Hokr

Představte si, že stojíte u vchodu do tmavé jeskyně a v ní řádí nějaká šelma. Od stropu visí ledové krápníky a dole se převaluje vroucí láva. Na vás se vyvalí hutný rytmus se zákeřnými zvraty rytmické struktury, lehounkou odpíchnutost usadí kompaktní rytmická i melodická unisona, chvíli studená harmonie a pak ponurá disharmonie. K tomu všemu jste občas vyděšeni nepříčetným řevem. Koncerty Hokru působí velice sugestivně. I na LP, které vyšlo koncem loňského roku, se podařilo tuto náladu přenést.

Vím, že hrajete hodně dlouho, vzpomeneš si, kdy jste vznikli?
Pavel Čermák: To jsme si jednou já, brácha a Hadži (Petr Hrkal), bylo to 2. 11. 1987, řekli, že založíme skupinu, a bylo to. Zkoušeli jsme v takovým domečku v nouzové kolonii za dráhou a vidíme, jak leze z domku nějaký člověk a za zdí, kam chodili čůrat, mu koukala jenom hlava. Vypadalo to hrozně směšně. Brácha řekl: „Podívej na toho Hokra“, on se lekl, schoval se za tu zeď a utekl. No a měli jsme název.
Mám kazetu z roku 1988, moc se mi líbí, objíždím ji pořád dokola. Ta muzika fantasticky šlape. Je tu trochu hutného rocku šmrncnutého jazzem, undergroundu,  swingu a čertví čeho ještě. Půl tónu sem a půl tam. LP Skvrny je už trochu jinde, maličký jazzrockový nádech se nevytratil, pořád to šlape. Stále charakteristická unisona, zaseknuté a předražené doby a poměrně složitá rytmická struktura. Pavel je za klávesami stále jako ďábel. Písně už nemají tak sevřený tvar. Jsou kompozičně volné a na první poslech působí ponuře, ale z muziky čiší radost z hraní.

Jak vypadal repertoár v době vašeho vzniku?
P.Č.: Ony tenkrát vznikly vlastně dvě kapely – Hokr 1 (já, brácha a Hadži) a Hokr 2 (já, brácha a Vít Novák). S Hadžim jsme chtěli hrát tvrdej rock a s Víťou artrock k poslechu. Až po roce jsme vzali zpěváka a vyklubal se z toho takovej underground. Postupně ty kapely splynuly, a tak hrajeme dodnes. Ale v tý době jsme hráli bez kytary. Nejdřív jsme měli violoncello a později saxofon. Pak brácha utekl do Ameriky, rok jsme hledali bubeníka, vyzkoušeli jsme jich asi třicet a nevzali žádnýho. V roce 1987, rok před natočením tý kazety, se na chvíli ustálila sestava a vzali jsme kytaru. To nám dodnes mnoho lidí vyčítá.

Bereš si ty výčitky nějak k srdci?
P.Č.: Vůbec ne, sešli jsme se jako lidi a vyhovuje nám to. Žádný změny nemám v úmyslu. Ale kdybychom se rozpadli a já zůstal s Hadžim zase sám a kdyby byl Hadži ochotnej se dál válet v kožeňáku po zemi a lakovat si vlasy sprejem, tak si najdeme dobrýho bubeníka a k tomu zase cello nebo dudáka. Takže až se rozpadnem, dudáci, hlaste se.

Proč jste vydávali desku vlastním nákladem?
P.Č.: To bychom museli dělat nejdříve demáče a pak s nima někde obíhat, doprošovat se, to se nám vůbec nechtělo.
P. H.: Pořád jsme slyšeli stesky ostatních kapel, jak je nikdo nechce vydat A taky nás okouzlilo, že si kdokoliv může založit gramofonovou společnost a vydat desku. Tak jsme to ozkoušeli.

Kolik jste jich vylisovali a jak se prodávají?
P.Č.: Dva tisíce, deska vylezla v listopadu a půlka nákladu už je pryč.

Vyplatilo se to?
P.Č.: To vůbec není důležité, až je prodáme, budeme na svejch, ale je to jakási stopa dvanácti let práce. To je, jako když spisovatel vydá knížku.

Kde jste ji točili?
P.H.: Základy ve studiu u Imricha a míchalo se to u Pavla, on Imrich má to studio přenosné. Když jsme natáčeli Karabáč, přišel hrozně vyděšenej pán, jestli se nevraždíme. Protože když zpíváš, je všude ticho, hudba ti jde jenom do sluchátek, takže bylo slyšet jen strašný řvaní.

S Pavlem Čermákem a Petrem Hrkalem si povídala Dana Janovská.

Přidat komentář