Hrálo se, sportovalo i kalilo

Na samém začátku tohoto roku, 9. ledna, přišla česká hudební scéna o výraznou osobnost: Petara Introviče, frontmana nejdéle existující české bluesové kapely Bluesberry a jednoho z duchů legendární hanspaulské muzikantské komunity – bohužel nevybojoval zápas s následky zranění po nehodě na svém milovaném jízdním kole. Rozhodli jsme se jeho osobnost připomenout rozhovorem, který vyšel v roce 2011 u příležitosti Petarových šedesátin v (dnes už neexistujícím) bluesovém časopise Crossroads.

 

Muzikanti, a ti bluesoví zvlášť, mají pověst zarytých nepřátel sportu. Nepůsobil jsi mezi nimi coby vášnivý cyklista jako exot? Nebyl jsi terčem výsměchu?

No, když jsem se o Palachově týdnu v roce 1969, poté, co mě otec vyhodil z bytu, vrátil na Hanspaulku, na které jsem se narodil, znovu jsem se seznámil s tamními lidmi a už tehdy tam byly dva „kroužky“: kulturní a sportovní. A oba se vzájemně prolínaly: třeba Jarda Müller, posléze dlouholetý textař Bluesberry, byl význačný fotbalista, cyklista a lyžař. Probíhalo to tak, že když se třeba začátkem 70. let poprvé konala cyklistická Tour de Hanspaulka, čtrnáct dnů před zahájením jsme vypadli z hospod, oprášili kola, ujeli tříetapový závod a pak se zas do těch hospod vrátili. Byla to sranda. No a když jsem se někdy v roce 1974 seznámil s Máriem Císařem a Jirkou Kredbou, byli to oni, kdo mě k cyklistice přivedl ještě víc. Byli to totiž muzikanti, alkoholici a cyklisti… S Jirkou Kredbou, který se mnou pak hrál devatenáct let a teď je členem Krausberry, jsme mívali památné tréninky, jejichž cílem byl Houtyš, a zatímco já jsem udělal nějakých pět sedm piv, Jirka jich urazil čtrnáct! No a když už jsme byli začátkem 80. let zkušenější a Tour de Hanspaulka se jezdila pravidelně, vyhlásil jsem – čistě proto, abych se taky dostal „na bednu“ (tedy na stupně vítězů – pozn. aut.) – kategorii muzikantů. Tam jsem byl první s Jirkou Kredbou, druhý byl Guma Kulhánek s Pavlem Skalou a třetí Mário Císař s Jiřím Kozlem. Takže to bylo tehdy všechno normální: sportovalo se, hrálo i kalilo.

Ale ty jsi z té party asi jediný, komu to zůstalo a kdo je s tím kolem spojován…

Já bych bez toho umřel! Vždyť my jsme jezdívali s Jirkou Kredbou i na koncerty na kole – do Ústí, do Pardubic… A jak nám to pivo potom vždycky chutnalo! To byla ta pravá motivace!

Od sportovního prologu pojďme k muzice. Vždycky když se mluví o Bluesberry a Hanspaulce, zmiňují se tvoje začátky s Bednou vod whisky a podobnými písničkami. Zajímalo by mě ale, co bylo ještě předtím.

Rodiče mě dali někdy v páté třídě k paní profesorce Trnkové na piáno, tam jsem chodil dva tři roky a hrál takové ty kusy Für EliseTurecký marš. Strašně mě to prudilo, takže jsem spíš chodil „za piáno“. Můj táta byl ale muzikant, vždycky měl svojí kapelu a hrál po barech. Když jsem s ním bydlel v 60. letech, vím, že poslouchal Laxík a vždycky když nějakou písničku zaslechl, zapsal si ji do not a večer už ji s kapelou hrál.

No a vždycky všude říkám, že velký hudební podnět byl, když pan učitel Lapka v sedmé třídě přinesl Písně černého lidu, takovou desku, na které Zdeněk Štěpánek temným hlasem vypráví o tom, jak jsou černoši v Americe utlačováni kapitalisty, a do toho hraje Leadbelly nebo Sonny Terry a Brownie McGhee. To se mi jako školáčkovi, který si psal na penál slova jako Rolling Stones, aniž by přesně věděl, co znamenají, líbilo. To bylo poprvé a na dlouhou dobu naposledy, kdy jsem slyšel bluesovou muziku. Teď nedávno jsem tu desku mimochodem sehnal a konečně ji mám doma.

Napadá mě „jazykovědná vsuvka“: jak jsi vlastně přišel ke svému cizokrajnému jménu? Tatínek byl původem Jugoslávec?

Ne, narodil se na Slovensku. A já v porodnici v Bubenči. Ale pamatuju si, že nám doma visel velký obraz nějakého domu u Dubrovníku a když jsem vyzvídal, dozvěděl jsem se, že nám ho „krvavý pes Tito“ vyvlastnil. Naši o tom nikdy nemluvili, akorát babička, která umřela v 70. roce, to občas nadhazovala. Ale jak to přesně bylo, to nevím a vlastně mě nikdy nenapadlo se po tom pídit. Až když jsem se skamarádil v roce 1970 s Jardou Müllerem, on mi moje skutečné jméno Petr změnil na Petar a tvrdil, že jsem „předseda jugoslávských běženců na území HPC (tedy Hanspaul City – pozn. aut.)“.

Jak jsi objevil svůj „životní nástroj“, tedy foukací harmoniku?

Já se bojím, že přes skupinu Žízeň a Ondru Hejmu. Ono bylo hrozně těžké se k něčemu dostat. Jak už jsem odpovídal v anketě, kterou jste dělali do prvního čísla Crossroads o Robertu Johnsonovi: já měl asi do roku 1975 opravdu jen pár kazet s bluesovou muzikou, většina toho byl Sonny Terry a Brownie McGhee, něco John Mayall. Předtím jsem jezdil na vandry, a když jsme se na Hanspaulce sčuchli s Ivanem Hlasem, mydlili jsme různé trampské písničky. Já si kupoval sborníky Mikiho a Wabiho Ryvoly, táta měl doma akustického gibsona s šíleně vysokýma strunama, a na toho jsem se pokoušel ty písničky podle not brnkat. Ivan už hrál dobře a hrozně na něj u těch táboráků letěly holky, tak jsem si říkal, že se mu musím vyrovnat. Ale když jsem chodil na nějaké koncerty, byla to naprostá všehochuť, od countryových Greenhornů a Rangers přes Karla Kryla až po psychedelické The Primitives Group. Tím vším chci říct, že o nějakém blues jsme tehdy neměli ani ponětí. No a když pak začala slavná Žízeň s Hoganem Velebou a Ondrou Hejmou, tam jsem harmoniky vůbec poprvé viděl „v akci“. Hodně pozdě.

Přidat komentář