Hromosvod: Divoký ticho Žižkova

hromosvodNakladatelství Galén přichází s dalším příjemným dárkem pro ty, kteří zůstali věrní kouzlu zhudebněné městské poezie, jak ji pro několik generací reprezentují folkrockeři typu Vladimíra Mišíka, Vlastimila Třešňáka či Vladimíra Merty. Poslední z jmenovaných si na novém albu skupiny Hromosvod, jež v této tradici nejlepším možným způsobem pokračuje, dokonce zahrál na kytaru, zazpíval, zapískal, zafoukal na valašskou flétnu i zadeklamoval. Z dalších hostů jmenujme zkušeného baskytaristu Jaryna Janka, zvukového režiséra nahrávky Borise Carloffa, Petra Jandu a překvapivě též Kamila Střihavku. Frontman Hromosvodu Ondřej Fencl by si ale vystačil i bez nich, jen se svou garážově bigbítovou partou.
Deska nese název Divoký ticho Žižkova, a kdo je místní či z přilehlých vinohradských či karlínských končin, celkem dobře ví, co tím chce básník říci. Je fajn si zase jednou poslechnout ohlas poněkud skrytého muzikantského vření z hospůdek U Vystřelenýho voka, na Parukářce a tak podobně. Podobných kapel v Praze tolik nemáme – z hlavy mě napadají Sedící kameny (existují ještě?), případně v širším kontextu Filip Pýcha a jeho věčně Tajné slunce. Zároveň je to úplně obyčejná, upřímná výpověď o naprosto normálním životě plném průšvihů, chyb, těžkostí a malých, malinkatých vzpruh, jejichž součet většinou nemůže uspokojit všechny ty unavené blízké duše kolem.
Najdeme tu zdrsnělou romantiku (snad by jí mohlo být o fous méně, ale proč se po tom vozit) i vyslovenou deziluzi, bez níž to v současnosti – nechceme-li být schválně slepí – prostě nejde. „Našel jsem v zastávce cigára a knihu od pana Foglara…“ Tak se, málo platné, mění svět. „Ježek se proboural z klece ven, Jarka Metelka s Hojerem maj es-er-óčko na šípy a Červenáček u pípy.“ Nejhezčí jsou momenty, kdy se Ondřeji Fenclovi podaří vyjádřit pocit jen několika slovy: „Mám se dnes tiše, není mě slyšet.“ Melodie někdy zaujmou okamžitě (hned první píseň Magnety), jindy je člověk pouští z hlavy, což asi není dobře (Před Imperialem). Ale ono se to spíš musí poslouchat celé dohromady, vnímat jako náladu, třeba jako když prší, anebo když naprší a uschne. „Chodníky plný vody, odráží se v ní Praha.“ Ano, tak nějak jsem svoje město uviděl i v těchto písních.

Galén, 2015, 49:38

Přidat komentář