Od svého založení v roce 1997 se skupina Supersilent řadí ke světové špičce volně improvizované hudby a její jméno je spjato hlavně s trumpetistou Arvem Henriksenem. S ním jsme si povídali o hudebních začátcích a kořenech, improvizaci v různých kontextech i o historii lidské migrace. Henriksena jsme zastihli v Oslu, kde zrovna vystupoval s novým kvartetem, v němž ho doplňují ještě Tigran Hamasyan, Jan Bang a Eivind Aarset. Právě v Oslu na konci září pokřtili své nové album i Supersilent, jinak hvězdy letošního pražského festivalu Alternativa. Zahrají 10. listopadu v Kulturní sportovně Radlická.
Když jste jako mladý hudebník vyrůstal v Norsku, měl jste pocit, že můžete hrát, cokoli chcete?
Tehdy byl jediný způsob, jak se něco naučit, hrát na dechový nástroj, který se používá i v pochodových kapelách. Žesťové a pochodové kapely mají v Norsku ohromnou tradici. V oblasti, kde jsem vyrůstal, nebyly žádné hudební školy – jen pochodové kapely anebo lidová hudba: housle, zpěv, akordeon a podobně. V mém životě byla hudba vždy přítomna, ale pokud chtěl člověk s hudbou dělat něco víc, musel to udělat sám. Za posledních třicet let se ovšem situace výrazně změnila směrem k lepšímu a hudební školy na všech úrovních doprovázejí celkový vzestup norského hudebního vzdělání. Je velmi inspirativní být toho svědkem a vidět ty úžasné mladé hudebníky. V Norsku je poměrně velký politický tlak na to podporovat umění a vzdělání, teď už máme spoustu dobrých škol a dobře vzdělaných pedagogů nejen v oblasti klasické hudby, ale i hudby improvizované. Rozmanitost učitelů, kteří mohou podporovat a inspirovat mladší generace, je opravdu výjimečná.
Váš styl zpěvu je ovlivněn lidovou hudbou Sámů. Šlo o nepřímou inspiraci prosakující už od dětství nebo nějaký intenzivnější ponor?
Nejde jen o sámskou tradici. Poslouchal jsem spoustu středověké hudby a také spoustu lidové hudby z Norska i odjinud ze světa. Vždy si najdu prvky, které se mi líbí. Když zpívám falzetem nebo používám jiné zvuky s etnickými kořeny, vždy pocházejí ze spousty míst zároveň. Vždy, když najdu zvuk, ať už instrumentální, orchestrální nebo industriální, tak mě inspiruje, abych ho nahrál, samploval, napodoboval. Pracuji se základní paletou zvuků, které můžu na trumpetě rozšiřovat pomocí různých dusítek nebo třeba hraním přes saxofonovou hubičku. Hlas, případně elektronika a bicí, jsou dalším rozšířením oné palety. Tak fungují Supersilent – dáváme dohromady spoustu různých zvuků a potom v reálném čase komponujeme zvukové koláže.
Pak jsou tu ještě jiné kořeny, které mě poslední dobou velmi zajímají, a to Kvénové, lidový národ ze severu Norska, odkud pochází můj otec. Přijde mi zajímavé, ale zároveň velmi smutné, porovnat migraci lidí v dějinách s migrací v současnosti. Lidi se vždy přesouvali za prací, za smysluplným životem, za přežitím. Při srovnání se současnými přesuny, obzvlášť uprchlíků ze Sýrie, mi přijde důležité podívat se do historie a najít v sobě přístup, se kterým můžeme ty lidi podpořit, a ne hned přemýšlet politicky a stavět hradby. Snažím se tedy najít materiál, který je pro mě umělecky zajímavý; najít kombinace, vidět spojení. Jde o to nalézt prostor, ve kterém můžu objevit energii a materiály pro svou uměleckou tvorbu, ale zároveň se snad stát lepším člověkem; mít větší perspektivu.
Ve vaší hudbě je rozhodně cítit otevřenost a zároveň respekt k jiným tradicím. Zapřít však nelze ani intenzivní vztah s vaším hlavním nástrojem, trubkou. Jak důležité je toto spojení?
