyplývá z článku s titulkem Spisovatel černošských příběhů zahodil kalendář, který se objevil v listopadu 1941 v Milwaukee Journalu. „Roark Bradford byl pro černochy na plantáži tak trochu tajemnou postavou,“ píše autor zajímavého portrétu a rozhovoru v jednom Austin Doyle. „Nestal se soudcem jako jeho otec ani právníkem nebo správcem plantáže jako jeho bratři. Pan Roark byl jiný; ťukal do toho svého malého psacího stroje a peníze mu přicházely poštou. V létě roku 1924 uviděl černocha, jak rybaří na břehu řeky Mississippi a na vlasci má zavěšený zvonek, aby ho vzbudil, až se ryba chytí. Bradford o tom napsal povídku a tu pak prodal novinám New York World.
Předtím než se Roark pustil na spisovatelskou dráhu, byl docela úspěšný sportovec. Boxoval, hrál baseball a fotbal. Při trénincích s fotbalovým mužstvem viděl na vlastní oči šikanu černého spoluhráče, což si dobře zapamatoval. Jeho literární začátky jsou spojené s deníky Atlanta GeorgianMacon Telegraph, pro které dva roky pracoval jako reportér. Poté se usadil v New Orleansu a mezi lety 1924 a 1925 působil v redakci novin Times-Picayune. Nejprve sloužil noční směny a později dostal funkci editora nedělní přílohy. Tady jako jeden z prvních uveřejňoval texty nadějného mladého autora Williama Faulknera, který to jednou dotáhne na Nobelovu cenu. Zatím se však Faulkner spokojil s málem. Těch patnáct dolarů za příspěvek mu bohatě stačilo: dolar dal za papír a zbylých čtrnáct za gin.
Roark patřil k semknuté partě místních umělců, jíž Faulkner přezdíval „má neworleanská tlupa“. Podle pamětníků byl Bradford hrozně zábavný chlap, ale jak se zabral do psaní, nic jiného pro něj neexistovalo. „Klidně by se v domě mohla pořádat party pro padesát lidí a on by si jich ani nevšiml,“ líčila po letech jeho paní. „Jednou,“ pokračovala, „někdo náhodou položil vedle jeho psacího stroje trs banánů. Můj ty pane na nebi! Vešla jsem dovnitř a všude samé slupky. Snědl tucet banánů, ani o tom nevěděl.
Roku 1926 se Bradford rozhodl pro svobodné povolání. Odešel z deníku a začal psát opravdovou literaturu. První povídku Tricker publikoval na silvestra v Collier’s Magazine, kam v následujících letech napíše dobrou stovku příběhů. Druhé vyprávění, publikované v dubnu 1927 v Harper’s Magazine pod názvem Child Of God, získalo prestižní Cenu O. Henryho. Ale skutečný průlom nastal v roce 1928, kdy Bradford proměnil své časopisecké prvotiny v knihu Ol’ Man Adam An’ His Chillun, což je nám dobře známý Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti. Ačkoliv se od začátku musel bránit nařčení, že zpodobňuje Afroameričany stereotypním způsobem, jako naivní prosťáčky, čtenáři si nemohli nevšimnout jeho výřečnosti a vtipu, jež měly rozhodně daleko k běžným barvotiskovým obrázkům

