Holy Fanda: Tvorba je ta snadnější část mojí práce

Fenomenální hráč na strunné nástroje, skladatel, písničkář, dramaturg, učitel, to je jen část životních rolí, které stíhá Holy Fanda. Loni odehrál kolem sedmdesáti koncertů, odučil stovky hodin, realizoval desítky bookingů a festival Skautská alternativa. Především ale vydal autorskou desku Dopisy v lahvi, jejíž geneze nebyla vůbec jednoduchá. Nejenom o ní jsme si povídali kousek od jeho bytu, v kavárně Liberál na Letné.

Moje první vzpomínka na tebe je z koncertu na Slamníku. U obřího kontrabasu stojí mezi dospělýma asi čtrnáctiletý kluk. A vypadalo to, jako kdyby ses tomu velikýmu kontrabasu právě na tom pódiu narodil… Jak ses k tomu dostal?

Odmalička jsem hrál na housle a kolem třináctýho roku jsem začal zjišťovat, že mě baví hrát na další strunný nástroje. Chtěl jsem si vyzkoušet všechno, protože nerad zůstávám u jediný činnosti. Bavilo mě vyzkoušet si kytaru, rokenrol a surfový riffy. Pak jsem někde slyšel hrát banjo. Chtěl jsem to rychlý hraní taky zkusit. A stejný to bylo s kontrabasem. Takže když jednou přišla otázka, jestli umím na kontrabas, trochu jsem zalhal, že umím – věděl jsem, jak je naladěnej, a měl jsem k němu přístup. A tak se to přihodilo. Myslím, že to tehdy byla kapela Kapitán Kajman anebo Monty Pičusův létající pes. Ale už předtím jsem měl svoji kapelu Kojoti. To, že jsem jako sideman někoho doprovázel, byla pro mě vždy až druhá věc. V tu dobu jsem měl svoje věci, a ty pro mě byly zásadní. Přebírali jsme písničky a já překládal texty. Dělali jsme takhle Dylana, The Band, Cashe, lidovky, apalačskou hudbu a psal jsem k tomu český texty. Vlastní písničky jsem začal dělat až postupně.

Taky jsi tam tehdy hrál na klarinet, mám dojem.

Je to možný, měli jsme různý verze koncertních setů, a ty jsme variovali podle prostředí, kde se hrávalo. Dělám to dodneška, třeba v synagoze nebo v kostele hrajeme trochu jinak než v hospodě. I klarinet proto přišel ke slovu. Ale pár let jsem už na něj nesáhnul.

Jak ses dostal k americaně?

Pro mě bylo zásadní to, že ve mně tahle hudba vyvolává pocity, který ve mně žádná jiná hudba neprobouzela. Zjistíš, že se ti to pořád vrací, občas to někde zaslechneš z reproduktoru, a pak se snažíš zjistit, co to je. Je ti hrozně málo roků, sedíš u rádia a nahráváš si muziku na kazetu… A potom si o muzikantech zjišťuješ co nejvíc. Takže vlastně obyčejná touha. V době, kdy jsem si takhle zaznamenával Dylana, jsem vůbec nevěděl, jestli ten člověk ještě žije ani že je slavnej. A bylo mi to jedno. Když jsem slyšel, jak tam ty nástroje vířej, chtěl jsem se to naučit. Podobně jsem to měl s Chuckem Berrym, Dickem Dalem atd. No a pak jsem si půjčoval knížky v knihovně a snažil se leccos nastudovat. Česká scéna mě v té době vlastně nezasáhla vůbec. Snad kromě Karla Kryla. Trochu Spirituál kvintet a super jsou dodneška starý nahrávky Greenhorns a Vyčítala. Až později jsem objevil Plastiky, Oldřicha Janotu. Doteď mám velký mezery. Beztak se to nedá za celej život všechno prozkoumat.

Banjo a americká lidová a hudba k tobě neodmyslitelně patří. Stejně tak tě mám silně spojenýho s Nickem Jenningsem, americkým freelancerem a hráčem na banjo, bicí a další nástroje. Kde ses s ním seznámil?

S Nickem jsem se poznal díky kapele The Tower of Dudes, která mě přizvala, abych s nima nahrál jejich druhou řadovou desku. Nahrávali ji tady v Čechách a následně jsem s nima odjel na turné do Států. V roce 2011 jsme jeli turné z Portlandu, přes celý západní pobřeží až do Las Vegas. Hodně jsme se skamarádili a Nick se rozhodl, že na rozdíl od ostatních už zůstane v Čechách. Začal hrát i v tehdy se pomalu rozpadajících Kojotech, a tak jsme zůstali jenom ve dvou… A z toho vzniklo první album Reverends Konec cesty.