Trubka je velmi náročný nástroj. Dokonce jen hrát běžnou technikou vyžaduje spoustu energie a já bych samozřejmě rád každý den zacházel do nových oblastí. Hodiny, které jsem za ty roky s nástrojem strávil, jdou částečně na udržení techniky na nejvyšší úrovni, částečně na objevování technik nových. A tento proces stále pokračuje. Začal jsem s tím v deseti letech – dnes je mi čtyřicet osm. Jsou to týdny a měsíce, samozřejmě často frustrující, ale většinu času spíše zábavné.
Pro mě je trubka nástroj umožňující něco vyjádřit, prostředek k vyprávění příběhů. A také nástroj velmi rozmanitý. Můžete si poslechnout spoustu trumpetistů a každý bude znít jinak. To platí pro všechny nástroje – mají různé nuance, různé povahy, protože lidé jsou odlišní a nástroj není cílem, ale cestou. Cestou, jak vytvořit něco mnohem většího.
Co vás vedlo ke zpěvu, bicím a elektronice? Chtěl jste vyjádřit něco odlišného nebo šlo jen o rozšíření palety zvuků?
Vždy jsem hrál hrozně rád s bubeníky a sledoval, jak pracují s rytmem. Rytmus je extrémně důležitý pro nás pro všechny i v každodenním životě. Všichni máme bušící srdce, své denní cykly, svůj rytmus chůze, běhu, tance. Byl jsem zvědavý, jaké to je sedět za bicími a hrát. Rovněž se to pojí se Supersilent, s obdobím, kdy jsme ještě měli bubeníka. Nejdřív jsem přidával perkusivnější zvuky do svého elektronického partu, potom přišly digitální bicí a když bubeník Jarle Vespestad odešel, částečně jsem převzal jeho roli.
Z nahrávek, na kterých hrajete s různými hudebníky, je zjevné, že se dokážete velmi dobře přizpůsobit situaci. Někdy je uvažování v základu rytmické, jindy zvukové, melodické nebo gestické. Je to něco, nad čím přemýšlíte, nebo prostě v den nahrávání přijdete na místo a hrajete?
Jedním z mých životních cílů je umět se přizpůsobit situaci. Nejlepším pomocníkem jsou ale uši. Roky posloucháme nahrávky a koncerty všech různých žánrů, slyšíme, co nalezli Stravinskij, Ligeti, Smetana, Grieg, Jan Bang nebo Eivind Aarset, Keith Jarrett nebo Jan Garbarek. Mozek to všechno nějakým způsobem ukládá do svého systému, i když přesně nevíme jak, ani kam. Když hraju s jinými lidmi, samozřejmě si s sebou přináším velké množství nepůvodního; variací na to, co jsem dělal předtím. Můžu hrát každý večer s jinou kapelou, ale budu mít stále svou identitu. A ta je někdy příliš silná na to, aby se dokázala přizpůsobit nové situaci. S tím pak nejsem moc spokojený. Ale když se mi daří opravdu poslouchat a být otevřený a ochotný poslouchat ostatní, potom je možné se přizpůsobit a vnést do své hry osobnosti ostatních hráčů. Chtěl bych se tomuto přístupu přiblížit co nejčastěji. Poslouchat a pak až vnést své vlastní prvky. Kolik je v danou chvíli ovlivněno ostatními a kolik je ze mě, to nemohu posoudit. Potom se člověk samozřejmě rozhoduje, jaké kontexty, jaké osobnosti ho zajímají. Když si poslechnete Jana Garbareka, v šedesátých letech hrál výrazně víc not než dnes a dnes je jeho vyprávění mnohem jasnější. Mnoho hudebníků v průběhu let vypouští víc a víc not a snad tím vyjasňují to, co chtějí vyjádřit.
V novém kvartetu se tři z vás znají velmi dobře, Tigran Hamasyan je do jisté míry outsiderem. Jak v tomto případě fungovalo přizpůsobování?
