Hráli jsme jen proto, abychom se dostali k drogám

Oregonská Poison Idea se dá stylově těžko zařadit. Začínala jako hard core punk, ale její zvuk byl od počátků mnohem mohutnější, ovlivněný ranými The Stooges, hard rockem a metalem. Její hudba inspirovala tvrdé kapely napříč žánry od punkových přes grungeové až po metalové.
U firmy Sub Pop jim v roce 1990 vyšel singl We Got The Beat a poté vystupovali spolu s představiteli grunge, jako byli Tad, Mudhoney a Nirvana, se kterou se ocitli i na albu Eight Songs for Greg Sage and the Wipers (Tim/Kerr 1992), jež bylo poctou první oregonské punkové partě The Wipers.
Dopad však měla Poison Idea širší. Ve stejném roce vydala na singlu vlastní verzi jejich písně The Badge Pantera a v roce 1994 zařadili Machine Head jako bonus na svou debutovou desku Burn My Eyes jejich skladbu Alan’s On Fire. Pure Hate zas nahráli v roce 1997 brazilští hard core punkoví Ratos de Porão.
Vlivu se není proč divit, zvuk Poison Idea s nabroušenými kytarami byl skutečně drtivý a zpěv hrubý, písně však byly propracované, měnilo se v nich tempo a v aranžích se našel prostor nejen pro kytarová sóla, ale i pro piano. Ideově však kapela až do morku kostí vyznávala heslo No Future. O budoucnost se její členové nestarali a těla si ničili všemi možnými jedy i ohromujícím množstvím hamburgerů a koly. Hnutí straight edge jim bylo k smíchu, jak ukazuje řízné EP Ian MacKaye z roku 1989. Názorově je ovlivnili losangeleští Germs, jejichž zpěvák Darby Crash se 7. prosince 1980, tedy den před vraždou Johna Lennona, záměrně předávkoval heroinem.
Skupinu dal dohromady v roce 1980 zpěvák Jerry A (Jerry Lang). Zmiňovat s kým nemá cenu, protože členové se měnili ještě rychleji než prádlo u metrosexuála. Jejich debutové EP Pick Your King se neslo v duchu rychlého hard core punku, ale na albovém debutu se navzdory názvu Kings of Punk už objevovaly názvuky typického masivního soudu, ovlivněného valivým hard rockem, i když mu nechyběla hardcorová energie. Název druhé desky War All the Time ukazuje další inspirační zdroj kapely – vypůjčili si ho ze sbírky básní Charlese Bukowského. Až v té době se obsazení alespoň trochu stabilizovalo, když za bicí usedl Steve „Thee Slayer Hippy“ Hanford, basy se chopil Charley „Myrtle Tickner“ Nims a kytaristou se stal Tom Roberts, zvaný kvůli své tloušťce Pig Champpion. Obézní však byli i další členové.
Přestože kapela získala kultovní status, v roce 1993 se rozpadla, když odešel Pig Champion. V nejlepším složení jsme ji ale měli možnost krátce předtím vidět v Praze U Zoufalců.
Jerry A pak se svou ženou Mary a Hanfordem rozjel vlastní projekt Gift, ale v roce 1999 se spojil s Pig Championem a Poison Idea obnovili. Navzdory hojným změnám obsazení jezdila kapela pravidelně na turné a v roce 2003 vystoupila v Abatonu. Dokonce se jí podařilo natočit příznačně nazvanou desku Latest Will and Testament, která vyšla v roce 2006 po smrti Toma Robertse. O rok později však kapela opět koncertovala, aby podpořila split EP s Kill Your Idols.
Poison Idea dál vedla svůj zničující život plný drog, v roce 2008 byl zatčen její bývalý bubeník Hanford, který měl v té době za sebou třináctou odvykací kůru a šestý pobyt na psychiatrické klinice. S nožem v ruce přepadl lékárnu, kde sebral všechny opiáty a psychofarmaka. Odsouzen byl na sedm a půl roku, ve vězení se vrátil k bicím a dokonce učil hrát spoluvězně, jak uvedl v loňském rozhovoru pro Punk Globe.
Muzikanti se v kapele střídali jako na běžícím pásu a přerušená turné byla spíš standardem než výjimkou. Přesto se skupina několikrát objevila i na tuzemských pódiích, v roce 2011 vystoupila na Mighty Sounds, o rok později na Obscene Extreme a narychlo také na Strahově. Šňůru tehdy dokončili, i když měl Jerry A infekci v noze a lékaři mu radili, aby se okamžitě léčil. Neuposlechl, ale po návratu z turné mu museli amputovat dva prsty na noze. Na festival Pod parou sice Poison Idea v roce 2014 nepřijela, i když v letech 2013 a 2014 vydala několika singlů včetně splitu s Angry Snowmans, rok poté však hrála v Exitu a loni na Sedmičce, kde jsem mluvil s Jerrym A.

