Houpací koně: Kde jsou mý přátelé dneska v noci

houpaciPřed třemi lety vydali Houpací koně svůj opus magnum Everest. Překonat desku, která patří k vrcholům tuzemské kytarové scény, se jim nepodařilo, ale opět přicházejí s výborným mnohovrstevnatým albem, kone jemuž nechybí typická hořkost i melancholie, aniž by bylo jen temné. Na desce rezonuje atmosféra průmyslového Ústí nad Labem i schizofrenie doby, kdy „svět je na půl na žerdi a už to přestává být k smíchu / svět je jinej, než jsme kdysi dávno dávno mysleli / O důvod víc jít do tmy, když je den / Všechno níž od hlavy tě drží pod krkem.“ Jak ukazuje už text písně Pod krkem, novinka je hořčí a temnější než Everest, i když opět nechybí výrazné melodie kontrastující s basovými ostináty, neúprosnými bubny i odlidštěnou osudovou elektronikou. Skvěle rezonují s verši typu „to není sníh co padá ve zlověstným tichu. To sněží noc.“
Album odráží nejistotu doby, aniž by to kapela v textech implicitně zmiňovala. Ale patrné je to hned v písni Tesaři, která následuje po instrumentálním intru: „Jakou lest vymyslíš / jakou z cest, co myslíš / či jakou past, jakej kříž / kolik z nás ušetříš? Jakou klec, jakou mříž / jakej trest vyměříš / na oltář…,“ aby v refrénu vše gradovalo ve verši „Tesaři, můžeš říct / můžeš říct, že to dává smysl, tohle všechno.“ Ono zpochybnění, relativizace skutečnosti, postupuje celým albem, přičemž zpochybnění se týká i toho, co je dobro a zlo. Jedna z nejsilnějších písní, temná Mapa s výrazným základním riffem vynořujícím se z varhan, začíná slovy znějícími jen za doprovodu akustické kytary: „Na mapě pekla vyznačený ráj / a černým klíčem, tím ho zamykaj / na mapě pekla je zanesený / že muži z Venuše jsou, z Marsu ženy,“ aby se pak vrátil znepokojivý základní motiv. Po další sloce „Na mapu oblohy to nakreslil ten / co umí kreslit pravým kopytem / a sny z nás vysaje jak vodu v hlavy / ty silný odcházejí, ne ty slabý,“ nastoupí mrazivá elektronika a klíčová slova jasně popisující realitu: „Mapa má jedno provedení / v měřítku jedna k jedný / víc jich není / v ní si čtem a v ní jsme nakreslený / v ní si čtem, je východ někudy ven.“ V hlase není žádná otázka, vše jsou jen konstatování. Ale nechybí tu ani otázka nad vlastním postojem. V Devadesátce se kapela ptá: „Jsme to ještě my / jsme to samý / za barevný sklíčka kupujou nás.“
Ovšem „Přátelé“ nejsou monotematické album o klíčových otázkách bytí a dnešního světa, i když i v erotickém příběhu Kampus o tom, jaké to je ztratit hlavu, se objevují přesahy: „Nikdy nevíš, co se může stát / když ztratíš hlavu, všechno potěší / na ministerstvu pravdy zase lžou / na ministerstvu lásky, tam se střílí.“ Skupina se však dokáže shodit, když rozjetá skladba přejde ve šraml o zimě v Ústí.
Kampus však není jedinou skladbou přinášející obrázky z každodenního života na severu i krátkodobá vytržení z něj, jaké se objevují v hybných Mlýnech, ačkoli ani tam nechybí vymknutí z reality, hororový nádech a také temná hrana: „Ten příběh začíná v létě / je poslední den / jsme v Ústí / chytly mraky, hoří zem // mlýny a už začínaj mlít / a nebe začalo počítat / kousky z nás kousky z nás kousky z nás / a dál se začaly dít věci / je to jak temnej kult / padají těžký kapky / a prší už furt // a mlýny si melou svou / jen mlýnský kameny ví, co je tohle za příběh.“
K působivosti znepokojivé desky přispívá i jistá rozostřenost, rozmlženost, přímočará není hudba ani texty plné poetických obrazů a přirovnání. I když nejsou „Přátelé“ takovým zjevením jako Everest, jde o mimořádně silné, hluboké album, možná ještě silnější a hlubší. Byť nemá takový tah.

Yannick South Recods, 2016, 41:56

Přidat komentář