Na začátku byl Konec cesty, to je vtipný. Ale ona ta cesta, ten proces samotnej, je vlastně tvým hlavním tématem neustále. Sám hodně cestuješ. Víš, odkud to v sobě máš?

Vlastně asi ne. Prostě jen nemám rád ohlížení se. Nostalgii po nějakým výrazným momentu v minulosti. To bylo tehdy a tehdy, to jsme vydali tamtu a tamtu desku… to bylo super… To zní dost smutně, jako bychom to nejlepší už zažili. Pořád spíš myslím na to, co mám před sebou a že to největší mě stále ještě čeká. Takže vlastně nevím… V rámci mých písňových textů bych řek, že je to limitovaný. Že úplně nemám kontrolu nad tím, co píšu. Víš, jak by to mělo bejt. Jaká by měla bejt atmosféra, ale forma vlastně přijde odněkud odjinud a není to plánovaný. Takže jestli to pak vyzní jako píseň nějaký postavy z knihy Cormaca Mc Carthyho, stoprocentně neovlivním. Ať už sebedivnější… Asi to musíme nechat na lidech, který si moje písničky pustěj…

Ještě tě potrápím… První album se jmenuje Konec cesty. To je zase vzhledem k tvýmu mládí celkem nezvyklý. Taky smrt je v těch textech dost častej motiv. Do jaký míry je to stylizace, topos, intimní věc?

Smrt je součástí života, tak to asi řeší každej, ne? Těžko může bejt něco míň stylizovanýho, i když asi spíš než konec života se tam řeší otázka jeho věčnosti. Proč a jak by měla vypadat, s kým a jak to celý určuje kult osudovosti, ve kterým jsme vychovávaný od první dětský pohádky. Na nový desce se to přetvořilo do takový zamlžený vidiny jako z nějakýho náročnýho snu.

Ona už ta první skladba Krev ve stopách, uvedená harmoniem, zní trochu jako smuteční hudba. Má to snovej a funerální nádech.

Nevim no… mně zvuk harmonia přijde sám osobě neskutečně radostnej a uklidňující.

Na harmonium hraje na albu Jarda Svoboda. Jak dlouho trvá tahle spolupráce?

Někdy dávno jsem měl asistovat u nahrávání banja na poslední desku Trabandu, ale nebyl jsem v ČR. Pak přibližně od roku 2015, kdy nám Jarda nahrál na Konec cesty tři pasáže na harmonium a zároveň mě oslovil, jestli bych s ním nahrál jeho sólovou desku až do letoška. Několik let jsme spolu takhle koncertovali a naše projekty se navzájem doprovázely na pódiích. On hrál s Reverends a my doprovázeli jeho. Potom byla covidová pauza, což přerušilo i práci na albu Dopisy v lahvi. Jarda ji s náma nakonec celou nahrál, přestože naživo je již sestava jiná.

Během těch let jste se i hodně spřátelili…

Dřív jsem říkal, že si nedokážu představit, že bych hrál s lidma, se kterejma si nemám co říct a neshodnu se ani na zásadních názorových věcech. Dnes bych to trochu pozměnil, že jsem dosud měl to štěstí, že jsem měl právě takové spoluhráče, a Jarda Svoboda tam jednoznačně patří. Kdybychom k sobě neměli blízko, těžko bychom spolu mohli takhle hrát. Všechny ty desky jsme nahrávali porůznu sami. U Jardy doma jsme nahrávali jeho zpěvy a harmonium, on je na to zařízenej. Hosty jsme nahráli taky podomácku. A nakonec jsme v případě Dopisů v lahvi s Martinem Hůlou, kterej to produkoval, nahrávali zpěvy, což je hodně těžký, proto jsem to nechtěl dělat na vlastní pěst.

S Martinem Hůlou aka Tvrdým aka Bonusem jsi taky hrával, nebo se pletu?

To byl celkem úlet. Nevím, jak mě Martin našel, ale na jeho dnes již kultovní desku Náměstí Míru jsem nahrál banjo. Od tý doby se známe. Martin nám taky dělal grafiku prvního alba a po jeho vydání mi řekl, že by rád produkoval naši další desku. No jasně, to chci, řekl jsem mu tehdy. Jenom to trvalo pět let. Martin s tím materiálem udělal přesně ty věci, co Ondra Ježek u prvního alba. Posunul ho dál, ke zvuku, kterej jsem si představoval, ale neuměl bych ho sám udělat.