Co vás vede k tomu, že stále hrajete?
Po celé roky jsme se vším jen nechali unášet, protože jsme byli závislí na drogách a hráli jsme jen kvůli tomu, abychom se k nim dostali. Když jsem jednou vystřízlivěl, měl jsem pocit, že jsem lidi oškubával a cítil jsem se kvůli tomu blbě, tak jsem se chtěl vrátit a hrát skutečně dobře, vydat dobrou desku, udělat dobré turné a dosáhnout smíření.
Byl jsem na drogách, v devadesátých letech i v první dekádě novýho tisíciletí jsme byli pořád na drogách. Mnoho let jsme byli na drogách. Já jsem přežil, ale někteří z nás nepřežili, někteří zemřeli, někdo z nás skončil ve vězení. Já jsem přišel o pár kousků těla, odřezali mi nějaké kosti.

Jak se ti povedlo přežít?
Můžeš si myslet, že je romantické být jako James Dean. Zemřít. Ale osud s tebou má někdy jiné úmysly. Zkoušíš umřít, jenže k tomu nedojde. Zestárneš a nejsi mrtvý. Chtěl jsem umřít, udělal jsem to, ale oni mě přivedli zpátky k životu. Byl jsem v kómatu sedm dní. Pak jsem se probral v nemocnici a ptal jsem se, kde to jsem? Něco mi na to říkali a já se jich zeptal, proč jste mě nenechali umřít? Oni – to my neděláme. Kurva, nemohl jsem ani umřít. Tak pořád žiju a zkouším žít, jak to jen jde. Ve filmu Vykoupení z věznice Shawshank Andy Dufresne říká: „Pracuj na svém životě, nebo pracuj na své smrti.“ No a já jsem neumřel, tak se musím podrobit. Věnuju se životu naplno. Jsem rád, že žiju tak dlouho. A jsem šťastný, že nevěřím v reinkarnaci, protože s tou podělanou minulostí bych se probudil a byl bych tady zase. Oddělal bych se. Opakoval bych ten cyklus do nekonečna. Doufám, že neuvidím konec a asi ho neuvidím, ale přeju budoucnosti hodně štěstí, protože ji potřebuje.

Myslíš, že je to tak zlé?
Jestliže je vztek energie, jak řekl Johnny Lydon z PIL, tak se to na světě nijak nezlepšuje. Chápu, když lidi říkají, že nemůžete jen přemýšlet o tom, co je špatně, jako to dělali Crass, ale taky pracovat na změně. Ale mám pocit, že je to jako příliv, že je trochu pozdě vrátit hodiny zpátky. Lidé by museli být znepokojeni. Tropické ryby se sice objevují v řekách, ale globální oteplování? Na to každý řekne ne. Já mrznu i v červnu. A hlad? Právě jsem jedl a jsem sytý. Žádný hlad tu není. Ne, je příliš pozdě, lidé by museli být rozrušení, že to někdo posral. Nebyl jsi to ani ty, ani já, bylo to jedno zkurvený procento bohaté populace, ti to podělali. Měli bychom udělat revoluci a uřezat jim hlavy, protože oni to podělali, oni tomu tady vládnou, lidi by měli povstat, vyjít do ulic a vzít si zpátky moc.

Jen jestli by to pomohlo. Jello Biafra říkal, že chamtivost je nemoc. Když mají peníze…
Chtějí víc peněz. A čím více mají peněz, tím mohutnější je mašinérie kolem nich, která chce udržovat stávající stav, protože oni podporují všechny ty lidi kolem sebe. Planeta Země je nádherná, mám ji rád, ale ty lidi na planetě? Kdybys měl tu možnost zmáčknout tlačítko, takže by všichni zmizeli a planeta by opět vzkvétala, neudělal bys to?

Proč ses rozhodl věnovat se hudbě?
To je docela divná otázka. Věnoval jsem se sportu, hrál jsem americký fotbal, ale vždycky jsem měl rád hudbu, už jako dítě. Máma mi říkala, že jsem zpíval dřív, než jsem mluvil. Jako malý dítě jsem zpíval Beach Boys, ty jejich harmonie. Ve třinácti jsem viděl Ramones a to mě přivedlo k tomu, že musím dělat hudbu, takže jsem nechal fotbalu. Nastala doba, kdy jsi musel dělat jedno, nebo druhé, buď jsi v této sekci, nebo v tamté. Kluci mě každý den tloukli, jdi do prdele, proč jsi nechal fotbalu, ale linie se rozdělily, a já jsem začal hrát.