Marc Connelly

z amerického Jihu. Dva roky po vydání se z románu stala divadelní hra Marka Connellyho Green Pastures (Zelené pastviny), odměněná Pulitzerovou cenou, a z ní zase po šestiletém váhání vykrystalizoval první ryze afroamerický film. (Roli černošského Pána Boha měl ztvárnit legendární bluesman Lead Belly, vzhledem k jeho komplikované minulosti – dlouhá léta seděl v kriminále za zabití – však tato veskrze svatá úloha nakonec připadla herci Rexu Ingramovi.)
Třicátý rok přinesl též pokračování první knihy – na pultech se objevil Ol’ King David An’ The Philistine Boys aneb Starej zákon a proroci. Při psaní obou děl čerpal tvůrce z vlastních zážitků či spíše vzpomínek na dětství v Tennessee a Arkansasu. „Hrával si se dvěma mladšími bratry a sestrou, ale nejčastěji mu při dětských hrách dělali parťáky tři malí černí kluci Algy, Ed a Sweet,“ stojí v článku z Milwaukee Journalu. Společně s nimi poslouchal Bradford v černošském kostele kázání pastora Johna Wesleyho Henninga, zvaného „strejda Wes“. Právě on se svými vesele a živě vykládanými historkami z bible je tím pravým předobrazem černošského Pána Boha. Až se Roark stane slavným, budou mu kritici vyčítat, že tak jako v jeho knihách se na Jihu nikdy nemluvilo. Dochované záznamy proslovů černošských kazatelů z oné doby však dokazují, že tento druh pábení vykreslil velice věrně.
Já myslím, že je znám dost dobře,“ prohlásil Bradford, když se ho ptali, nakolik je obeznámen s náturou a způsobem mluvy Afroameričanů. „Pocházím z plantáže, kde pracovali. Když jsem byl malý, hlídala mě černá chůva, a když jsem byl větší, měl jsem černého kamaráda. Sledoval jsem černochy na poli, při stavbě hrází, na řece. Pobýval jsem u nich doma, potkával je v kostele, chodil jsem na jejich pikniky i pohřby.“ Potom co se zabydlel v New Orleansu, dokázal citlivý pozorovatel prostát celé hodiny na rušné Rampart Street. Nasával vůni „města na vodě“ a občas se odebral za řeku do čtvrti Algiers, aby v tamním baptistickém kostele odposlouchal pár šťavnatých průpovídek vyhlášeného kněze, jemuž se neřeklo jinak než Black Billy Sunday.
Roku 1933 se spisovatel podruhé oženil a vydal knihu Kingdom Coming. „Je to podsaditý mladý muž s širokými rameny, modrýma očima a plachou povahou,“ čteme v článku z novin Augusta Chronicle. „130 000 dolarů, jež za jediný rok vydělalo drama napsané podle jeho románu, mu umožnilo zařídit si skromnou domácnost v Arizoně, kde má klid a kam může utéci před armádou agentů různých vydavatelství, fanoušků a sběratelů kuriozit.
Do psaní se Bradford musel nutit. Od toho však měl svou ženu Mary Rose. „Hučím do něj tak dlouho, dokud si nesedne a nenapíše příběh, jen abych už konečně sklapla,“ svěřila se v roce 1936. Když Roark nepracoval, chodil na ryby. Rád cestoval – konkrétně v šestatřicátém se s manželkou vydal do Západní Indie. A na zimu se on, Mary Rose a jejich syn Richie pokaždé vraceli domů do New Orleansu. Jednu dobu Bradford vlastnil nevelkou plantáž Little Bee Bend poblíž Vancevillu v Louisianě. Měl i malou vinici a vyráběl vlastní červené víno. Plachtil, jezdil na koni, hrál golf, neustále se obklopoval zábavnou společností. Sbíral gramofonové desky a nezřídka pozval toulavého muzikanta, aby mu za večeři předvedl domácí koncert. Sám hrál na kytaru a uměl spoustu bluesových i kovbojských písní. Kromě černošského Pána Boha slavila úspěch jeho kniha o lidovém hrdinovi Johnu Henrym, jenž při stavbě železničního tunelu vylámal vlastníma rukama víc kamene než parní vrtačka. Od ledna 1940 se na Broadwayi hrál divadelní muzikál na motivy této knížky, v hlavní roli s nepřekonatelným Paulem Robesonem. Jenže scénář byl tak špatný, že hru po šesti reprízách stáhli z programu.
Nutno ocenit, že jakmile vypukla druhá světová válka, opustil Roark Bradford veškerý svůj komfort a narukoval k námořnictvu. Získal hodnost poručíka v záloze, absolvoval pilotní výcvik. Roku 1943 ho vojenská služba zavedla do francouzských kolonií v západní Africe, kde se nakazil amebózou nebo též amébovou úplavicí, parazitárním onemocněním způsobeným střevním prvokem Entamoeba histolytica. Po uvolnění z armády v roce 1946 přijal čestnou pozici „konzultanta tvůrčího psaní“ na neworleanské Tulane University. 13. listopadu 1948 na následky vleklé choroby v New Orleansu zemřel. Smuteční obřady nesnášel, a tak si vymínil, že pozůstalí musejí bez velkých řečí rozprášit jeho ostatky nad vodami kalné řeky Mississippi.
Pojednou Mojžíš řekl smutně: „Hospodine, jestli proti tomu nic nemáš, já si tady sednu a budu se dívat, jak děti izraelské půjdou do země zaslíbené, a pak se s manželkou usadím tady a založíme si malou zahrádku, odkud bychom aspoň viděli za Jordán, když už přes něj nesmíme na druhou stranu.“
A Mojžíš si sedl, ale v tu chvíli ho něco popadlo, a než se mohl vzpamatovat, byl už vysoko ve vzduchu a nějaký cherubín mu připínal pozlacené pantofle na utrmácené nohy, andělé mu bělostným pláštěm přikrývali umdlená ramena a Pán Bůh mu posadil zlatou korunu na ustaranou hlavu.
„Hospodine,“ zvolal Mojžíš, „to je překrásné! To je divukrásné! Děkuji ti, Hospodine!“
„Mojžíši,“ řekl Pán Bůh, „tohle není zaslíbená země, kterou jsem přislíbil dětem dětí Abrahámových, tohle je zaslíbená země pro všechny hodné a slušné lidi.“
„Inu, je to náramně krásné, díky tobě, Hospodine,“ zašeptal Mojžíš.

Přidat komentář