Hudba pro pilota, který zmizel z parku

foto Ondrej KoscikSlovenský kytarista a skladatel Daniel Salontay (*1965) je dlouhá léta spojen především se skupinou, která si původně říkala Dlhé diely a později Longital. Kromě toho jako producent spolupracoval se Zuzanou Homolovou na jejím albu Tvojej duši zahynúť nedám (2005) a pravidelně se věnuje také divadelní hudbě. Letos mu vyšlo instrumentální album Startalker, věnované životu a odkazu Milana Rastislava Štefánika.

 

 

 

 

 

Dano, vím, že tě téma Milana Rastislava Štefánika provází dlouhodobě. Ale jak se to stalo, že se proměnilo v potřebu věnovat této osobnosti celé album?
Můj osobní příběh se Štefánikem začal už v raném dětství. Vyrůstal jsem v Trnavě, ve středu města je krásný park a v tom parku – je to asi jedna z mých nejranějších dětských vzpomínek – byla socha člověka v uniformě se zajímavou čepicí. Otec mi tehdy řekl, že to byl jeden slavný letec, který se jmenoval Štefánik a který havaroval. Hned následující vzpomínka je pak ta, že jsme šli znovu přes ten park a socha tam už nebyla. V době začínající normalizace se Štefánik stal z ideologických důvodů nepohodlným, jeho sochy se na Slovensku plošně likvidovaly. Postava pilota, kterého jsem si vysnil, zmizela z parku i z mého života. Poznamenalo mě to tak, že jsem se po celé dětství věnoval letadlům, byl jsem posedlý leteckými modely. Druhý důležitý moment nastal před šesti nebo sedmi lety. S kapelou Longital jsme hráli ve Zlíně na hvězdárně, kterou vede architekt a zároveň amatérský hvězdář Ivan Havlíček. Po koncertě jsme spali u něj doma a já jsem si nad postelí všiml příruční knihovny a v ní útlé knížky, Ekvádorského zápisníku Milana Rastislava Štefánika. Do něj si zapisoval největší detaily svého života v době, kdy cestoval po světě. Tehdy jsem se začal sám o detaily z jeho života více zajímat. A do třetice – asi před třemi lety mě oslovil filmařský tým, se kterým jsem už dříve spolupracoval na dokumentárním dramatu o Štúrovi. Nyní chtěli natáčet film o Štefánikovi a se mnou chtěli opět spolupracovat. Říkal jsem si, že to určitě není náhoda.

Z této spolupráce ale nakonec sešlo…
Ano, ve filmovém štábu došlo ke změně a oni od spolupráce odstoupili. Jenže já jsem už měl hudbu zčásti připravenou. Řekl jsem si tedy, že budu pokračovat, protože jsem věděl, že mě to obohacuje a přináší mi to nové výzvy. V momentě, kdy jsem měl hudbu prakticky hotovou, dostala se ke mně informace, že výborný slovenský dramatik Peter Pavlac a režisér Patrik Lančarič, umělecký šéf Městského divadla Zlín, připravují hru o vztahu Masaryka a Štefánika. A protože Petra znám, oslovil jsem jej s tím, že pokud při psaní rád poslouchá hudbu, nabízím mu tu svou. Vůbec jsem neměl v úmyslu, že by ji přímo v dramatu použil. Ale z prvního nápadu, že by se mou hudbou při tvorbě inspiroval, vzniklo něco úplně jiného. Moje tvorba Petra ovlivnila natolik, že si už hru bez ní nedokázal představit.

Z nerealizovaného filmového soundtracku se tedy stala hudba k divadelnímu představení. Jak tato skutečnost tvou další práci posunula?
Setkání s tvůrci hry Masaryk/Štefánik bylo pro další vývoj hudby, kterou jsem měl už načrtnutou a rozpracovanou, velmi důležité. Hra se zabývá vztahem Masaryka a Štefánika a já jsem potřeboval svou hudbu rozšířit o masarykovské téma. Zatímco skladby inspirované Štefánikovým životem mi šly lehce, u Masaryka jako filozofa, sociologa a do značné míry i psychologa mi nenaskakovaly obrazy, při kterých bych hned slyšel nějakou hudbu. Studoval jsem tedy Masarykovy citáty a zaměřil jsem se především na ty, které jej odhalují jako člověka. Našel jsem místa, která jej postihovala jako citlivého člověka se srdcem a duší. Z toho jsem vytvořil píseň, kterou zpívají Marta Bačíková a Dominika Richterová. Původně jsem si představoval, že by tato hluboká a patetická slova měla zpívat Marta Kubišová. Její jmenovkyně Marta Bačíková ji výborně nahradila.

Tvé album na štefánikovské téma však žádné texty neobsahuje. Jediným slovem je název desky Startalker. Proč se album jmenuje právě takto?
Štefánikovi dali domorodci na Tahiti jméno, které v překladu znamená „Ten, který si povídá s hvězdami“. Proto Startalker. Navíc mám velmi rád Andreje Tarkovského a jeho film Stalker a také Hvězdné války s postavou Luka Skywalkera.