Vaše desky na mne nepůsobily zrovna jako punk, hudba byla tvrdší, hutnější.
Víš, hraješ a skládáš, co znáš. Poslouchal jsem všechny druhy hudby, ke které jsem se dostal, Captaina Beefhearta, Sun Ra, Art Ensemble of Chicago, všechny možný sračky, veškeré bláznivé věci. A pak glam, roky jsem byl fandou glamu, miloval jsem Bowieho, Sparks, Roxy Music. Nikdy se mi ale moc nelíbil heavy metal, neměl jsem rád Black Sabbath a tyhle věci. Pak nastoupil punk a přešel jsem od Queen k Ramones, ale už jsem měl hodně z čeho brát a krást. Kdybych zesílil to, co jsem měl v hlavě a v srdci, znělo by to, jako když exploduje ohromná bomba. Cítil jsem to tak. Když jsi mladý, jsi plný testosteronu, připravený explodovat, chceš někoho zabít, nebo sebe sama. Jsi frustrovaný, bez domova, je ti šestnáct, žiješ na ulici… Už tehdy jsem byl alkoholik, v šestnácti jsme pil každý večer, protože jsem byl tak smutný. Proto taky tak naše hudba zní, protože my všichni jsme byli takoví. Měl jsem rád misantropy, všichni jsme byli parta vyjebanců. Žil jsem na ulici, mou rodinou byla kapela. Komunitu, kterou najdeš, máš rád, protože tě podporuje tak, jako bys našel novou rodinu.

Není hraní taky druhem drogy?
Jo, to rozhodně. Hudba přinášela zkušenost s opuštěním těla, bylo to jako dát si drogy, něco tak neuvěřitelného, skoro jako záležitosti víry. Orgastické mimotělní prožitky. Je to požehnání, ale proč bys neměl mít tento pocit v mozku? Můj život nebyl požehaný, byl jsem alkoholik dávno předtím, než jsem byl na scéně. Pil jsem, protože jsem byl dojebaný dítě, byl jsem kriminálník, hajzlík a kvůli tomu jsem pil a bral drogy. Valilo se to a eskalovalo, zkusili jsme brát drogy na pódiu, na drogách jsme psali písně. A nebylo to, jako když skládal Syd Barrett…

Viděl jsem vás hrát v době, kdy jste byli na drogách, a koncert byl dobrý.
Ale teď je to ještě lepší. Byl jsem velký fanoušek Johnnyho Thunderse a věděl jsem, že je na drogách. Viděl jsem ho hrát a vystoupení bylo špatné. Jak jsem řekl, chci se omluvit. Řekl jsem, že je mi to líto. Co jiného mohu udělat?

Dál hrát. To tě baví, ne?
Je to skvělý, miluju sledovat publikum. Naneštěstí se někdy někdo zraní, včera v noci si jeden divák zlomil zápěstí. Nemohl jsem koncert přerušit, ale on mohl odejít stranou. Viděl jsem toho hodně, párkrát i lidi, co se zranili, ale pozorovat lidi, jak blázněj, je stejně skvělý, je to ten nejlepší obrázek. Nádherný, miluju to. Je to jako droga, ale jako u všech drog potřebuješ pořád větší a větší dávky, abys měl stejný pocit, jako když jsi to zkusil poprvé.

To je asi taky důvod proč kapely sní o hraní ve Wembley.
Myslíš, že hrajou ve Wembley, aby dostali zase ten pocit, jako když to bylo poprvé? To já ne, myslím si, že mají na krku všechny ty lidi, co jsou v hudebním průmyslu, cítí se důležití a pořád na někoho křičí. To je depresivní. Proto Pig Champion odešel. Řekl: „Nelíbí se mi, že jsem tak populární.“ Stali jsme se populární, byli jsme v časopisech a on mi řekl, že se mu to nelíbí. Že je rád ve skrytu, dělá to pro kámoše.

Intenzita prožitku v malých klubech taky bývá větší než na koncertech pro osmdesát tisíc lidí, kde jsou diváci daleko od pódia.
Ale když máš vztah s publikem a k tomu co hraješ, je to jedno. Vezmi si Bruce Springsteena, patří k lidem, u kterých nezáleží, kde hrají, on je pořád jedním z nich.

Chystáte něco nového?
Nahráli jsme nějaké nové písně. Vydáváme si desky sami, na vlastní značce American Leather nám vyšlo devět desek, první byla Feel The Darkness. Ale upřímně si myslím, že odehraju ještě pár koncertů a dám si dlouhou pauzu. Mám pocit, že jsem už dal dostatečně najevo, že toho lituju. Už nejsem na drogách, nejsem dojebanej.

Co budeš dělat potom?
Nevím, mám rád své psy, možná se budu věnovat psům, možná napíšu knížku. Můžeš dělat cokoli. …

P.S. Loni na Silvestra Jerry A na facebookové stránce kapely oznámil, že Poison Idea končí, i když letos měla hrát v Blackpoolu na punkovém festivalu Rebellion a už se objevila na letáčcích.

Přidat komentář