S Janem se znám za ty roky intenzivní spolupráce velmi dobře, s Eivindem taky. Hudebně jsme však začínali ne od nuly, ale od naslouchání těm druhým. Když máte otevřené uši a víte, že v kapele panují důvěra a respekt, věci se rozvinou samy. Doufám ale, že na příštích koncertech nezůstaneme jen u toho, co spolehlivě funguje, ale zkusíme také trochu posunout hranice – u hudby, jakou děláme, je to přirozené. Jde o to postavit pomyslný dům, stavět nová patra se současnějším designem, aniž by se ztratil základ, který zahrnuje třeba arménskou hudbu. Je fantastické mít tento rámec a zároveň se nebát prozkoumat nová teritoria – arménský základ nemusí být jen krásný, může být také zdrojem pnutí či energie.
Často zmiňujete, že Supersilent představují volný prostor k hledání nových přístupů. Jak je to po letech hraní?
V roce 1997 jsme začali jako trio: klávesy, bicí a já. Byli jsme studenti a zkoumali improvizaci. Líbil se nám pop, líbil se nám i rock a blues, zajímala nás soudobá hudba, samozřejmě jsme měli velmi rádi tvorbu na labelu ECM, mě osobně velmi bavily desky, na kterých hrál Jan Garbarek s lidovými hudebníky. Já jsem hrál tradiční hudbu, klávesista Ståle Storløkken hrával i country & western, bubeník Jarle Vespestad působil v rockových kapelách. Jen z toho si můžete udělat obrázek o našem zájmu o hudbu.
Tenkrát nám to nedocházelo, ale zpětně vidím, že jsme byli opravdu otevření – nadšení, mladí, snad nadějní. Byli jsme zvědaví a zaslechli jsme zmínku o noiseovějším, alternativním hudebníkovi, který si říkal Deathprod. Jeho tvorba byla temnější a on měl úplně jiný hudební základ než my. Když jsme se poprvé před skoro dvaceti lety potkali, vůbec jsme nevěděli, co čekat – prostě jsme si zahráli a znělo to dobře. On přišel s něčím navíc, s celým vesmírem, o jehož existenci jsme vůbec nevěděli. Od té doby se toho samozřejmě spoustu změnilo. Bubeník odešel a my přemýšleli, co dál. Tak jsme udělali album jen s varhanami a elektronikou – to bylo album 9 –, zkoušeli jsme hrát znovu jako trio, hráli s námi i hosté jako John Paul Jones z Led Zeppelin nebo Stian Westerhus. Tyto kombinace byly taky zajímavé a pomohly nám si představit, jak bychom mohli rozvinout koncept kapely. Velkou změnu přinesl systém KYMA, který jsme začali používat k manipulaci živých zvuků. Je to opravdu ta nejpokročilejší technologie, která umožňuje s elektronickými zvuky pracovat intuitivně a organicky. A to je právě základ Supersilent: najít organické způsoby, jak rozvíjet a pracovat se zvuky, které jsou instrumentálního, ale i elektronického původu.
Jaký je pro vás smysl života?
Během let, kdy jsem byl sám, jsem pochopil, že práce s hudbou činí můj život úplným. Od té doby, co jsem hudbu objevil, je pro mne způsobem, jak se vyrovnat s vlastními pocity. Mému prvnímu synovi je dnes třiadvacet, druhému dvacet, dceři sedmnáct a s druhou ženou mám šestiletá dvojčata. Děti kolem sebe budu mít po zbytek života. Je úžasné pozorovat, jak se potýkají s životem, jejich frustrace, pláč i radost. A stejně úžasná je i schopnost improvizace v každodenním životě, lidi umí úžasně čelit výzvám a také často dělat úžasná rozhodnutí. Dívat se na svět tímto způsobem, přijmout výzvu a snažit se okolo ní improvizovat, to je skvělá kombinace. Můžete umění – nebo sport – využít v mnoha situacích. Pak zjistíte, že umění vám pomůže přežít. Mluvím samozřejmě o společnosti, ve které nezuří válka, ne o Syřanech, kteří bojují o život. Umění může být ve složitých situacích záchranné lano. Pozoruju to i ve svém životě.