Štefánik ovšem nebyl jen hvězdářem a pilotem, ale také světoběžníkem, což zdůrazňuješ například ve skladbách Tahitská Bystrica nebo Morocco 1914. Považoval jsi právě tento rozměr jeho života za klíčový?
Ano, Štefánikovo světoběžnictví je až neuvěřitelné. Jen krátké období od vypuknutí první světové války po jeho smrt v roce 1919 je tak nabité událostmi a destinacemi, že by to vydalo na divadelní hru nebo film. Štefánik cestoval po světě jako astronom, zakládal pro francouzskou vládu observatoře. Byl také průkopníkem vojenské meteorologie a podílel se na rozvoji telegrafní sítě. Jeho cestovatelský záběr byl stěží představitelný i pro nás, i když žijeme v době, která cestování přeje. Při tvorbě hudby jsem se těmito Štefánikovými exotickými epizodami inspiroval. Skladba Tahitská Bystrica reflektuje jeho pobyt na ostrově Tahiti, který si zamiloval jako ráj na zemi. Zakládal tam hvězdárnu, sblížil se s domorodci, a dokonce měl představu, že tam založí slovenské osídlení. Michala Baláže, scenáristu zmíněného filmu, napadlo, že kdyby tam taková kolonie opravdu vznikla, její hlavní město by se mohlo jmenovat Tahitská Bystrica. Já jsem si ten název od něj vypůjčil.

Poslouchal jsi při tvorbě této a dalších skladeb hudbu z oblastí, které Štefánik navštívil?
Ano, poslouchal jsem tahitskou lidovou hudbu a představoval jsem si, jak by asi zněl folklor v takovém hlavním městě slovenské kolonie na Tahiti. Vznikl tak jakýsi kříženec slovenské a tahitské lidové hudby. Použil jsem autentický rytmus, do kterého jsem nahrával různé nástroje – ukulele, samply fujary a také santuru, což je íránský nástroj příbuzný cimbálu. Skladbu Morocco 1914 jsem zase nahrál na arabskou loutnu oud, kterou mám doma. Inspirace k této skladbě pochází z momentu, kdy byl Štefánik v Maroku, také tam zakládal hvězdárnu a právě tehdy jej dostihla zpráva, že začala první světová válka. Uvědomil si, že už nebude moci být astronomem, protože tyto aktivity už francouzská vláda nebude moci podporovat. A že se bude muset realitě války nějak postavit.

 

Štefánik zahynul příliš brzy po vzniku československého státu. Dokážeš odhadnout, jaká by byla jeho role, kdyby býval žil déle?
Pro mne byl Štefánikův přínos k založení Československé republiky velmi důležitý. V době, kdy Masaryk a Beneš pracovali na diplomatické úrovni – a do umění diplomacie je zasvětil právě Štefánik –, on létal po světě a organizoval legie. Zahynul v devětatřiceti letech a je opravdu otázka, jak by se republika vyvíjela, kdyby přežil. Někteří si myslí, že by možná vůbec nedošlo k mnichovské zradě a rozdělení státu. Taková silná vojenská autorita, jako by býval byl on, u nás už nebyla. Ale to jsou všechno jen dohady.

Startalker je tvoje čistě sólové album, ale už v minulosti jsi pro vaši tehdejší skupinu Dlhé diely složil dvě autorské desky – September a Tu. Jak se od nich práce na novince lišila?
Práce na Štefánikovi mi nabízela jednu výzvu za druhou. Nikdy předtím jsem nekomponoval hudbu, která by takto výrazně byla inspirována nějakou osobností. Jednalo se pro mne o permanentní pobyt mimo komfortní zónu, o překračování vlastních hranic. Měl jsem poměrně velké zkušenosti s písňovou tvorbou, ale toto bylo něco úplně jiného. Ovšem štefánikovské téma se už jednou v mé tvorbě objevilo. Na albu Tu z roku 2002 mám píseň Jedného letca. Ta pojednává právě o tom prvním zážitku z dětství, kdy jsem stál před sochou a podruhé tam ta socha už nebyla.

Co se ti honí hlavou, když komponuješ čistě instrumentální hudbu? Vnímáš ji jako obrazy? Nebo jako film?
Když komponuji instrumentální hudbu, která je inspirovaná něčím konkrétním – a to se v mém případě stává poměrně zřídka –, snažím se vytvořit si nejprve vizuální představu. V případě Štefánika, jeho života a míst, kde se vyskytoval, to byl doslova jeden obraz za druhým. Většina skladeb, například Morocco 1914 nebo Adorato Giuliana, vznikla spontánně v okamžiku, kdy jsem byl ponořený do daného tématu písně. Potom přichází racionální fáze, kdy aranžuji a doplňuji instrumentaci.

Jaká je vlastně budoucnost projektu Startalker? Může fungovat naživo?
Těžko říct, jestli by se celé album dalo přetvořit do koncertní podoby. Intenzivně nad tím přemýšlím, ale zároveň si nekladu jako cíl, že to musí být za každou cenu. Vnímám to jako opravdu sólové album, sám jsem vrstvil nástroje a takto bych musel uvažovat o dalších nástrojích a spolupracovnících. Ovšem mnohé z těch skladeb fungují i pro sólový nástroj, takže částečně se toto album nebo některé jeho části budou objevovat na koncertech. Poprvé si tuto disciplínu vyzkouším 13. září v Písku na festivalu Cool v plotě. Tam vystoupím se sólovým programem – budou to některé části Startalkera doplněné o skladby, které právě komponuji na obrazy svého otce, který bude mít na podzim velkou retrospektivní výstavu.

Brzy by také mělo vyjít nové album Longital. Co o něm prozradíš?
Vyjde 20. září a bude se jmenovat Mauna. To znamená ticho a pojem ticha se v nějaké formě objevuje v každém z jeho textů a písní. Nebude to ale rozhodně tiché album. Tichem se dá říct hodně věcí, známe ticho před bouří, ticho ve stadiu zamilování i konfliktu. Ticho vytváří prostor pro jakoukoli hudbu a já doufám, že ta naše bude inspirativní a dobrodružná pro posluchače, stejně jako je taková pro nás.

 

 

Foto: Ondrej Koscik

Přidat komentář