Spolupracoval jsi i s Mňágou a Žďorp. Jak na to došlo?

Viděli nás hrát někde na festivalu, kde zřejmě potom proběhla i nějaká divočejší party, na který jsme jamovali. Nějakou dobu nato mi zavolal Petr Fiala, jestli bych jim nenahrál na novou desku nějaký svoje party. Jednou rukou jsem držel ten telefon a druhou googlil Mňága, protože jsem je moc neznal. Zeptal jsem se, jaký nástroj bych tam měl nahrávat, a Petr řekl, že všechny, co mám doma. Tak jsem ho vzal za slovo. Hlavně se mi ale podařilo skoro na půlku desky propašovat autoharfu. Nechal jsem si tehdy ještě raději poslat demáč a řekl jsem si, jo, to by mohlo bejt zajímavý. Poslouchal jsem ty písničky a hned jsem věděl, že sem se bude hodit harfa, sem housle, tam old time banjo. Přišel jsem s nápadama a jim se to líbilo. Vyvrcholilo to tím, že jsem na pódiu ve vyprodaným Fóru Karlín byl s autoharfou, což beru jako vtip osudu. Před tisícema lidí s nástrojem, který skoro nikdo nezná. S kytarou nebo s basou bych do toho asi ani nešel. Obecně není dobrý spolupráce se slavnýma kapelama přeceňovat. Jejich fanoušci si z devadesáti procent ani nevšimnou, že na pódiu stojí ještě někdo další. Takže není potřeba brát se moc vážně. Vlastně je to to nejhorší, co člověk může dělat.

Na jednu stranu máte svoje stálý publikum a na druhou stranu mám dojem, že to děláš dost guerillově, svobodně.

Že bych jezdil hrát na blind, to už ne. To jsme dělali před deseti patnácti lety, kdy jsme jezdili stopem po Evropě, hráli jsme na ulicích a dohadovali koncerty na místě. Přespávali jsme v parcích a samozřejmě to bylo svobodný a super. Dneska hrajeme i v zahraničí díky tomu, že nečekáme, až se nám někdo ozve, ale jsme sami aktivní. Je to svoboda, ale stojí za ní vždycky jistý úsilí. Chceš hrát ve Vídni, tak si tam dohodni koncert. Nemluv o tom. Udělej to. Díky tomu jsme hráli turné s Canja Rave v Portugalsku, v Brazílii, s Nickem v Americe. Pravidelně hrajeme v okolních zemích v Evropě. Pokud můžeš nabídnout něco, co obstojí i jinde anebo je to aspoň dostatečně divný, klapne to a za rok dva se koncert může zopakovat, protože to bylo dobrý a lidi o to zase stojí.

A dá se takhle primárně hudbou uživit?

Já nedělám nic jinýho než hudbu, takže dá. Asi záleží na stylu života a nákladech. Je to kombinace koncertování, nahrávání a lekcí na nástroje, které dávám.

Učíš kytaru?

Všechno. Všechny strunný nástroje, na který hraju. Často i ty divný. Je o to obří zájem. Mám žáky na banjo, na mandolínu. Funguje to už roky, je to pestrý a baví mně to. Není to žádná znouzectnost.

Kolem tebe je poměrně stálý okruh spoluhráčů. Dlouhé roky hraješ i s trumpetistou Martinem Rejmišem, Šmoulou. Kdy ses seznámil s ním?

Se Šmoulou se znám od šesti let, potkali jsme se ve skautu. (smích) A hraje s náma skoro pořád, dokonce chvíli hrával i s Byl psem. Nehrál jenom v době, kdy měl problémy se zubama a hrát nemohl, takže proto bohužel s náma není na Konci cesty, ale od jeho křtu už zase vystupujeme pohromadě.

Nová deska se jmenuje Dopisy v lahvi. Jsou to opravdu dopisy?

Každá písnička funguje samostatně a zároveň to tvoří celek. Vlastně je to soubor vzkazů – dopisů, který jsme vyslali náhodným adresátům úplně stejně náhodně, jako dnes vysíláš písničky. Takhle to dnes funguje. Vhazuješ svoje album jako láhve do moře internetu a náhodně to na někoho vypluje a poslechne si to. Jestli to na začátku adresuješ nějak přímo, je ve výsledku jedno, písně si žijou vlastním životem a každej si z toho vezme, co chce. A je to tak i v praktický rovině, v našem případě tu nejsou ani žádný labely, který by nás mohly směřovat, nezbejvá prostě než náhodný vysílání.

 

Fenomenální hráč na strunné nástroje, skladatel, písni . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář