Hrát historii – Alfonso XII.

Hudba a obraz je relativně běžné spojení kvyjádření umělcových pocitů. Obraz a historie jsou od podstaty spojením přirozeným. Hudba a historie ve smyslu „hrát historii“ nebo „převést historii do hudební formy“ moderními prostředky i formou je případ takřka ojedinělý. Francouzská avantgardní kapela, pojmenovaná podle španělského Krále mírotvorce Alfonsa XII., si od svých počátků v roce 1988 vytyčila směr hrát historii.
alfonsoPusťte si některé z alb hudební laboratoře XII Alfonso a zavřete oči. Fungují jako barvité dokumentární i hrané filmové příběhy. A vůbec vám nebude vadit, že škatulková definice téhle prazvláštní skupiny je nemožná, byť bývá tlačena pod hlavičku prog- nebo art-rock. Nemůže to být pravda. Pro každého. Podle Kurta Vonneguta Jr. existuje „chronosynklastické infundibulum“. Tedy ze složení slov chronos = čas, synklastický = zakřivený z jednoho bodu do všech stran k bodu jinému (např. jako kůra pomeranče) a infundibulum, jak staří Římané nazývali trychtýř. Vonnegut v románu Sirény z Titanu tímto složeným novotvarem ve zkratce vyslovuje názor a přesvědčení o nekonečném množství pravd každého jedince, které z onoho prvotního bodu, třesku, střetu (rozuměj pocitu a dojmu) spolu zprvu po nějaký čas nesouběžně a absolutně nesouhlasí. Každý má svou pravdu či spíše svou podobu pravdy. Po nějakém časovém úseku se ale stejně sejdou do jednoho bodu – souhlasu, chcete-li jedné pravdy. XII Alfonso je hudební laboratoř, kde škatulková definice není možná.
Debutové koncepční album The Lost Frontier (1996) staví na historickém inspiračním zdroji Hadriánova valu, 117 km dlouhého římského kamenného opevnění na severu Anglie, které mělo chránit dobytou říši před nájezdy skotských kmenů. Zde ještě autoři pracují v intencích velkých ploch artrocku, ovšem spřádají barevný hudební gobelín z nitek vlivů anglických středověkých trubadúrů s loutnami a píšťalami, přírodních zvuků, elektronických výbojů i náznaků inspirace legendy keltské hudby Kadwaladyr. Celá deska je víceméně relaxační záležitost, při níž se vám snadno za víčky odvíjí vlastní dokument té prastaré doby.
Druhé album Odyssees (1999) je vrstevnatější a jde do historie ještě o pár století hlouběji. Zní mnohem majestátněji než debut. Hudebně je více zaměřené na melodii než na „výkon“. Je znát, že jde o klasicky vzdělané muzikanty, přesto cítíme energii vlastní rockovým bandům. Už vstupní 7minutová Eclipse evokuje průsečík podobenství cesty starořeckého Odyssea s měsíčními misemi NASA v 70. letech. Do svistů syntezátorů, ústřední melodické linky a volné pulsace rytmů jsou nenásilně přimíchány zvuky z dialogů astronautů a tvoří tak pro posluchače „smysl vlastního pohybu“. V následné písni je představen samotný Odysseus (jenž je zde více cestou nežli personou), coby pomyslný středobod mezi časem vesmírných letů a pravěkem, před další skladbou Lythophonia, která ťukáním různě laděných dřívek i vyhrávek primitivních píšťal nabízí podobu představy, jak asi mohla znít hudba našich jeskynních předků. Chytře aranžovaná skladebná klenba celé desky provádí diváka s množstvím jemných instrumentálních meziher postupnou historickou odysseou homo sapiens sapiens. Navrch velmi silné melodie s lehounkým ženským vokálem a přehršlí takřka neznatelně užívaných akustických nástrojů v kontrapunktu zvukových obrazů napoleonských válek či dusotu parních strojů za technické revoluce.
alfonso_2Na Claude Monet – Vol. 1: 1883–1889 (2002) a Vol. 2:
1889 –1904 (2005) už autorům ke ztvárnění představy tvůrčího období života a díla velkého impresionisty nestačí stopáž jednoho disku. Osobně – harmonická i nástrojová barevnost těchto dvou alb mě přinutila po letech v mé tisícisvazkové knihovně zase najít bichle s výtvarným uměním a při poslechu bezmála 140 minut nádherně stylizované hudby si osvěžit mozkové závity biografií i obrazy tohoto malířského vizionáře, jemuž se veřejnost za obraz Imprese, východ slunce zprvu posmívala, netušíc, že podle jeho názvu se bude jmenovat nový malířský směr. Stejně jako Monetovy obrazy, na nichž mistr plátna pokrýval bezpočtem jednotlivých tahů štětcem ve snaze zachytit smyslové zážitky – dojem a náladu, tak je i hudba na obou albech skládána a vrstvena množstvím jakoby kratičkých „tahů“, zde nástrojových črtů, do celkové smyslové podoby – imprese. XII Alfonso se od počátku formovala kolem tří zakládajících členů – bratři Francois Claerhout (klavír, klávesy, samply, kytara, perkuse) a Philippe Claerhout (kytary, harmonika, oud, loutna aj.) a Michael Geyre (klávesy, akordeon, perkuse). Skutečnost, že hudební projekty kapely nejsou jen jakýmsi vyfantazírovaným zvukovým ztvárněním vybraného tématu, ale opravdově hloubkovým studiem historických faktů a souvztažností, dokládá fakt, že Francois Claerhout na podkladech několikaletých studijních příprav dvojprojektu Claude Monet vydal v roce 2005 odborníky vysoce ceněnou knihu Claude Monet l’Oeil et le Monde – les Années à Giverny: 1883–1926 (mj. je součástí výuky na Akademii výtvarných umění v Paříži). Že se jedná o mimořádně sofistikovanou práci, si můžeme všimnout i na úžasných 50stránkových bookletech obou alb, které poskytují podrobné popisy každé skladby, poznámky o Monetově osobním životě, úryvky z jeho deníků i pasáže z dopisů rodině a přátelům. Tedy krom osobité hudby, evokující dobovou náladu (časté užití harmoniky a nejrůznějších akustických nástrojů) a vystavěné do ambiciózní symfonie, se nám netradiční formou dostane i zaníceného historického poučení. Snad nejvíce by tento dvojprojekt ve zkratce snesl pojmenování „pastorační“.
Kvalitativní úkrok zpět, album Under (2009), netřeba šířeji zmiňovat. Je bezkoncepční směskou nenápadité elektroniky, jazzu a ambientu s občasnými výkřiky instrumentálního umění hráčů. Jediné, co nám podá vysvětlení k této popletené nahrávce, je popiska v bookletu, že autoři se snažili o vykreslení „zmatku naší televizní doby“. Naopak následná trojalbová sága Charles Darwin (2012) je opravdově skvostným monumentem. Při poslechu tohoto ambiciózního hudebního eposu o více než 180 minutách 52 skladeb (z toho 22 písní, zbytek instrumentálky) slyšíme tolik rozmanitosti, že člověka může snadno přepadnout ontologický zmatek. Celé to funguje jako mozkový cestopis žánry a náladami zeměkoule. Nejen hudebními. Je to mimo všechny kategorie. Po titulní písni (pokaždé jinak modifikované) v úvodu každého disku se střídají a skládají do hudebního mnohosvěta překrásné melodické balady s perkusivními domorodými rytmy té které části Země, široce orchestrovaná klasicistní filmová hudba se mísí s jazzovým fusion, disharmonická avantgarda i komorní elektronika s etnikou Dálného východu, new -age se středním proudem (hostující Maggie Reilly a Kate Bush) a vznosný artrock ve finále. Tradiční vietnamská píseň se střetne s horkokrevným flamencem, evropská středověká hudba s Orientem, bohémská atmosféra jazzového tria zakouřené caffetérie s keltskými fragmenty. Mezitím sem tam projede pouliční harmonikář a najednou to chápeme: XII Alfonso překládají Darwinovy vědecké pojmy do hudebního jazyka!
alfonso_3U možná nadužívaných pojmů epos či sága bych i já osobně zůstal. Ovšem ve významu bych je rozšířil. Poněkud přízemně by mne zajímalo financování a především logistika monstrózního projektu Charles Darwin (krom základních nástrojů kapely i všemožné dechy, smyčce, harfa, tibetské zvony, sady perkusivních rytmítek atp.). Dát dohromady, notabene pro kapelu takřka neznámou, přes 50 respektovaných hudebníků, hrajících na 70 různých nástrojů, často historicky unikátních a tisíce let starých, to je na desítky otázek. Objeví se zde, pro příklad, starobylá pětitónová flétna z delfíních kostí dolphinophone, prehistorický jihoamerický nástroj z opičích kostí pithecophone, chřestidlo afrických domorodců z krokodýlích zubů v lebce hrocha a desítky zapomenutých nástrojů ze všech koutů zeměkoule. K tomu navíc vokální kusy v současných i dnes již neživých jazycích té které zhudebňované lokace. V konotaci moderní doby badatelsky mimořádný počin této sporadicky koncertující laboratorní sešlosti z Bordeaux. Mimochodem – bratři Claerhoutové začali být po vydání trojalba Charles Darwin, vzhledem ke svým novodobým objevům těchto prehistorických nástrojů, zváni na vědecká sympózia, aby tam předvedli tyto světové unikáty.
Hudební Původ druhů na projektu citlivě i družně provází množství slavných hostů (krom výše zmíněných pěvkyň a hráčů na tradiční historické nástroje z různých koutů světa), kteří prošli či stále jsou členy kapel namátkou Pink Floyd, Yes, Earth & Fire, Anthony Phillips, Brand X, Steve Hackett, Renaissance, Herbie Hancock, Mike Oldfield, Supertramp, Manfred Mann Band, Genesis, Robert Plant, America a mnoha dalších. I jejich hudební otisk, ovšem nenásilně implementovaný a s veškerou úctou sloužící projektu, lze na tomto mimořádném trojalbu vycítit.
Napjatě čekám, s čím tajemní francouzští hudebně historičtí (či historicky hudební?) badatelé XII Alfonso nově překvapí. Čím víc je člověk poslouchá, tím víc je chcete slyšet znovu. Zdá se to být neoposlouchatelné. Prozatím beze zpráv. Jakoby multižánrovým Darwinem dopsali a zavřeli knihu.

Přidat komentář